CheGuevara

Klasika antického dramatu dostává na zadek od francouzsko-řeckých filmařů za americké dolary. Snad to byl dabing nebo neveselý vtip, ale postavy sice mluví anglicky, jako by se nechumelilo, přesto jim zůstává přiblblý přízvuk, za který by se nemusel stydět ani kalifornský guvernér. Jinak docela slušnou zápletku spolehlivě zabíjejí patetičtí herci, na hlavu postavené dialogy a afektovaný scénář. V šedesátých letech byl možná život bohaté smetánky zajímavý, ale dnes jsou to jenom nechtěně komické obrázky z pustých vil, přelidněných jachet a zhýralých životů snobské společnosti. Nebýt toho opravdu silného závěru asi bych tuhle zhůvěřilost považoval za bohapustou krádež mého času.

Proposition mně připomnělo hlavně Patt Garret a Billy Kid od Sama Pickinpaha, kdy Boba Dylana vystřídal Nick Cave, ale jinak vše zůstalo při starém. Natočené, zahrané a taky zazpívané je to moc pěkně, ale jen kdyby ten film nebyl tak "zlý". To, jak nakládá s kladnými nebo aspoň neutrálními postavami, mi bylo vyloženě nepříjemné. Zatímco zloduši (dají se vůbec u tohoto filmu nějak pevně vymezit?), kam šlápnou, tam tráva rok neroste, tak hrdinové (?) jsou pasivní až hanba. Chápu, že to byla polemika nad samotným bytím, ale tímhle způsobem mě tvůrci nanejvýš pěkně otrávili.

Film o tom, že lidi se nedokáží změnit, mě však přes všechny své minipointy přišel jako rutinní žánrovka, co nosí dříví do lesa. A tak za pozornost stojí hlavně závěrečných několik minut, tomuhle se opravdu říká mrazivý konec.

Nevypočitatelný Jesse James ztvárněný démonickým Bradem Pittem ve filmu, který je zajímavou reflexí svého žánru a který je hlavně neskonalým hypnotickým zážitkem. Při úvodní scéně přepadení vlaku jsem se bál dokonce i mrknout.

Přestože Útěk do divočiny je na mnoha místech myšlenkově laciným a podbízivým, tak by bylo ode mě stejně prvoplánové se proti němu nějak radikálně vymezit. Látka filmu je v dnešní době opravdu zajímavá (i když nijak originální) a Emile Hirsch si nepochybně musel při natáčení projít opravdovým peklem. Kamera sebejistě krouží jako orel v nebeských výšinách, režie chrlí jeden nápad za druhým jako při pásově výrobě, a přesto tomu něco chybí. A to nějaký jednotící koncept, který by všechny tyhle zajímavosti něčím spojil a vytvořil z nich dechberoucí celek. Takhle to vypadá, že každých pět minut se za kamerou mění režisér se svou osobní vizí a na konci, kde nic tu nic. Ale co z toho, když se na to tak pěkně dívá a celý příběh je opravdu silnou výpovědí kluka, co se jednoho dne vzbouřil proti společnosti a stal se z něj opravdový muž.

Jiří Pavel je bůh! Ostatně, kde jinde v českém prostředí uvidíte herce, jenž v muzikálové roli Jana Husa na hranici zpívá:"Já pravdu mám / Jsem na ni sám / Komupak ji dám?"

Už je takovým mým koloritem odpočinout si od hlubokomyslných artovek, nabubřelých blockbusterů a oddychových jednohubek u milého nezávislého filmu tzv. ze života. Nu, tentokrát padla volba na skotského Hallama Foa. Žel na milý "indie" film Hallam Foe řeší až příliš dramatické a vyhrocené téma (záhadná smrt matky), a to mu svazuje jinak onu rozšafnou nezávislou atmosféru. Jamie Bell je sázkou na jistotu, stejně jako ničím nevynikající pojetí příběhu. Dramatický příspěvek do tématu voyerství se sice povedl, ale jako procítěný nezávislák o vzpouře proti společnosti už kulhá na nejednu nohu.

Ian Curtis je velice interesantní osoba a to tvrdím, přestože mi Joy Divison moc neříkají a celý jejich žánr jde potichoučku kolem mě. Navíc Anton Corbijn nestaví pomníky a ani nekorunuje padlé krále. Naopak k látce přistupuje s otevřenou civilností, čímž u mě získává body navíc. Velice ztísněná biografie.

S dokumenty je to u mě docela ošidné, dosud pro ně nemám žádná hodnotící kritéria, ale i přesto se pokusím o několik nezaujatých postřehů. Nevím přesně, kdy a v jakých scénách byl Koutecký přímo za kamerou, ale musím seznat, že "useknuté" hlavy v některých záběrech nejsou zrovna největším dokladem o profesionalitě snímku. Dále by asi nikoho nezabilo představit ostatní osoby formou nějakých titulků, což platí i o dataci jednotlivých scén. A asi poslední výtku bych směřoval na délku snímku, ta je totiž až příliš zkratkovitá a drtivá většina motivů a témat je zde až neúnosně ošizena. Docela živě bych si dokázal představit dvojnásobnou stopáž pod vedením českého nezmara Karla Vachka.

Po Zoufalých manželkách je tento seriál jako ledová sprcha. Všichni se mají rádi, všichni jsou to dobráci až na kost a o nějaké zlomyslné zápletky by jeden ani nezakopnul. Ne, že bych byl nějaký škodolibý a zvrácený hnidopich, ale celá ta milá a přátelská atmosféra nenabízí nic jiného než onu milou a přátelskou atmosféru, a to je i na moje měřítka docela málo.