CheGuevara

Truffautovo zamyšlení nad pomíjivým, končeným a provizorním. Škatulka "milá komedie", kterou někteří diváci filmu přisoudily, se mi spíše příčí, neboť v podstatě ignoruje hlavní myšlenku filmu i přes to, že je podána v poněkud lehkonohém balení. Zprvu jsem se nemohl naladit na režisérovo myšlení, ale ve zpětném zrcátku samotného závěru si uvědomuji, jako moc mi tenhle Francouz rozumí.

Ten, kdo čte Nietcheho, přece nemůže být ledajaký blbec, ale může být tím jedním z nejlegračnějších imbecilů z celých spojených států. Není řeč o nikom jiném než o Kevinu Klineovi, který mě se svým Ottem dokázal posadit na zadek až mi bránice začala pomalu kolabovat. Skvostný je taktéž scénář, kdy na každý na každého šije boudu a ve hře jsou diamanty za několik miliónů liber. Nefalšovaná porce zábavy servírovaná těmi nejpovolanějšími kuchaři televizního humoru. Chci víc!

Dobrý den, pane Godard. Jean Luc Godard mi při prvním setkání předvedl, co všechno dovede, a věru toho nebylo málo. Od posledního záběru až po ten poslední neskonale dobře promyšlené a já si jenom lahodil v síti Godardova talentu. Mistr dobře věděl, že nejlépe se kritizuje z pozic, které jsou dalekosáhle vzdálené od nepřítele. Tohoto nepřítele si vyhlédl v hollywoodském systému, ale kdyby jenom po příběhové a obsahové stránce, on se od něj distancoval i filmařským stylem (např. všimli jste si někde "výstřelu/protivýstřelu" typického pro hollywoodskou konvenci?). Za naprosto dokonalé taktéž považuji i neexistující začáteční titulky a taktéž demaskování podstaty samotného filmu (Pohrdání se ani nesnaží vytvářet nějakou iluzi reailty, svévolně a osobitě přiznává svou filmovou umělost). V těchto ohledech jsem se nabažil víc než dost, ale pak je tu druhý úhel pohledu. Francouzský maestro se totiž až příliš zakoukal do svého hlavního hrdiny a na pochopení jeho pohrdající partnerky již nezbyl čas ani místo. Kdyby tam byla aspoň nějaká snaha. Nedokázal jsem se zbavit pocitu, že krásné Camille se dostalo od režiséra stejného pohrdání, jaké cítila ke svému partnerovi. Ostatně osud samotných postav mluví za vše. Příště více toho pochopení, mistře, aspoň takového jakého se od vás dostalo ústřední dvojici ve filmu U konce se dechem.

Když je film povrchní jak zákon káže, tak to samo o sobě nemusí hned znamenat špatný zážitek. Horečka sobotní noci však taky neměla žádné ambice na hlubokomyslný film, ale nic se nemá přehánět. Nejvíc to logicky odskákaly hlavní postavy, které nejsou ani sympatickými antihrdiny. John Travolta si v Pomádě zahrál jednoduše božího frajera, ale v tomhle paskvilu je z něj jenom frajer libovej, o kterého bych si neopřel ani kolo. Tolik iritující hlavní postavu jsem dlouho neviděl. Aspoň jsem se na jeho účet pěkně pobavil, obzvláště ve chvíli, kdy se na svého otce oboří, aby ho nemlátil, neboť mu rozcuchá jeho účes. Ke konci však těchto perel ubývá a už předem nastavené charaktery postav se ne a ne změnit. A tak sleduji tuto krajně nesympatickou šaškárnu, kde ženy jsou buď děvky, panny nebo krásné vyvolené, až do hořkého konce. Možná by se nějaká ta hvězdička našla pro tuhle nablýskanou povrchnost, ale to si ji radši schovám pro o mnoho přitažlivější a stylovější parodii ve filmu Starsky a Hutch. Tanec a muzika byla sice boží, ale žel hrála v podniku čtvrté cenové - dobře jí tak!

Nová vlna je stále živá. Po dlouhé době pořádný český "indie" film, který má originálních nápadů plné kapsy a který se je nebojí použít. Kde jiní zabřednou do stereotypu a zavedených klišé, tak Morávek tahá z kloubuku jeden nápad za druhým. Je smutné, že za ty nejmenší peníze se natočil film, kterému po formální stránce nesahá tuzemská konkurence ani po kolena. Kvalitní scénář je u každého nezávisláku samozřejmostí, ani tady nechyběl. Není co vytknout. Plný počet.

I kdyby mi František Nepil četl vývoj kurzů na pražské burze, přesto by to byl fascinující zážitek. Co potom, když s grácií sobě vlastní vypráví příběhy jednoho neobyčejného psa.

Opravdu si cením toho, že Roman Polanski si svůj filmový sen splnil, ale přes jednu skutečnost jsem se bohužel nedokázal překousnout. Pianistu považuji za bytostně polský film, který je se svojí zemí spojen historií, režisérem a v podstatě celým obsazením, a právě proto jsem se nesmířil s faktem, že celý film je v anglickém znění (Polština tam podle IMDB vůbec nefiguruje!). Ne, že bych byl zastáncem neorealistické linie filmů, ale díky tomu se ze mě stal jenom nezainteresovaný divák, který z povzdálí přihlíží jedné tragédii. Pianista mě nedokázal vtáhnout do svých problémů, světa ani své duše. A to vzhledem k vypiplanosti celého filmu je velká škoda.

Nikdy jsem ani nepomyslel, jaká může být etiketa zábava, no minimálně v podání Ladislava Špačka a jeho anarchistické partičky nevychovanců. Špaček má glanc a smysl pro sebeironii, zbytek jako humor obstará zejména Turek a spol. Věřím, že při psaní jednotlivých epizod se tvůrci neskonale bavili. Každá druhá epizoda je perlou České televize. Kdyby aspoň polovina naučných pořadů měla takový nadhled a šmrnc jako Etiketa. Jo a taky se tam dozvíte hodně zajímavých věci, ale to jen tak mimochodem.

Zvenku malá, ale uvnitř velká. Tradiční fráze válečných filmů nechybějí ani u téhle minimalistiké záležitosti, ale trochu té žánrové vaty nikdy neuškodí. James Belushi táhne svoji sebranku utahaných vojáků přes poušť a proti něměcké skvadře vyprahlých vojáků. Díky rúznorodosti a zejména zajímavosti spojeneckcýh vojáků je to rozhodně dobrá podívaná. Ostatně zkuste si nefandit fanatickému Frantíkovi s vizáží Jean Claud Van Damma.

Osudový den pro Jesseho a Celine to zcela jistě byl a já o tom ani na chvíli nepochybuji. Však Richard Linklater nedokázal mé srdce přesvědčit o tom, že tenhle vztah je osudový i pro něj. Dojme, zahřeje, nechá prostor k zamyšlení a ... život jde dál.