Okara

Tak tohle mě odrovnalo. Do kina jsem šel s představou tuctové komedie, kterých je v zimním období jak naseto. Ani jsem si tak nějak nezjišťoval, o čem to vlastně bude či kdo stojí za vznikem. Zpozorněl jsem ale téměř okamžitě, když mě do oka brnklo jméno Irvine Welsh. A ani jsem se nenadál a už to jelo. Naprosto šílená jízda, kdy se zastaví jen na najetí lajny, exnutí whisky nebo návštěvu bordelu. Myslel jsem si, že dojem ze Sedmi Psychopatů už si asi nikdy znovu nezažiju, ale Filth se tomu přiblížil skoro až na dotek. Skloubení tupého, "puberťáckého" humoru spolu s trochou inteligentního, který svou kvalitou si odvažuji tvrdit šlape na paty takovému Ritchiemu nebo McDonaghovi, a špetkou (spíše hromadou) pořádně černého koření, mě vzalo za srdce, bránice i dokonce slzný žlázy a dojem zanechalo neuvěřitelný. Určitě je potřeba opakovaná projekce, přeci jen složitou dějovou rovinu člověk kvůli podání nemá šanci tolik stíhat. Doporučení pro pozornější: všimněte si nápisu na lécích, zpětně se tak hezky složí puzzle. Jo a nezapomeňte, že ženská je spokojená jen když je dobře najebaná. A obutá. Najebaná a obutá. Více zde. Nejlepší soundtrack z filmu 100%

Pro mne nejkrásnější road movie. Neuvěřitelně silný příběh o putování otce, který při postupném pohřbívání syna nalezne více, než by kdy čekal. Martina Sheena upřímně nemám v oblibě a nebyl jsem si ho schopen představit v roli zhrzeného muže. Od prvního kroku už jsem jen sledoval bez hlesu každý jeho pohyb. Pouť by ovšem nebyla tím, čím je, nebýt režisérského kompromisu na všech frontách. Mohl zvolit dlouhou cestu samotářského vlka, nebo veselé putování s přáteli. Mohl díky teskné hudbě natočit smutný a emocionální film, nebo se povznést přes vážnost děje a sázet humor kde se dalo. Mohl se zaměřit na střet kultur a lidí, nebo zabírat úžasné exteriérové scenérie. Estevez do snímku zakomponoval vše. A nevznikla žádná amatérská směska čehosi, ale velmi podmanivý snímek atakující veškeré spektrum emocí a pocitů. Člověk je během zasnění nad celým příběhem vytržen humornou vložkou, aby za chvíli uronil nějaké to zrnko sentimentu. Protikladné pasáže se střídají a dvě hodiny tak utečou rychle jako měsíční cesta s pravými přáteli. Volba dalších protagonistů dopadla taky na úrodnou půdu. Vždyť koho by nezajímala cesta uzavřeného starce, přátelského a bodrého dealera z Holandska, protivné, škodolibé Kanaďanky a trochu vyšinutého spisovatele? Subkulturní vložka by se mohla zdát nejsilnější okamžikem, pro mne jím však i po opakovaných projekcích paradoxně zůstává scéna v hotelu. Čím dál tím častěji tento snímek vidím, tím více mám chuť do těch Pyrenejí vyrazit. Prostě si zabalit a na pár měsíců zmizet. A když se pro vás film může stát skutečností; copak může být něco lepšího? Edit. Tak pouť vykonána. Když vás film inspiruje k vykonání největšího životního zážitku, přestává být pouhou obrazovou sekvencí. Je tam všechno. Všechno. Nejlepší soundtrack z filmu 100 %

První minuty by se bez alespoň přibližné znalosti o ději daly přirovnat k začátku většiny romantických filmů. Spisovatel v krizi, hroutí se mu vztah, sexy sousedka od vedle. Tím víc pak diváka zaujme, co se bude dít po nástupu "enzetka". A je to parádní. Limitless mi přišel subjektivně jako moderní Trainspotting. Všechny pozitivní účinky a dopady na jedince, samotný průběh vzniku závislosti, zakončený i stinnými stránkami. Tak to má u drog být, to je první největší výhra. Ta druhá je ovšem samotná forma. Režisér si s potenciálem intoxikace vyhrál náramně a na plátno plácl i pár těch es. Sázka na Coopera byla sázka na jistotu už z toho důvodu, že díky jeho vlasům z něj mohou tvůrci udělat co chtějí. Od bezdomovce, přes elegána po multimilionáře. Abych jen nechválil, dějová linka s De Nirem mi přišla dosti nezáživná a klidně bych ji upozadil na úkor jiné. Mírné zklamání ovšem bohatě vynahrazuje scéna o přemítání nad sebevraždou, kdy jsem nehty málem rozdrápal sedačku. Zakončení neurazilo a já jsem s Burgrem spokojen. Nejlepší soundtrack z filmu 80%

No tak to bylo teda řádný psycho. Žena je kombinací konvenční americké idylky se ztělesněnými choutkami zvrhlého maniaka. Zní to divně? To možná ano, ale funguje to perfektně. Obě složky jsou v naprosté rovnováze a jedna střídá druhou v naprosto nejabsurdnějších momentech. Právě tímto mi Woman vyrazila dech nejvíce. Ve zcela normálně (což je důležité slovo) odsýpajícím ději totiž postavy z ničeho nic udělají tu nejnečekanější věc a největší paradox je, že to vlastně všechno dává smysl. Tento způsob podání mi dokonale učaroval a to způsobilo, že i přes předvídatelnost celé zápletky se člověk těší na to, co už vlastně ví, že přijde. Samotná Žena je zahrána výborně, před důkladným umytím bych se ji minimálně leknul i za bílého dne uprostřed živé ulice. Jak se příběh pomalu posouvá po časové křivce, vyplouvají na povrch hrůzná tajemství celé rodinky a žhaví tak divákovy nervy na koncovku. Závěr je i ve srovnání s předchozím dějem hodně přehnaná záležitost v dobrém slova smyslu a při některých scénách jsem jen docela bez dechu koukal. Být sexistickým úchylem, tak je pro mne možná Žena nejlepším filmem, co jsem kdy viděl, i pro normálního diváka je to však každopádně hodně zajímavý kousek. Nejlepší soindtrack z filmu 80%

Životopisný filmy stojí na síle příběhu a tenhle je setsakramenstsky dobrej. Největší zádrhel před natáčením spočíval ovšem v samotném tématu. Oni totiž závody Formule 1 pro většinu populace nejsou ten pravý šálek čaje. To je pro mě největší klad celého filmu - podat tento divácky neoblíbený subžánr tak, že každý druhý vychází z kina se slzičkou sentimentu v oku. Dějové zaměření na dva diametrálně odlišné rivaly byl od Rona tah na jistotu, šance na upoutání jsou pak hned dvojnásobné. Oba mají něco do sebe a každý se tak najde v někom jiném. Celá stopáž utíká rychle jako závodníci na okruhu a hluchých míst je tam vyloženě pomálu. Trošku zamrzelo, když Zimmerova tíživá hudba zaniká ve svištění pneumatik, i tak ovšem dokáže dojmy umocnit. Pointové zvraty by se zde asi hledaly těžko, avšak několik okamžiků docela dokázalo vyrazit dech. Výkony protagonistů fajn, efekty nehod taky, v podstatě všechno je na výbornou. Přesto jsem si ovšem nedokázal z kina odnést ten předpokládaný dojem, který mi byl servírován z úst přátel a především počtu procent zde. Nejlepší soundtrack z filmu 80%

Nesnáším Francii. Amélie je každým coulem francouzská. Miluji Amélii. Nechápu. Nejlepší soundtrack z filmu 100%

Tohoto komorního snímku jsem se moc bál. A to díky nadšeným ohlasům, jelikož teen-filmy dvakrát v lásce nemám a že bych ho tedy pouze odsoudil. Konečně jsem k tomu byl dokopán. Ovšem klidné zhlédnutí mi dopřáno nebylo, jako by mě snad ten snímek trestal za to, že jsem ho tak dlouho odkládal. Tím víc mě uklidnilo, že se mi Wallflower líbil. Ale jak. Z řady konstantně stejných obdobných filmů vyčuhuje už samotným příběhem. Když má totiž typické problémy dospívání kluk s psychickými problémy a na děj se díváme jeho očima, je to rázem něco naprosto jiného. Největší výhodou ovšem zůstává, že se většina diváků ve filmu najde. Má k tomu totiž rovnou nespočet postav, které jsou i přes malý prostor, kterého se jim dostává, psychologicky vyprofilovány do nejmenších detailů. A to dá rozum, že když má člověk pocit, že se dívá sám na sebe, stává se z filmu něco víc. Taková reálná myslánka. To už by na okouzlení stačilo, ale je tu ještě jedna věc, která dojmy prohlubuje mnohem více. Hudba. Ať už má člověk jakýkoli hudební vkus, nemůže se mu zkrátka nelíbit. To jsem si ale uvědomil až po zhlédnutí, když jsem váhal s hodnocením a pustil jsem si kompletní soundtrack. Teprve když jsem všeho nechal a desítky minut jen seděl s přihlouplým úsměvem a v hlavě si stále dokola rekapituloval celý film, jsem si uvědomil, jak neuvěřitelně silný je. Takže i když se sem tam najdou chyby nebo nelogické jednání, člověku je to jedno, protože už je naladěný na té správné vlně a takové věci nevnímá. Osobně jsem nestihl pochytit všechny silné myšlenky, které z úst protagonistů zaznívají, a proto těm, kdo to také nestíhají doporučuji tento deníček. Všechny ty podstatné pracně vypsány, a tak se může zpětně film docenit ještě o úroveň výš. Nejlepší soundtrack z filmu. 90%

Revenge cesta v podání génia umocněná na xtou. Úvodní scéna uvádějící důvod této nenávisti už dokáže pěkně zabrnkat na city a přehlédnout bezmocnost během soudního procesu na Butlerově tváři je zhola nemožné, jeho zhrzený výraz je doslova odzbrojující. Tvůrci s ničím neotálí a aby si udrželi nastavený spád, ihned se přesouvají do budoucnosti, kde začíná nasraný Gerard řádit. Zlomyslné pohrávání si s policisty přímo z vězeňské cely by bylo i poměrně úsměvné, nebýt značné brutality a frekvence útoků. Divák je tak uveden do vnitřního dilematu, komu vlastně v duchu fandit. I když je totiž Shelton z morálního hlediska v právu, jeho skutky dělající z něj vyšinutého psychopata překlápějí misky vah na druhou stranu. Sedl mi i samotný závěr s perfektním dialogem, a tak jediné, co mě vyloženě iritovalo, byl Jamie Foxx. Toho chlapa prostě nemusím. Ovšem jinak je to jedna rychlá smršť, která po sobě na konci zanechá hromadu mrtvých a rozhozeného diváka. P.S. Scéna rozhovoru Sheltona se soudkyní mi vyrazila dech. 80%

Je to předvídatelný, je to nelogický, je to klišovitý, ale co naplat, když ta atmosféra je tak neuvěřitelně podmanivá. Mafiánský film o lovcích členů losangeleského podsvětí a klasický divák tak netradičně drží palce protivníkům bosse. Nenávist ve spojení s cílevědomostí v souboji s pýchou a mocí. Charizma je z obrazovky cítit, ale jak by ji člověk mohl pořádně vnímat, když je mu servírována jedna přestřelka za druhou. Koukat by se na to už dalo kvůli okouzlující Emmě a když byla na scéně se Seanem, jehož umělecký um je na stupnici kvality kdesi v oblacích, tak to byla panečku podívaná. I když to má tedy neuvěřitelné trhliny ve scénáři, mělo to spád a nejen díky závěru, připomínajícím Serbuan Maut, jsem se velice bavil a proč občas nepřimhouřit s hodnocením oko. 70%

Neuvěřitelně pohlcující anti-dokument. Proč anti? Od dokumentů jako takových očekávám informace, to je jejich základní smysl. Spirit Molecule ovšem nepřináší v podstatě žádné, naopak, vznáší mnoho, mnoho otázek a rozdílných názorů a pohledů na tuto zázračnou molekulu. A fakta vlastně žádná. Líbila se mi především přítomnost velkého počtu hovořících osob, a to z obou protichůdných směrů. Byli zde jak vědci, tak i duchovně, či spirituálně založení lidé. Jako DMT je i celý tento snímek poněkud zmatený, nemá pevnou osnovu, skáče se od tématu k tématu. Co mi ovšem nejvíce učarovalo, byla prostřední část. Zde se dostávají ke slovu testovaní lidé v prvním psychedelickém výzkumu. Hovoří o svých prožitcích, pocitech, co zažili během účinku. Vím, že pro lidi bez zkušenosti s halucinogeny to mohla být otrava. Nevím proč, jestli to bylo tím, co říkali, tou uklidňující, mírumilovnou hudbou, nebo těmi dechberoucími fraktály, ale já jsem hltal s otevřenou pusou každé slovo. V jednoduchosti je síla. Je neuvěřitelné, jak může taková miniaturní věcička navodit takové stavy, jako subjekty popisovaly. Opouštění vlastního těla, cesty do jiných dimenzí, průchod celým vesmírem, svítící gigantické koule, setkání s jinými bytostmi. Je to jako sen, je to něco nedosažitelného, kor v dnešním světě. Nejvíce vysmívající se fakt je, že DMT je všude a přitom nikde. Říká se, že drogy jsou brány pro útěk od reality. Avšak co když DMT je brána pro vstup do reality? Zní to dost fantasmagoricky, ve srovnání s tím, co je říkáno v dokumentu naopak, ale nemůžu zde bez zkušeností psát vlastně nic. Jen že tento (anti)dokument se mnou trhnul víc, než jsem očekával a zákon nezákon, touha po vyzkoušení této zhmotněné fantazie a alespoň jednou v životě okusit zakázané ovoce, vzrostla až do vesmírných výšin. 80%