CheGuevara

Člověk člověku vlkem.

Království křišťálové lebky je až příliš vybledlá vzpomínka na ty báječná dobrodružství doktora Jonese. Starý dobrý Indy se sice vrátil, ale společně s několika zbytečnými postavami a s dobrodružstvím, které je na rozdíl od hledání svatého grálu, archy úmluvy nebo kultu bohyně Kálí jenom nezáživnou báchorkou. Snad je to tím evropským kulturním prostředím, ale zápletka o záhadné kultuře v Jižní Americe nemůže nikdy konkurovat mystickému významu bohyni Kálí či dokonce svatému grálu (o arše ani nemluvě). Aspoň že Ford potažmo Indy je stále neumírající jistotou, jak ve vodách svého žánru, ale i jako ten nejbáječnější hrdina stříbrného plátna. Snad to byli ti Rusové, Jonesovská rodinka nebo jsem byl jenom až příliš unavený, ale takovým způsobem na Indyho vzpomínat rozhodně nechci. PS: Samozřejmě, že ve vodách dobrodružných filmů již několik let nemá Indy soupeře, ale v rámci své série je již poněkud vyšeptalý, a proto tíhnu k ostřejšímu hodnocení.

Vyprázdněná, ale do detailu promyšlená počitačová hra. Jen mi chyběla klávesnice. Jinak by to snad bylo dokonalé.

Je až s podivem, že této látce se v českém prostředí mimořádně daří. Pokud naši hrdinové od odněkud někam utíkají, tak se železnou pravidelnosti skončí v přírodě potažmo na vesnici, a to platí jak pro současné Bobule tak i Tomáše Hanáka ve filmu Cesta z města. Venkovský učitel patří mezi málo českých snímků, jenž ví, co říká, proč to říká a jak to říká. Neustálá polemika nad zhoubným vlivem lidské civilizace, kdy sebepoznání nalezneme pouze v harmonii vesnického života, sice není žádný filozofický jackpot, ale naštěstí se obejde bez pamfletových gest a frází. Venkovský učitel se z českých škatulek vymaňuje hlavně tím jak je natočen. Veškeré scény se totiž v drtivé většině obejdou bez střihu, čímž Sláma vytvořil vůči mě jistou bariéru, kterou jsem jen s obtížemi překonával.

Ano, přiznávám neviděl jsem to celé, ale co si mám počít s filmem, který mě psychicky iritoval a následně šikanoval až do morku kostí? Přívlastky "blbé" a "špatné" jsou jenom eufemizmem pro tenhle skvost, který mě vystrašil hlavně skutečností, že na to muselo koukat miliony diváků po celém světě. Brrr.

Status nežádoucí je v přílivové vlně nových seriálů nebývale staromilský. Žádné příběhové kličky s nádechem velkého tajemna nečekejte. Michael Westen se podobá spíše Odpadlíkovi, než novodobým hrdinům z kriminálek horní dolní. Indiana Bobbyho nahradil šarmantní alkoholik Bruce Campbell a vlasatého playboye zrazený agent bournovského střihu, který místo dokonalé techniky využívá mozek a chladnou logiku. Seriál, který sází na chytrost a šarm hlavního hrdinu, namísto honění se za originální senzací moderních seriálů, mi bude vždy příjemnější než namistrované tutovky. Příjemná obyčejnost z něj dělá dělá výbornou zábavu aníž bychom museli podstoupit lobotomii mozku.

Účinkující v tom vystupují za peníze a my to sledujeme jedině za trest.

Ačkoliv jsem Truffautovo vedení herců u jiných filmů kvitoval jako příjemnou změnu, tak ve Dvou Angličankách mi herectví Jean-Pierre Léuda ustavičně kazilo celý film. Jeho věčně kamenný, nezaujatý a hlavně chorobně nezajímavý výraz mi vytvořil natolik velký odstup od jeho postavy, že jsem v podstatě o jeho osudy záhy ztratil jakýkoliv zájem. Taktéž chápu, že filmový vypravěč je úlitba literární předloze, ale jeho neustálá vševysvětlující přítomnost mi znemožňovala jakoukoliv účast na filmu. Myslím, že trochu té vstřícnosti a srdečnosti by nikoho do příště nezabilo.

Kamera lže dvacet čtyřikrát za vteřinu. Ani nevím kolikrát jsem si na tuto frázi vzpomněl při sledování nového De Palmy. Nápad s několika obrazovými zdroji je nejen neotřelý, ale i dostatečně působivý. Škoda že na konci se celá polemika nad pravdou zvrtne do jednostranné manipulace. Poslední minuty zradily nejen mě jako diváka, ale i samotný film.

Film o zapomenutých hrdinech každé války a polemika nad samotnou pravdou. Polský filmový veterán Andrzej Wajda se rozhodl odvyprávět Katyňskou jizvu z docela jiného pohledu než jsme všeobecně zvyklí. Katyň se totiž z valné části věnuje dosti opomíjenému boji. Boji za pravdu, rodinu a přežití daleko za bojovou linií. Tam totiž válčí rodiny odvelených a pozatýkaných manželů a otců. Jsou to právě ženy, které vedou svůj urputný a někdy i dost marný boj za své manžely a přitom netrpí o nic míň jako jejich druhové v zákopech. Ty zdrcující minuty čekání, marných nadějí a snah o zcela normální život jsou stejně tíživé jako vina sovětských okupantů. V momentě kdy se z vrahů stávají osvoboditelé, přestanete dýchat a věřit v jakkoukoliv spravedlnost. Wajda ani na chvíli nezapomíná o čem vypráví a celý film je natolik celistvý, že mu několik těch "šustivých" dialogů ještě rádi odpustíte.