Baldrick

Ideologicky poplatný retrospektivní úvod a zejména poslední dvě scény (evidentně naroubované) neubírají na kvalitě jinak koherentního celku. Solidně zpracovaný námět, byť navozená atmosféra poněkud pokulhává za zobrazovanými ději. Styl vyprávění á la nezúčastný divák zvolenému příběhu moc nesvědčí, i tak ale nadprůměr.

Páni kameramani odvedli výtečnou práci, ale jinak převládá afektovaná přeplácanost a rádoby alegorická bujarost á la poslední filmy Kusturici. I když, třeba mi pár věcí uniklo, přeci jen nejsem Číňan;) (zatim)

Ten film je jako neúplně hloupá reklama. V záplavě idiotství potěší, ale v podstatě stvrzuje daný stav věcí a využívá k tomu laciné emotivní prostředky, které jak vidno na řadu lidí (i těch inteligentnějších) stále působí. Jednoduchá love story (ne nutně -) s tupě (ale samozřejmě že účelově) naroubovaným happyendem á la deux ex machina (nutně -), okořeněná chytře zvoleným atraktivním prostředím a vybavená kusem poctivé filmařiny. Výsledek? Špatní (ale v podstatě jen chybující) jsou jen rádci, král / prezident / předseda správní rady je ten dobrý a vždy spravedlivý (a nějaký ten rebelující a pochybující rádce se také najde). Čili atavismus par excellence (ten posun od krále k "chairmanovi" je až děsivě příznačný). Otázkou zůstává míra sebereflexivity knižní předlohy, popř. scénáře oproti filmu. Ten sice naoko ukazuje, "jak to ve státech funguje" (a nejen v nich), v podstatě ale daný stav stvrzuje, když se v závěru vrací k laciné emocionalitě dětského vnímání, ve které spravedlivý "tatínek" vše vyřeší a láska zvítězí (těch atavismů jsou tam tři půlky...). Nebo jinak. Třeba jak hlavní hrdina úspěšné prošel výběrovým řízením, poznal, co je v životě / pro firmu / nejdůležitější (jakože láska) a díky tomu "přepsal" svoji budoucnost (či zdánlivě přiměl vyšší moc, aby tak učinila), která, kdoví, třeba ho i do toho Bílého domu nakonec dovede. Americký sen, ale tak nějak lidsky, že, v současné situaci to nemůžeme točit natvrdo, soudruzi kapitalisti;)

Tohle že má být terapie filmem??? ... Bulvární panoptikum pod závojem rádoby experimentu... a jako obvykle sesmolené z peněz daňových poplatníků... PS: Nejvíc mě dojímaj kecy některejch místních komentátorů o odraze český povahy, atp... :)))

Bohémsky rozdrásanej žižkováckej štramák a kumštýř, jeho prďácká tetinka lichvářka (pardon, paní zastavárnice), měšťácká rodinka velkokameníka s vychytralou matinkou a fajnovou dcérkou, trochu slizkej pisálek vod novin, šosáckej účetní a ouřada, sralbotka lajtnant s tikem (skvělej vedlejšák Josefa Abrháma - že by trošku parodie na krásnýho dragouna?) a samozřejmě jedno naivní zlatíčko, co jednou postálo modelem. Nechybí ani řádně začouzenej lokál se starejma štamgastama a otcovsky chápajícím, ale také (v případě potřeby) kárajícím vrchním, a to vše v odéru nečekaných zvratů, vypjatých emocí versus chladného kalkulu, nervní atmosféry plné intrik a propletenců různých zájmů různých aktérů, které se postupně odhalují a vzájemně ruší plány dosud spřádané a dlouho připravované. Rozervanost versus konvence, vášeň versus morálka in natura televizní inscenace. Snaha vměstnat mnohé z literární předlohy do hodinky a půl působila trochu kontraproduktivně, ale i tak vcelku povedená záležitost.

Americký mýtus in flagranti. John Wayne v hlavní kladné roli. Režie John Ford. Rok 1948. Co chcete víc...? Každodennost, rituály, osudové střetnutí. Arogantní povýšenec a kariérista, ale v klíčovém okamžiku pošle dva své nejdůležitější oponenty stranou, aby jeden po něm převzal velení pevnosti a druhý si vzal jeho dceru (a postaral se o ni po jeho smrti). Slovy Rainera Rothera, tradice vítězí nad pravdou, řád je zachován a identita udržena a stvrzena. Bez úšklebku, ironických poznámek, jakéhokoliv komentáře. Král je mrtev, ať žije král!

Modrá verze je nerozlučně spjata se žlutou (stejně jako je nelze dělit na švédské vlajce), vyčítat tedy modré nějaké opakování je nonsens. Obě vychází z materiálu natočeného v jednom tahu, rozdělení do dvou verzí bylo záležitostí až ex post (také vzhledem k výsledné délce a distribučním ohledům). Jinak první (dvoj)film, ve kterém je tmelící linkou svrab:) ... Modrá je více ženská a víc zapojuje do diskuze venkov, Lena v ní opouští domov a otce (žlutý kříž z vlajky) a tak trochu (ne)hledá matku (modrá část z vlajky, obklopující žlutý kříž). Interpretačně otevřené, kategoriím líbí / nelíbí odhalující obnažené pozadí! ... PS: Podle samotného Sjömana byla na začátku pouze představa natočit improvizovaný, ale jinak veskrze hraný film s fiktivními postavami. Jenže řada scén měla mít podobu anekty. Z problémů kolem toho se postupně odvinula výsledná struktura využivající sebereflexivních prvků a prolínání několika rovin. Barevné rozlišení koresponduje s náladou obou verzí a využitým materiálem.

Municiózní, precizní, přitom ale lehce plynoucí a přirozené v hereckých výkonech, evokaci prostředí a dobové atmosféry. A možnost vidět restaurovanou kopii na velkém plátně a v původní délce, která přesto ani na chvíli nenudí, za tu je nutno vzdát hold a díky organizátorům letošního Febiofestu (2011) alespoň touto cestou. Za sebe bych připomněl skvělou práci Viscontiho se šerosvitem. (Nejen) noční scény se Sissi nebo při zadržení Ludvíka, to je koncert a pastva pro oči, která se dnes už nevidí. Á propos, Wagnerova (plus Schumannova a trochu Offenbachova) hudba zde svým taktním a citlivým užitím přímo vrůstá do filmového těla a tvoří další rozměr či akord výsledné kompozice.

Trochu tý historie, mediálních a audiovizuálních stop, kozatou kočku, dva na voko protikladný, ale v podstatě stejně šílený tajtrlíky (pardon, veselého a smutného klauna), který se vo ni poperou, hodně krve a násilí (pokuď možno i na ženskejch, kterejm se to ale líbí, dyť přeci "ta pravá láska musí bolet"), vokořenit to drsnejma vtípkama a přiměřenou dávkou sebeironie, zkrátka jak z béčka udělat áčko, aby se puberťáci zase řehnili a kritici se měli v čem rejpat (nebo vobráceně, že jo)... Sebevětší (sebe)ironie nezastře scénáristickou bezradnost a komerční kalkul (šokovat + pobavit + okořenit nějakou citací či aluzí). A nezachrání to ani eskalace násilí, (sebe)destrukce či vrstvení absurdit a rádoby šíleností všeho druhu. PS (ad komentář uživatele JFL): Analogie s karnevalovou kulturou je poněkud povrchní a zcestná, neboť ta se dotýkala reálného života širokých sociálních vrstev, které na ní aktivně či pasivně participovali (ještě tak by se o ní dalo hovořit ve spojitosti s tzv. půlnočními filmy 70. let). Burleska v tradičním slova smyslu (alespoň pokud vím) také nesouvisí nijak s estetizací násilí, na které "ujíždí" nekteří filmoví tvůrci současnosti (o komerčních ohledech dál už ani nemluvě). PSS: Když už jsme u těch filmů pro otrlé diváky, pro příklad, takový Terror Firmer je mnohem upřímnější, levnější a humornější.

Ale notak, notak... Západoevropští existečně zajištění (rádoby) intelektuálové se kochají nad mravním přerodem východoevropských existečně nezajištěných (= na dně) outsiderů na jejich křížové cestě životem v současném světě. Exploatace spasitelského komplexu vůči vlastnímu svědomí, pseudotvorba "andělských" stvoření v tak trochu trendy "duchovním" civilním pojetí bratrů režisérů (v jejich případě by ale podezření z kalkulace nebylo asi na místě, někteří tvůrci k tomu tíhnou holt jaksi samovolně). Vhodné zejména k podojení citlivějších cinefilů / cinefilek a části filmové kritiky. Po Dítěti druhý trapas, ale určitý potenciál tam je... (že by dřívější tvorba..?)