Baldrick

Perfektní zhodnocení šedesátek. Film ve filmu / o filmu / s vlastní reklamou ve filmu na promítaný film / soutěží pro diváky / anketou pro Švédy o Švédsku a (bez)třídní společnosti / genderově vyváženou nahotou (lidově řečeno vidět je bobra i piňdoura), nikoliv ale pornografií (akt kopulace není nikdy plně a vizuálně průkazně nasnímán, tudíž jde maximálně z tohoto hlediska o erotický film), s řadou rozličných zcizujících efektů a audiovizuálních vtípků par excellence, zkrátka filmový dokument - fikce - reportáž - asambláž - skrumáž - blamáž - persifláž, či cokoliv chcete. Aneb jak se Lena Nymanová ve stopách Martina Luthera Kinga metodu nenásilí prosazovati snažila, mužskému egu / libidu a vlastní touze v osobním životě úspěšně (ne)odolávala a kterak se k osobní svobodě a důstojnosti postupně propracovávala. PS: tak teď z hereckého ansámblu poněkud nepochopitelně absentuje už jen Börje Ahlstedt.

Herecký koncert kvarteta nápadníků Lasica (Angličan) - Kňažko (Francouz) - Španěl (Kvietik) - Ital (Jamrich) pod taktovkou benátské vdovičky Emílie Vášáryové. Skvěle přihrávají i Oldo Hlaváček (dvojitý sluha Francouze a Španěla) a Julius Satinský (jeho pohledy, výraz a repliky typu "Yes, sir" mě pravidelně dostávaly do kolen). Scénický papundekl tentokrát dosahoval bizarních výšin - paravany a prosté kostky na sezení možná fungovaly v černobílé produkci ČT šedesátých let, v barvě (navíc celkové ladění do vybledlé béžové) při kvalitativní úrovni snímacího materiálu počátku osmdesátých let ale přináši (také v kontrastu s historickými kostýmy) zážitek evokující exkurz někam do tehdejších maskéren bratislavské televize.

Z hlediska filmového tvaru standard (rozhovory, místa dějů, archivní mediální materiál), nicméně práce investigativního žurnalisty výtečná. Opět sice (jak bývá zvykem) komentáře politologů či jiných nezainteresovaných analytiků absentují, vše ale vynahrazují zpovědi samotných aktérů (především z nejvyšších pater Jukosu a ruské administrativy). A že se pánové rozkecali:) (např. ten bývalý ministr...) Lekce z ruského budování kapitalismu. Aneb vezmeme pár spolehlivých komsomolců, zavřeme je na čas na jednu větší daču a uděláme z nich takové ty naše poslušné oligarchy. Ale jejda! Jeden z nich se jaksi zvrtnul a po čase začal pošilhávat po politické kariéře... Tak to ne, soudruhu, vy komsomolci máte byznys, my od KGB zase politiku... PS: Jedinou (a i pro českou žurnalistiku dotýkající se postsovětského Ruska dosti typickou) slabůstkou bylo opětovné vystříhání se výraznějšího srovnání éry Putinovy a předcházející Jelcinovy, která jaksi vytvořila pro mnohé neblahé fenomény následujících let živnou půdu...

Třetí část volné trilogie (předchozí Eye of the Day / 2001 a Shape of the Moon / 2004) ze života jedné indonéské rodiny z nižších společenských vrstev. Režisér (a kameraman v jedné osobě) se s rodinou zná již řadu let, což mu skýtá netušené možnosti natáčet běžný rodinný život plný radostí i strastí z bezprostřední blízkosti, nerušeně a nerušíce, jakoby oko kamery bylo běžnou součástí domácnosti, respektive kameraman jejím tichým členem. A této možnosti využívá naprosto skvěle. Dokonce si vytvořil vlastní styl, či lépe řečeno techniku snímání (při jejímž koncipování se nechal podle vlastních slov inspirovat mimo jiné pracemi André Bazina), kterou nazývá "single shot cinema" a jejíž nejdůležitější složkou jsou dlouhé záběry speciálně upravené kamery jakoby plovoucí prostorem (tzv. SteadyWing - zde by se přímo nabízelo srovnání s prací Gaspara Noého nebo Úkrytem Davida Finchera). Možností takto upravené techniky využívá dokonale, vtipných, nečekaných a přitom přesně zacílených záběrů ve vztahu k snímané situaci se v jeho filmu nachází bezpočet. Uvedené aspekty společně s velkou dávkou autorovy invence vytvářejí z Polohy hvězd bezmála dokonalý živoucí celek, u kterého se můžete přistihnout v situaci, kdy si nejste tak úplně jisti, zda se opravdu jedná ještě o dokument, hraný dokument nebo prostě již hraný film. Pro mě osobně největší objev a nejsilnější filmový zážitek letošního Jednoho světa! (Více informací viz http://www.singleshotcinema.com/ nebo via wikipedia http://en.wikipedia.org/wiki/Leonard_Retel_Helmrich) PS: Další ukázky režisérovy práce v placeném streamu či downloadu zde: http://docalliancefilms.com/search/?query=helmrich&highlight=1&src=films

Film stojí a padá na základní premise, kterou zmínil sám Gianfranco Rosi po projekci - vzájemná důvěra na více úrovních. Důvěra řekněme bezpečnostní: hlavní aktér - Charles Bowden (novinář, který ho "objevil") - režisér Rosi + důvěra z hlediska autorů a protagonistů filmu - diváků a recipientů díla (tedy řekněme faktická - el sicario není skvělý mystifikátor, ale skutečný zabiják na útěku). Varianta autentické zpovědi je (kromě autorit investigativního novináře a režiséra filmu) podepřena řadou okolností v sicariově vyprávění, z nichž některé lze sice dohledat z veřejně dostupných zdrojů, jiné ale souvisí s konkrétními situacemi z jeho profesní "dráhy" a na důvěryhodnosti jim dodává zejména lapidárnost jejich popisu a suverénní, přitom ale neokázalé vystupování el sicaria před kamerou. Velký podíl na výsledné podobě má samozřejmě také skvělá práce režiséra, který dokázal s minimem prostředků z materiálu natočeného ve velmi krátké době (sicario pobyl v motelu jen 2 dny) vystavět osmdesátiminutový sevřený útvar, který má náboj, gradaci a emociálně silné finále. PS: Pro případné zájemce připojuji odkaz na inkriminovaný článek Charlese Bowdena, který inspiroval režiséra Rosiho k natočení filmu - internetový archiv Harper´s Magazine poskytuje přístup jen pro předplatitele, druhý odkaz poskytuje google;) http://www.harpers.org/archive/2009/05/0082489 http://variousenthusiasms.wordpress.com/2009/04/28/the-sicario-a-juarez-hit-man-speaks-by-charles-bowden-harpers/

Autoterapie filmovým dokumentem... Situace v Kolumbii je již po desetiletí nepřehledná, nebezpečná a země je plná všelijakých bojůvek různého ražení (marxistických guerill, ozbrojených složek drogových kartelů, paramilitárních provládních sil, apod.). Přesto každoročně přijíždějí do země tisíce turistů a řada z nich vyráží i do méně přístupných a hůře kontrolovatelných končin za přírodou, památkami, dobrodružstvím... A řada z nich se stane obětí únosu... Od počátku tak snímek probouzí řadu otázek: Uvědomovali si skutečně aktéři, do čeho tzv. jdou? (podle debaty s režisérem po projekci jim tehdy britské ministerstvo zahraničí na dotaz označilo oblast kolumbijské Sierra Nevady, kam směřovali, za bezpečnou zónu - dnes už ji prý takto necharakterizují...); Jak se různí lidé vyrovnávají s těžce stresovou situací? (muži - žena, Brit - Němka - dva Izraelci); Dokáží se vrátit na místa, která navždy změnila jejich životy? Byl to dobrý nápad? A co setkání s dvěma únosci (muž a žena), kteří některé z nich sami kontaktovali, aby se jim pokusili vysvětlit důvody svého činu? ... Film se drží ryze subjektivní linie (deníky, vzpomínky, rozhovory) obětí únosu versus pokusu o vysvětlení ze strany dvou únosců. Nic bližšího (širší kontext) o politické, ekonomické ani sociální situaci Kolumbie posledních dekád se divák nedozví (snad jen že v utrpení obyvatel venkova jsou namočené všechny bojové složky v zemi působící). V této komorní a vysoce emociální lince je také snímek nejpůsobivější a naštěstí nesklouzává k nějakým laciným jednostranným obviněním. PS: Smysl pro opravdu černý humor projevila německá exekutiva a justice, když vlastní občance a jedné z obětí únosu Reini soudně přiřkla úhradu poloviny nákladů za její evakuaci vrtulníkem z oblasti po propuštění. Bližší info zde: http://mykidnapper.com/donate

Rumunská receptura není podle očekávání tolik odlišná od těch ostatních postsovětských, přesto myslím stojí za těch 80 minut života (už pro srovnání). Samotný film se skládá z několika rovin: 1) hlavní obsah autoři sestavili z rozhovorů s novodobými rumunskými oligarchy v jejich přirozeném prostředí (kanceláře, domovy, podniky), v naprosté většině případů spojených určitým způsobem s předrevolučním státním úřadem pro zahraniční obchod (přímí zaměstnanci, bývalí obchodní partneři a zástupci zahraničních firem, popř. lidé spjatí s tehdejší tajnou službou Securitas, která zahraniční obchod kontrolovala); 2) Ironické zarámování toku rozhovorů hypotetickým "návratem" popraveného Ceausesca a jeho cesta zemí spojená s glosami současné situace a kariéry svých bývalých nohsledů a aparátčíků (využití dobových záběrů z před i porevolučních časů); 3) Animované vsuvky (využití modelíny a postaviček / stavebnice typu lega) opět ironicky glosující povahu "tranzice" (zjednodušeně řečeno samotné jádro "transformace", moment zlomu starého režimu a otevření se cesty pro nový), oné "vylepšené receptury" a jejích šéfkuchařů; 4) zapojení role médií na příkladu jedné soukromé bulvární televizní stanice; Vše je doplněno záběry z ulic současné Bukurešti (či dalších měst) a trochou té smutné faktografie o povaze a rozsahu investic / příjmů v rumunské ekonomice posledních dvaceti let. Zajímavé je zhodnocení postoje rumunské společnosti k porevolučnímu vývoji (respektive jeho jednotlivých fází) z úst moderátora zmiňované komerční televize (taková trochu bulvárnější obdoba mediální postavičky našeho Václava Moravce). V celku přináší volba čtyř uvedených rovin příjemné osvěžení do jinak tradičně natočeného vlastního materiálů, otázkou zůstává (pokolikáté už) společenský dosah podaných informací a zobrazovaných jevů vzhledem k reálným možnostem distribuce a recepce podobných nonfikčních počinů - z debaty po projekci (9. 3. kino Světozor Praha) např. vyplynulo, že zobrazovaní "aktéři" se postarali o nepřístupnost do celostátních rumunských televizí (film jinak vysílala francouzská Arte) a i vysílání v naší ČT je málo pravděpodobné - maximálně v pozdních, spíše nočních hodinách, aby podobné úvahy nepůsobily jaksi "rušivě", že;) ... PS: Zajímavé srovnání na podobné téma z našich končin (i když jinak uchopené) nabízí nový (2011) televizní dokument Jána Nováka a spol. Kdyby mě zabili...

Zajímavě vyzní srovnání s televizní inscenací Františka Laurina (1971). Obě zpracování vynikají nadprůměrným režijním vedením a převedením do vybraného média, slabší stránkou u obou je ale otázka scénáristického zpracování a dramatizace v daném módu vyprávění (lidsky řečeno onen "alternativní pohled na historii" se poněkud ztrácí v onom "rozverně veselém plebejském taškářství").

Trefné herecké obsazení, skvělé kostýmy a scéna vtipně "zahouštěná" (herci zakopávají a zachytávají se jako v reálném podrostu). Převedení do podoby televizní inscenace zdařilé, byť tak trochu instantní. Po výtvarné stránce víc než zdařilé (kamera i svícení dotváří). PS: Jan Tříska zde vyniká snad jen patetickou deklamativností projevu, ke které občas sklouzával.

Na pozadí výtvarné imitace frontálně do hloubky ubíhajícího kosmického prostoru se na rytmus a melodii doprovázející hudby přeskupují různě velké kuličky a vytvářejí téměř dokonalý prostorový dojem.