Katerian

Film by se měl spíše jmenovat Za blbost na smrt. Je super, že jsou kluci nejtvrdší tvrďáci pod sluncem (vedle dalších nejtvrdších tvrďáků z jiných jednotek), ale bohužel inteligence už k tomu nestihli moc pobrat. Možná, že jim pár set (nebo spíš miliónů) mozkových buněk odumřelo, když je při výcviku topili. To by pak dávalo smysl, že když potkají na bojové misi v lese tři "pastevce" se satelitním telefonem v ruce, nechají je po dlouhé a veskrze americky debilní výměně názorů mezi sebou, kde řeší morálnost smrti ve válečném konfliktu, jít. Když už je tedy pustili, že by jim třeba znesnadnili sestup do tábora svázáním rukou popř. nohou, aby si zajistili čas na případné komplikace, protože spojení se základnou je velmi špatné? Ne, to by bylo asi zbabělé. Každému je jasné, že mají hodně málo času, než je začnou hledat. A jak naši hrdinové zareagují? Vylezou na první horu, co se namane, aniž by je napadlo se ujistit, že z ní budou moci volat o pomoc. Používat mapu je asi v tom nabitém výcviku nestihli naučit. Když zjistí svou chybu, slezou ty pitomci zpátky na místo srazu s pastevci a čekají až si pro ně přijdou. Že by se třeba urychleně pokusili přesunout jinam? To by asi také bylo vnímáno jako zbabělost, nebo co? Místo tří obětí je tedy nakonec obětí hned několik desítek, včetně těch jejich, což si jednoznačně zaslouží. Jestli to opravdu bylo dle skutečné události, tak je mi opravdu líto rodin těch hrdinů, které se musely na vlastní oči přesvědčit, že jejich synové zemřeli, protože byli prostě nehorázně vypatlaný. Myslím, že tenhle film vzbudí v USA velký ohlas. Kdybych byla totiž američankou já, tak bych po shlédnutí tohoto vydařeného filmu požadovala zastavení všech vojenských misí. Jestli to na nich vypadá jako na té z tohoto filmu, tak je to jen mrhání peněz a lidských životů.

Musím říct, že fakt nechápu, jak to, že má tento film hodnocení nad 80%. Celý děj je nudnej a ničím nepoutá. Scénář je průhlednej, dialogy vyloženě křečovitý a umělý, výkony herců nepřesvědčivý, Sandler si plete trauma ze ztráty bližního s postižením debilitou. Měl by zůstat u svých romantických komedií, v těch je dobrej a pobaví. Někdo prostě na dramatické role nemá talent ani ksicht. On je bohužel jeden z nich.

Pohádka Micimutr je pro mě velké zklamání. Libuška je stále pěkná ženská, ale na roli čarodějnice se prostě nehodí. Navíc ten ohoz, co jí kostymérka navlíkla, mi evokuje éru hippies. Další věc je zápletka. Sorry, ale loutkař se o žádnou pomoc při souboji s drakem neprosil. Takže logicky ani nemusel děkovat. Bába mu navíc ještě za odměnu, že byl tak statečnej, přikáže, ať se dívá, jak si jeho princezna bere fouňu, kterej tu odvahu neměl. To je spravedlnost. Za pomoc, kterou nežádal dostal trest, kterej si nezasloužil. Nevím, nevím, ale mě to tedy smysl nedává. Další nesmysl vidím ve vykreslení postavy kluka Jirky. Kluk ze současnosti, kterej je drzej ale smutnej, jede na jakési koštětobabetě s Micimutr do pohádky, aby se tam napravil. Co se ale nestane? Nejen, že se nenapraví, všechno pokazí a jen si stěžuje, na konci je pochválen a dostane odměnu. Tomu říkám poučení mládeže. Současný trend spojování pohádkového světa s tím skutečným, který funguje v Harry Potterovi, bohužel v českých pohádkách nefunguje a vysvětlení Micimutr proč bydlí v Praze, že tady je jí blaze, je fakt chabé a trapné. Dialogy v této pohádce se vůbec tak nějak nepovedly. Často jsou nelogické, křečovité nebo kýčovité. Z herců hrál obstojně jen Dyk, i když už je taky trapnej s tím svým protěžováním zpěvu v každé své roli. Stejně tak dobrou práci odvedl i p. Bartoška v roli krále. Zbytek byl ale žalostný, včetně Dejdara v roli kuchaře a Kreitschmerové v roli urážlivé královny alá Slunce seno.

Cítíte se zdráva a žijete aktivním životem. Máte skvělého muže, kterého milujete a pojí vás společné zájmy. Chodíte na koncerty, sledujete světové dění ... jenom už jste staří. Najednou, aniž by jste čekala, aniž by jste si připouštěla, aniž by jste se mohla připravit, přihlásí se nemoc. Nemoc, která je léčitelná. Zjistili jste ji včas, není důvod se bát. Operace to vyřeší. Ale operace se nezdařila. Nikdo neví, co bude dál. Je mnoho cest, jak se s danou situací vyrovnat. Hrdinka tohoto snímku se s náhlou dysfunkcí svého těla smířit nedokáže. Dříve vitální a úspěšná žena, která se vždy dokázala o sebe i svého muže postarat, si najednou připadá na obtíž a stydí se za svůj handicap. Stydí se před svým mužem, přes svou dcerou, před celým světem. Jakoby nesla za svou nemoc odpovědnost. "Jaká hloupost!", řeknete si, ale vy víte, jak se dokážete smířit se svým osudem vy? Haneke netočí snímky, které by ohromily. Jeho filmy vypráví příběh jaksi mezi řádky. O tom svědčí i fakt, že scény, které divák čeká, že budou následovat, vynechává. Podstata jeho filmů je vždy nenápadně ukryta v obálce všednosti. Všední příběh, který je vyprávěn s citlivostí a jemností, a jehož přesah vyplyne až později. Až když o filmu později přemýšlíte či k němu píšete komentář :-)

Jako všechny filmy Terrence Malicka, i tento je příliš dlouhý. Poselství, které chce předat, by zvládla i stopáž o půl hodiny kratší. Vizuální stránka je opět strhující a hudba působivá. Záběry na vesmír, soptící sopku či mikrosvět jsou podmanivé, avšak chvílemi máte pocit jako by se jednalo o film ve filmu. Malick vynechal přísnou dikci dějového schématu a nechal diváka unášet pocity, které v něm film vyvolá. Musíte se ale nechat unést. Poddat se náladě, zpomalit myšlenky, zbystřit smysly, relaxovat a užívat si zázrak jménem život. Film vás do sebe vtáhne bohužel až v druhé polovině, což málokdo vydrží, a odpovědi na otázky, které ve vás vyvolal, vám nedá. Zůstává jen neochvějná jistota, že všichni lidé jsou si rovni a že každý dělá chyby. A i když často ztrácíme víru, všichni podvědomě víme, co je v životě důležité.

Tento film mě na letošním festivalu ve Varech velmi zaujal. Má neotřelou statickou kameru, která v dnešní době roztřesených záběrů působí příjemně ukotveně. Chvilku si na ní sice člověk zvyká, ale časem zjistíte, že k náladě snímku neodmyslitelně patří. Film se zabývá složitou otázkou incestní lásky dospívající dívky ke staršímu bratrovi. Hlavní hrdinka, sedmnáctiletá Jackie, se osobitým způsobem snaží vyrovnat se svými touhami a otevřeně a vtipně nás provádí celým svým příběhem. Její láska k bratrovi je silná a plná emocí i sexuální touhy, ale Jackie si uvědomuje, že je zároveň i nereálná. Na jednu stranu by chtěla se svým bratrem intimnější styk, ale na druhé straně ví, že spolu žít nemohou. Nechce ztratit úzké pouto s bratrem, kterého obdivuje jako člověka, ale nakonec mu musí dát za pravdu, že rozdělit se je jediná cesta, jak mohou normálně žít. Jedná se o působivou sondu do dospívajícího světa, který je plný hledání sebe sama, svého způsobu, své cesty a přinutí vás přemýšlet. Hlavní roli režisér svěřil Tallii Medel, pro níž to byl debutový film a já doufám, že ji ještě uvidíme v dalších filmech.