Vajonek

Když mi bylo asi tak 16, pouštěla jsem si stále dokola scénu se společným tancem na Nořině oblíbeném místě, viděla jsem to tak tisíckrát. A nejen tu jednu scénu, ale i řadu dalších... Nevím, možná je v tom právě i velká dávka nostalgie, ale tenhle film, a jsem z toho vlastně trochu překvapená, na mě funguje i po letech. I když by se na tom jistě daly najít mouchy (místy křečovité dialogy, vcelku jednoduchý předvídatelný děj se spoustou klišé atd.), zároveň má tenhle snímek z mého pohledu tak nějak vše, co má správné hudební/taneční romantické (americké) drama mít - působivá taneční vystoupení, chytlavé písničky, spoustu pohybu a dynamiky, chemii mezi ústřední mladou, krásnou a talentovanou dvojicí, sympatické i méně sympatické kamarády oné ústřední dvojice, lásku jak blázen, co musí překonat nějaké ty překážky, tragická místa (chudák Skinny) i trochu toho hollywoodského kýče a hraní na city. A samozřejmě happy end... Člověk se u toho filmu trochu dojme, trochu uvolní, nadchne, pobaví, je mu s ním prostě dobře. A o to tu podle mě jde a rádi kvůli tomu odpustíte i některé nedostatky. 80 %.

Jeden z nejlepších, nejopravdovějších, nejzajímavěji pojatých filmů o skutečně čisté, osudové lásce, které jsem viděla? 85 %.

Nápad přiblížit se vším všudy svět dnešních teenagerů jistě dobrý (i když třeba konverzace ze sociálních sítí, co se divákovi promítají přímo na obrazovce, už po Marty is dead a dalších počinech propojených s kyberprostorem, přece jen dnes už také nezaujmou tolik). V mladých neokoukaných hercích bych viděla velký potenciál. Ale někdo by jim musel napsat dialogy, kterým by se dalo věřit, v příběhu, kterému by se dalo věřit. Tohle na mě působilo hrozně překombinovaně, nuceně. A fakt si nemyslím, že by to bylo jen tím, že jsem jiná generace (občas s nějakým teenagerem jako do styku i přijdu :D). Ač rádoby to mělo být asi celé hrozně přirozené, ono asi není potřeba (a právě nepomáhá té věrohodnosti) narvat do jedné školy mezi pár mladých lidí veškeré myslitelné problémy dospívajících dneška od šikany, přes coming outy až po ekologický aktivismus a do toho to okořenit opravdu velmi pravděpodobným střeleckým útokem (a to ty problémy rozhodně nechci jakkoli zlehčovat, pouze vyjadřuji, že když se všechny koncentrují na jedno místo, stává se z toho možná spíš trochu parodie)). Nevím, možná by to právě třeba s těmi lépe napsanými dialogy a chytřejším scénářem prošlo, takto toho ale bylo prostě nějak moc a málo (vzhledem např. k takovému rozplizlejšímu rozuzlení) zároveň. Trochu blbé také je, když nedokážete jako divák sympatizovat s žádnou postavou a vlastně vás tam jeden vedle druhého více či méně štvou nebo vám jsou jedno. Je to asi z různých důvodů, zejména ale proto, že se k sobě prostě chovají, až na světlé výjimky, hnusně a značně to už podle mě překračuje nějaké meze "obyčejných" výstřelků mladých lidí, co neví, co se sebou. A také působí hrozně neuvěřitelně tím, jak se v příběhu několikrát dle potřeby se svými postoji, charaktery atp. otáčejí o 180 (nebo klidně i 360) stupňů. Co vám pak vlastně v té minisérii k tomu dívání zbývá? Po pravdě moc nechápu ty superlativy, co se okolo toho vyrojily, podle mě to prostě není moc dobré a své dvě hvězdy dávám za přece jen do značné míry originální nápad a talentované herce (bez nichž by to bylo možná úplně nedívatelné). 40 %.

No, co říct..? Že jsem větší slátaninu dlouho neviděla? Možná trochu silná slova, zvlášť, když to má ještě druhý díl. Nerada hodnotím něco před koncem, ale tady nějak nemůžu jinak, protože jsem z toho konsternovaná, otrávená a nevím, jestli si tady ze mě teď někdo tímhle dílkem dělá srandu nebo co jako, tak se z toho chci asi alespoň trochu vypsat... Připadalo mi to jako parodie na všechno a všechny, mám pocit, že ať bych začala od čehokoli, tak na tom nemůžu nechat nit suchou. Podivná, na efekty přehnaně hrající kamera. Dialogy, jak kdyby si někdo otevřel učebnici (jakého předmětu ale těžko říct). Hrozná výslovnost a zvuk. Herecké výkony, které bych snad ani nenazvala ve většině případů výkony (může mi např. někdo vysvětlit, co to tam jako Vetchý pořád dělal za xichty, které se naprosto nehodily k vyjádření dané situace?!?). Dost jednoduchá a způsobem podání a vyšetřování dost blboučká zápletka (zvlášť právník u toho místy neví, zda se smát nebo brečet)... A mohla bych pokračovat dál... Myslím, že mě bude stát hodně přemáhání zapnout si příští týden pokračování a dodívat se na to. Třeba mě to překvapí a alespoň trochu se to zlepší, abych nemusela být až takovýto kritik. Ale moc tomu nevěřím... EDIT po zhlédnutí druhé části: Tak překvapení se bohužel nekonalo. Pokračovalo to celé v podobném duchu, jako započalo. Dialogy možná nebyly až tak učebnicové jako v první části, zase ale třeba neuvěřitelné kotrmelce ve vztahu hlavního hrdiny a jeho ženy tvůrci dohnali už úplně do krajností. A celkově byly ty zápletky a jejich vývoj a vyústění takové dosti přestřelené, nedůvěryhodné. Taky nechápu (při první části jsem si tedy ještě nevšimla, o to víc mě to zarazilo u druhé), proč má v té věci skoro každý německy znějící jméno, má to být více tvrďácké (jakože tvrdé jméno, tvrdý borec), nebo co..? A mohl by tomu elitnímu advokátovi se zaměřením na trestní právo někdo vysvětlit, že v trestu se k soudu nepodává žaloba ale obžaloba? No prostě Vražedné stíny nefungují tak nějak skrz naskrz. Jednu hvězdičku (a ne odpad) tomu dávám asi hlavně proto, že se v dvojce přece jen, ač to bylo trochu divočejší, pospojovaly a začaly dávat smysl některé dějové linky (po zhlédnutí jedničky jsem v něco takového asi příliš nedoufala). A pak za Fingera, který mě potěší asi skoro ve všem. Celkově ale bída a děs bohužel. 20 %.

K This Is Us jsem se dostala díky oblibě jiného seriálu, Gilmorových děvčat, kde hraje rovněž jednu z výrazných rolí Milo Ventimiglia. Ne že by byl MV zrovna mým idolem (a nikdy jsem nebyla "tým Jess"), ale čím dál častěji jsem narážela na doporučení ve stylu "Když se ti líbí GG, měla bys zkusit TIU, bude se ti to líbit taky". Nebudu tady činit nějaká srovnání těchto dvou seriálů, protože i když mají určitě společného více než jen MV, jsou každý zároveň hodně jiný a navíc tohle místo k takovému porovnávání asi není úplně určeno. Každopádně se naplnil předpoklad, že se mi This Is Us bude líbit. A líbí se mi vážně hodně. Měla jsem trochu obavu, že to bude moc klišoidní a sladkobolné, bude to diváka citově vydírat, až to nebude hezké. A ono možná vše, co jsem právě uvedla, trošku platí, až na to, že to člověku nepřipadá nehezké. Opravdu u žádného jiného seriálu se mi nestalo, abych se tolikrát u nějaké scény dojala tak, až jsem měla slzy na krajíčku nebo se přímo rozbrečela. A i když kolikrát předvídám, že zase přijde taková situace (není to zase tak neprůhledné, člověk tuší, že přijde nějaká scéna s hlubokými životními pravdami atp.), tak mě to pak stejně zase sejme, zase si to s těmi lidmi prožiju, zase to ve mně vzbudí spoustu emocí. Dopředu po pročtení toho, o čem má seriál být, bych nevěřila, že mě ta rodina dokáže tak vtáhnout mezi sebe a donutit nadšeně sledovat jejich osudy, ale prostě je to tak. Nevím, asi to bude tím, že je to celé výborně, pečlivě napsané, zahrané i natočené, doplněné vhodným hudebním doprovodem (i když ze začátku mi místy přišel někdy až moc výrazný, asi jsem si musela trochu zvyknout). Postavy jsou vesměs velice sympatičtí lidé se svými klady i zápory, takže se dokážete do řady z nich v tom či onom bez problému vcítit a tím pádem jim i fandit. Neuvěřitelně se tu podle mě daří přecházení mezi jednotlivými časovými rovinami, je to tak přirozené, že si člověk kolikrát ani nevšimne, že se posunul o deset let dozadu nebo dopředu. Moc se mi líbí, jak nám tvůrci občas něco jen naznačí, částečně poodkryjí a nechají nás napjatě čekat na celkové odhalení, nebo jak můžeme postupně lépe chápat některá rozhodnutí či chování jednotlivých postav tím, jak se nám poodhaluje prostřednictvím jednotlivých rodinných historek více z jejich minulosti. Seriál plný malých velkých gest, dramat, komedií, hlubokých rozhovorů. Opravdu velká dávka emocí (vím, jak to zní, ale k této sérii se takové zvolání skutečně hodí jak p.... na hrnec). Samozřejmě vás to neždímá v jednom kuse, jsou tam místa, kdy se toho děje méně, líněji to plyne a nijak zvláště vás to neohromuje. Ale i v takových chvílích se s tím seriálem cítíte příjemně, baví vás s těmi lidmi "být". Osobně mě ze sourozenecké linky zatím nejvíce baví ta Randallova, ten člověk je mi osobnostně asi nejvíce blízký, sympatická je i jeho žena, naopak nejméně mě zatím baví Kevin, který mi jako dítě, dospívající i jako dospělý svým chováním místy trochu leze na nervy. Kateina linka je taky zajímavá, Toby je velký sympaťák. No a samozřejmě ústřední pár Jacka a Rebecku, od kterého se to všechno odvíjí, ten snad ani nikdo nemůže mít nerad (Rebecca už je tedy na mě v pozdějším věku trochu moc uměle "sluníčková" - typicky, když se s někým vítá :D; jinak to těm dvěma spolu ale úžasně šlape v každé fázi, i když jejich manželství samozřejmě není bez problémů). Začínám mít trochu pocit, že jak jsem nikdy nebyla "tým Jess", tak asi začínám být (vedle "týmu Randall") "tým Jack" (kdo by nechtěl takového manžela a otce pro své děti?). No, jsem zvědavá, jaký bude vývoj v dalších řadách, jestli mě to bude pořád takhle bavit sledovat a neomrzí se mi to. Každopádně jsem se rovnou vrhla na druhou řadu a každému doporučuji, aby tuhle sérii zkusil. Pocity z jejího sledování se podle mě nedají až tak snadno zprostředkovat, každý si to asi spíš musí zažít sám a pak, troufám si tvrdit, dost pravděpodobně bude také tak zvláštně stržen jako my, co jsme se do toho už pustili. 90 %. Edit po zhlédnutých řadách 2 - 5: Některé zápletky už nejsou tak uvěřitelné, místy se to trochu zbytečně natahuje a já už u toho nenatahuju tak často, jako na začátku. Trošku se mi také postupně měnily preference - nejoblíbenější dvojicí se pro mě postupně stali Kate a Tobias (i když ten závěr!?!), oblíbení Randall s Beth mě naopak občas začínali pěkně štvát, Kevin mi místy byl dokonce sympatický... V průběhu se objevila spousta zajímavých dobře zahraných postav (namátkou Deja, Malik, Bethina sestřenice, Madison, která dostala více prostoru...). V pětce mi trochu vadily ty přehnané poukazy na koronavirus, očkování, nepřirozené dodržování protipandemických opatření (a to rozhodně nejsem z tábora odpůrců opatření a popíračů korony). Dlouho jsem zase ale třeba neviděla tak skvělý úvodní a závěrečný díl, jako se podařily u 4. řady (prolínání osudů a časových rovin, na které už jsme byli velmi dobře zvyklí, tady podle mě dosáhlo naprostého vrcholu, spousta různých náznaků, menších či větších odhalení, paráda)! No, pokud to mám shrnout, tak seriál podle mě s přibývajícími řadami sice už není taková bomba jako na začátku, ale pořád si to drží slušnou úroveň a člověku je s Pearsonovými prostě stále dobře. Teď se jen trochu bojím, abych si dokázala z těch pěti řad uchovat v sobě co nejvíce do doby, než se k nám konečně dostane poslední šestá. - Po šesté řadě: Pořád je to fajn, ale zároveň je podle mě dobře, že se tvůrci např. neuchýlili k roztahování příběhu Pearsonových do ještě více řad. Je dost možné, že by se to pak celé příliš rozplizlo, postavy by nás začaly až moc štvát, pozitiva celého tohoto projektu by se pomalu někam poschovávala. Takže mě (tak jako u některých jiných počinů ano) vlastně nemrzí, že to končí, procházela jsem s tou rodinou jejími osudy moc ráda, ale vše musí jednou skončit a tohle se ukončilo hezky a ve správný čas.

Už delší dobu jsem se chtěla podívat na něco, co popisuje události 22. července. Jsem ráda, že jsem nakonec jako první věc zvolila tuto minisérii. Je velmi působivá v tom, jak na masakr nahlíží očima běžných občanů různých povolání, životních situací, názorů, jak otvírá spoustu různorodých otázek a neřeší zdaleka "jen" téma pravicového extremismu, radikalismu, terorismu. Nakonec je možná mnohem působivější a vyvolá více emocí i různých otázek, když si "prožijeme" nějaký ten čas před, během i po tragédii s několika lidmi, kteří ač nebyli přímo oběťmi, masakr se jich nějakým způsobem dotkl, než kdybychom sledovali třeba dvě hodiny samotného řádění teroristy na ostrově (čímž nevylučuji, že se ráda výhledově podívám i na nějaký ten počin, který věc zase řeší více pohledem samotných nevinných obětí přímo z ostrova). V pojetí, které bylo zvoleno v této minisérii, je každopádně krásně vidět, jak ta věc, bez většího přehánění, opravdu zasáhla a do značné míry změnila celé Norsko... Příjemně civilní herecké výkony, věřila jsem těm lidem to nechápání, překvapení, zmatek, strach, bolest... Také se mi například líbila doprovodná hudba. A oceňuji i popisky na konci posledního dílu, které pěkně připomněly a shrnuly, co a proč měly ty které postavy v minisérii představovat (podařilo se tady přesně to, co v některých počinech podle skutečné události trochu postrádám - divákovi se přizná, že jsou tu některé věci smyšlené nebo jen volně inspirované skutečností, zároveň se přiblíží důvod, takže není divák zmaten, ví, "co dostal a proč"). 85 %.

Jako bylo to docela napínavé povídání o tom, co všechno dokážou peníze, když člověk nemá charakter. Na druhou stranu to na mě, umocněno i názvem dokumentu, trochu působilo jako skoro až adorace (docela inteligentního) člověka, který udělal opravdu hnusné věci a přitom na něm nebyly vidět žádné výčitky svědomí, emoce. A to mi prostě moc nesedí, nechce se mi to dvakrát podporovat, ať už výborným hodnocením filmu nebo knihy. Měla bych i velké pochybnosti ohledně pravdivosti Večeřových tvrzení, kdo ví, kolik "vymáhaček" ještě zorganizoval nebo sám provedl a neproběhly zrovna bez větší újmy obětí. Takový nevyjasněný pro mě zůstal vztah Lorencová - Večeř, nedokázala jsem moc přečíst, jestli je to pro ni stále jen (vzrušující) práce nebo si s chlapem utvořila nějaké větší pouto, možná jím byla skoro až fascinovaná. U něj bych tipovala, že se prostě jal příležitosti se trochu zviditelnit. I když kdo ví, třeba se v něm opravdu aspoň něco málo hnulo a to jejich dopisování a spol. mu vážně pomohlo si v sobě některé věci srovnat... Co mi u dokumentu vadilo z "technického" hlediska, byla místy kvalita zvuku, resp. to, jak kvůli příliš výrazné doprovodné hudbě bylo někdy velmi špatně rozumět mluvenému slovu. Celkově za tři hvězdy a cca 60 %.

Už dlouho jsem si hned od prvních minut nebyla takhle jistá, že sleduji jasně pětihvězdičkový film. V prvé řadě to zřejmě způsobily neuvěřitelně civilní herecké výkony, nejen od ústřední dvojice. V té (logicky) vynikala Andrea Hovig, která mistrně zvládla předvést celou škálu emocí, které její postavě v návaznosti na vývoj situace i účinky léků skákaly nahoru dolů opravdu hodně rychle; SS to v mých očích ale také neměl vůbec lehké, protože dostal postavu už ze své podstaty zřejmě více introvertní, nepříliš dávající najevo své city, a zahrajte to tak, aby tam nějaké byly a dalo se tomu věřit, že? Uvěřitelné to ale bylo více než dost, oba hlavní herci byli opravdu naprosto skvělí, emoce mezi nimi byly často až hmatatelné, ať už to byl odstup až určitý chlad zejména na začátku, bolest z výčitek či náznaky znovusbližování. Dva lidé z masa a kostí, kteří nebyli a nebudou dokonalí, ani spolu ani každý zvlášť, a které vás baví sledovat, i když vlastně "jen" obyčejně jsou a žijí (ač aktuálně v ne tak obyčejné situaci). A představitelé potomků Anji a Tomase i představitelé dalších postav ústřednímu páru více než zdatně sekundovali. Měla jsem pocit, že jsem v tom jejich velkém bytě s vysokými stropy s nimi, že to celé s nimi prožívám, v duchu jsem po vyřčení diagnózy několikrát nadávala Tomasovi, že je tak odtažitý, že svou ženu neobejme, nechytne za ruku, že jí nepomáhá, abych postupně čím dál víc chápala, že to není tak jednoduché, že sdělením toho ortelu se jen tak nezmění přirozený chod jejich už hodně unaveného zanedbávaného vztahu, v němž si oba asi zažili své a nebylo to zdaleka vždy jen růžové. Líbilo se mi, jak krásně bylo ukázané, jak v mezních situacích reagují různí lidé různě (a nemluvím jen o ústřední dvojici), co je pro jednoho přirozené, je pro druhého jako třeba příliš kruté nebo sobecké naprosto nepochopitelné. Líbilo se mi, že konec byl přesně takový, jaký se do toho filmu hodil, ani moc šťastný, ani moc smutný, jednoduše akorát. A už končím, protože dojmy z tohohle snímku se stejně nedají přesně popsat slovy, to se prostě musí vidět a prožít. 90 %.

Obsahuje mírné SPOILERY. Na druhou část jsem se oproti první, kde jsem neměla po zhlédnutí některých recenzí žádná zvláštní očekávání, těšila a asi čekala docela dost. A to byl možná ten problém. Nebo jsem si mezi zhlédnutími obou částí dala moc malou pauzu a byla Joe a jejím příběhem trochu přesycená. Nebo jsem možná v druhé části s přibývajícími minutami měla čím dál větší problém nalézt pochopení pro Joeiny činy, nelíbilo se mi, jaký člověk se z ní stával. Možná mi nevyhovovalo, že tu bylo méně erotiky jako takové a mnohem více násilí. Těžko říct, dvojka mě každopádně nebavila tolik jako jednička. Pořád mě ale bavila natolik, že bych jí ještě pět minut před koncem dala celkem ochotně čtyři hvězdy. Začala jsem být navnaděna tou nadějí v lepší zítřky, co se tam začala rodit, krásně mi tam jako uzavření příběhu a toho i v dvojce poutavého povídání a naslouchání Joe a Seligmana seděla. Nechci úplně prozrazovat, ale to, co se stalo pak, považuji za obrovskou zradu na divákovi. Tím spíš, že o chvíli dříve mě napadlo, že by se něco z toho, co následovalo, stát mohlo, spíše jsem ale podezírala druhou z postav, že bude chtít v nestřežené chvíli sama od sebe zopakovat něco, co se jí dříve nepovedlo - pak jsem se ale nechala uchlácholit a skutečně věřila, že veškeré nebezpečí je zažehnáno a dojede se to celé v poklidu. Protože by mi to, co mě napadlo, do toho filmu prostě absolutně nesedělo. No a místo toho poklidnějšího konce jsme byli svědky totálního pohřbení jedné postavy a jejího charakteru (ač v průběhu filmů přiblíženého s určitým prostorem pro různé výklady, s ponecháním řady prázdných míst) a tím vlastně do značné míry i příběhu a jeho sdělení jako takového. Jsem naštvaná, cítím se skoro až okradená a zároveň to vnímám jako velkou a zbytečnou škodu pro celé toto jinak zajímavé dílo (počítáno v komplexu i s jedničkou), které se dalo tak pěkně zamezit, kdyby to skončilo zhasnutím lampičky... Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si říkám, že mohou být Lars von Trier a spol. ještě rádi za tři hvězdy, které mi z toho vychází, když se snažím ohodnotit a zohlednit většinu filmu a dojmy z něj a dělat, že to nemělo konec, jaký mělo...

To, že se objevila minisérie mapující skutečný zločin, ještě ke všemu takto bezprecedentní, bylo pro mě samo o sobě velkým lákadlem. Vybavuji si, jak jsem před pár lety zírala a nechápala, když se v médiích začaly objevovat informace o dané události, takže jsem byla hodně zvědavá, jak se tvůrcům podařilo ji převést na "seriálové plátno". Seriál je z mého pohledu v prvé řadě zajímavý tím, že za celou dobu ani jedinkrát neuvidíme pachatele, vždy se o něm nebo o tom, co řekl například u výslechu, pouze mluví. Ze začátku mi toto trochu vadilo, postupně jsem to začala považovat za přednost minisérie, něco, co ji trochu ozvláštňuje, možná činí i tajemnější, správně odosobněnou (jako kdyby ta hrůza byla o to děsivější, z jiného světa, v němž někde mimo zůstává i zločinec). Říkám si, že by možná mohlo být lepší pojmout věc jako celovečerní film nebo alespoň sérii o pár dílů zkrátit, někdy už mi celé to pomalé pátrání i čekání na různé důležité dílčí objevy a výsledky přece jen přišlo takové moc táhlé. Na druhou stranu oceňuji, že je z minisérie opravdu hodně znát, že chce přiblížit detaily policejní práce, nic nepřikrášlit, nic nezatajovat, ukázat, jaká to může být někdy "piplačka", frustrace, jaké zdánlivé maličkosti mohou rozhodovat o vině a nevině obviněného, jak se mohou míjet potřeby či požadavky policie, státního zastupitelství i soudů jako orgánů činných v trestním řízení. Když se na to člověk naladí, bude asi spokojen. I já jsem byla, ač nezastírám, že (odvisle i od aktuálního rozpoložení) jsem se místy i trochu nudila. A jen tak na okraj - vážně mě baví, jak si může být člověk při puštění čehokoli dánského téměř jistý, že uvidí minimálně dvě tři tváře známé z několika jiných tamních počinů, co se dostaly ven k mimodánským divákům :D Skoro to vypadá, jako že bez některých herců prostě nemůže dánský seriál/film vzniknout. Až na to, že mi někdy chvíli trvá oprostit se od vnímání daného herce ještě v té předchozí roli, v níž jsem ho viděla, mi to ale vůbec nevadí, protože řeč je o hercích dobrých, kteří bezpochyby mají co nabídnout. Za Ponorku celkově (nejen pro herce) ode mě za 75 %.