Cascabel

Přímočarý a docela komorní western. Zajímavý námět by zasloužil i 5 hvězdiček, ale scénář je o dost horší (útržkovité a naivní rozvíjení děje, akademicky napsaná postava hlavního záporáka, který je jakýmsi lektorem amorálnosti). Režie nic moc - přestřelka ke konci filmu je hrozně nepřehledná. Také výprava je laciná ale to se v zimním westernu ztratí. Muzika je výborná a dobří jsou John Ireland, Andrea Giordana i Raymond Pellegrin, všichni hrají příjemně civilně. Hlavnímu záporákovi by však slušelo aspoň nějaké charisma. Politickým obsahem má styčné body s filmy Faccia a Faccia a V pravé poledne, jinak samozřejmě s Velkým tichem (to mělo premiéru o 2 měsíce později) a The Day of the Outlaw, a to nejen zimním prostředím. Příběhem i atmosférou má blíž tomu druhému než Corbucciho veledílu, a mírou i zobrazováním násilí se také hlásí spíš k americkým vzorům.

Mor na ty vaše scénáristy! Teprve 8 minut před koncem je náznak skutečně westernového řešení Shakespearova námětu, ale stejně to skončí jak pohádka. Nejen myšlenkově, ale i hudebně "úsporné" a neorginální: celý film si vystačí se 2 hudebními motivy, přičemž ten první by se hodil spíš do westernové komedie a druhý je vykraden z Verdiho. Jedna hvězda za dvě hezké herečky a za postavu Johnnyho/Romeova "učitele". Víc tento film bohužel nenabízí.

Nejlepší pocta žánru je dobře natočený žánrový film. A Nespoutaný Django je spaghetti-western, o tom jsem přesvědčen. Jenom nesmíme mít na mysli Leoneho filmy, ale spíš ty Corbucciho, Sollimovy a další mnohem méně známé italowesterny. Tarantino navazuje právě na tuhle často za vlasy přitaženou exploatační kinematografii s politickým přesahem. Mnohé recenze i některé zdejší komentáře zpochybňují pokračování příběhu po zabití Candyho a Schultze, já v tom ale vidím možná nejdokonalejší naplnění žánrového schématu. Spaghetti-western je krutý a mnohdy obsahuje ponížení a mučení hlavního hrdiny. Také politický obsah pojímá Tarantino zcela typicky, jenom si vybral hmatatelnější a také podstatně méně kontroverzní téma, než byl antikapitalismus italowesternů. I proto vnímám Nespoutaného Djanga jako druhý nejlepší americký spaghetti-western - po Nesmiřitelných.

Poslední hřebík do rakve italowesternu, ani ne tak co do obsahu a formy, ale s ohledem na režiséra, který jich má dost na kontě. Jinak je to spíš indiánka a je třeba pochválit účinně využité domorodé obyvatelstvo ruského severu, avšak berjozky atmosféru Dakoty nenavodily. První polovina filmu kvůli neustálým retrospektivám úplně postrádá dramatičnost. V retrospektivě se odehrávají i přestřelky na Jonathanově cestě za pomstou, takže namísto tohoto tradičního nemorálního tématu italowesternu se dostává do popředí klasické téma indiánek, boj s bílým mužem o území, v tomto případě dokonce o celý ekosystém. Na pomstu nakonec přeci jen dojde a fanoušky žánru poteší také řada drobných i větších odkazů na westerny od Corbucciho (jehož památce je film věnován), Leoneho i samotného Castellariho.

Tak tohle je trash jako věž - jeden z těch filmů, které jsou tak blbé, až jsou dobré. Nízkorozpočtový western s poetikou televizní inscenace. Amatéřina, doslova "hra na indiány" (indiáni tam naštěstí nejsou), a proto docela sympatická. Tematicky je to spíš americký western, s dobrým, nejspíš odněkud vykradeným námětem, který ale zůstal jaksi ve formě synopse. Namísto rozvíjení motivací a psychologie postav (s těmi neherci by to ostatně ani nešlo) tvůrci kladou důraz na nepodstatné, ale 100% westernové detaily. Minimálně jeden z kameramanů měl problémy s ostřením a vyžíval se v nadhledech, které ale prozrazují, že se jedná z větší části o studiovou záležitost. Jediná opravdu zajímavě nasnímaná je scéna pěstního souboje v saloonu, ale při ní se ruční kamera jednou dostane do podhledu a zasvítí do ní reflektor. Vyzdvihnout je třeba hudbu s mexickými ozvuky, která filmu dodává nádech osudovosti a výrazně dotváří zajímavou scénu ve které Jack vezme Clementinu na večírek, na který není zvána. Stelvio Cipriani se nenápadně inspiroval u Morriconeho i Michela Magne. Závěr je nečekaný a poslední obraz mi připomněl trochu Corbucciho Specialistu. Ty dvě hvězdy jsou nespravedlivé, ale u trashe se hodnotí směrem od nuly dolů, takže se mohou brát i jako -2*.

Jedna hvězdička za kameru a realistické nasvícení, za skvěle natočené závěrečné přepadení města Indiány a za příležitost vidět "Stetson City" v barvě. Jak byly ty české kulisy původně pro jediný film (nakonec čtyři) vypiplané oproti římskému Eliosu, kde se westernů točily mraky! Myslím že to ale dobře ilustruje odlišné pojetí italského a německého westernu. Jinak jsou "Zlatokopové ze Zadní Třebaně" dokonalá naivita a místy nechtěná parodie žánru (to hlavně vinou režiséra), až mi to jednou dokonce připomnělo Jdi na západ bratří Marxů, ale tak vtipné to rozhodně nebylo. Pár krátkých záběrů nájezdu úplně jiných Indiánů je natočeno ve Španělsku a působí jako pěst na oko.

Vlasta Burian opět přebije všechny, navíc v netypické roli. Výborná je také Ella Nollová. Nedošínská působí až moc dobrácky, asi aby divák pochopil, proč Žemla naletěl. Jinak pár tehdejších klasických symbolů (stín mříží) je tupě umocňováno detaily a prolínačkami, aby se pomohlo Smolíkovi, který to až tak dobře nezahrál. Jedna zvláštnost: Burian má po většinu času v češtině výborný německý přízvuk, jenom nechápu, proč většinou to, co řekne německy, vzápětí zopakuje česky. Tvůrci byli asi vizonáři a chtěli, aby tomu Češi rozuměli i za 80 let.

Ve filmu exceluje Adina Mandlová, Václav Vydra a Marie Glázrová, naopak Nataša Gollová mě tentokrát spíš zklamala. Spousta manýrů (záběry na nohy, záběry na vlak) se z červené knihovny marně snaží udělat něco víc. Byly by snad symbolistní, nebýt doslovných dovětků pro nejširší publikum.

Zajímavě vymyšlené, ale nemožně natočené.

Pieta je příliš tezovitá a prvoplánově šokující a její aktuální političnost, za kterou si možná vysloužila Zlatého lva, mi přijde poněkud naivní. Na tomto filmu zejména ale postrádám jednotu obsahu a formy, tak typickou pro tohoto režiséra, ale je dobře, že ten obsah (základní příběh) je podobně hluboký, jak u něj bývalo zvykem. Starý Kim se nevrátil, pouze vyšel ze svého labyrintu, ale na jiné straně, než do něj vstoupil. Na to bude třeba si zyvknout.