zucchini

Kněz, který žije radikálně podle evangelia a nestará se příliš o to, co přinese zítřek. U společenských i církevních autorit však naráží. Bylo by to dnes v naší české katolické církvi jinak?

Někdy až trochu moc patetické a hlas Pavla Zuny často zní až trochu dojímavě. Ale je to určitě skvělý způsob, jak se v krátkém čase dozvědět spoustu cenných informací o historických událostech

V závěru se film stává soubojem dvou "matek": vetřelčí královny a Ripleyové. Ripleyová zničí královně její vajíčka a sama se stává adoptivní matkou malé Newt. Ve filmu zemře strašná spousta lidí, na kom ale doopravdy záleží, tak je holčička Newt, kterou si Ripleyová zamiluje. Většina hlavních mužských postav naproti tomu vyznívá negativně: jeden je naprosto neschopný, druhý přecitlivělý a třetí je ochotný v zájmu zisku jít přes mrtvoly. Nejvíce mě překvapil android Bishop, od kterého jsem až do konce čekal nějakou kulišárnu, ale ona nepřišla.

Prvních pár filmu mě docela zaujalo - zajímavá atmosféra americké sideshow - pouťové atrakce ukazující znetvořená lidská těla. Pak to ale pro mě jaksi ztratilo věrohodnost, když se Will zničehonic naučil sám od sebe plavat. A to závěrečné artistické číslo mi připadlo snad ještě morbidnější než to původní vystavování tělesného defektu. A vůbec mi to připadlo celé takové jakési podivné...

Námět filmu mi trochu připomíná jiný známý film od Franka Capry Život je krásný. Prostý, upřímný člověk, kterého se pokoušejí rozdrtit všemocné ekonomické a politické elity. Taková je prostě Amerika, země, která má do svých základů vložené velkolepé mravní ideály, ale ve svém životě je uskutečňuje jenom málokdo. A vyžaduje někdy opravdu nadlidské úsilí se těmto ekonomickým a politickým elitám postavit. Nejemotivnějším momentem pro mě byly ty (podplacené!) koše s dopisy lidí z domovského státu senátora Smitha, které žádají jeho okamžité odstoupení. Až budu zase někoho slyšet říkat, že něco jako OpenCard, Pandury nebo Buštěhrad by se v Americe stát nemohlo a že by viníci byli okamžitě potrestáni, tak si o tom budu myslet svoje :)

Druhý díl Kieslowského Dekalogu mě zklamal ještě o něco víc než ten první. Hodně jsem se ztrácel v dějové linii. Nebylo to spíše o pátém přikázání, o tom, jak jedna velmi nesympatická žena chtěla jít na potrat, ale nakonec si to rozmyslela vzhledem k ujištění, že její manžel určitě zemře? Jediné, co se podle mě vztahovalo ke druhému přikázání "Nevezmeš jméno Boží nadarmo", byla lékařova přísaha, že jeho pacient zemře. Nebylo možné to přikázání rozvést nějak více? Protože už jsem zhlédnul více Kieslowského filmů, tak mě na tom začíná už trochu iritovat, jak se v nich stále dokola objevuje nějaká technicky velmi pokročilá audiovizuální technika. Je to takový stále se opakující motiv. Z mého pohledu ne úplně sympatičtí lidé z vyšších vrstev obklopení hi-tec zařízeními si řeší svoje existenciální problémy způsobem, který mi není úplně srozumitelný.

Film o střetnutí víry v Boha a ateismu. Nelíbilo se mi ale moc, že ateismus je zde pojatý také jako svého druhu víra ve vědecké poznatky. Ovšem ateismus tak, jak se s ním setkávám já, je dnes spíše přesvědčením o tom, že je vše dovoleno, že neexistuje nic jako dobro a zlo nebo nějaká společná lidská přirozenost. Myslím, že to, co natočil Kieslowski je jenom slabý odvar toho, co je to ve skutečnosti ateismus.

Tento film jsem znal z vyprávění svých spolužáků na střední škole, byla to prý "absolutní bomba". Když jsem teď film zhlédnul i já sám, tak mě to celkem dost zklamalo. Mělo by to být asi hlavně o touze vydělat velké peníze a o nedostatečných bezpečnostnch opatřeních. Myslím, že to bylo spíš o tomto než o těch dinosaurech, kteří se ve filmu vždy jenom tak trochu mihnuli. Trošku zvláštní bylo na těch velociraptorech a tyranosaurech to, že měli tak velký apetýt, že chtěli pořád za každou cenu zbaštit nějaké lidi. Nakonec to ale dopadlo dobře, protože zbaštili jenom ty zlé lidi a hodní lidé to přežili.

Ve filmu jsou zajímavým způsobem smíchány tři tématické žánry: sci-fi, sociální tématika a náboženství. První dvě roviny se mi na filmu moc líbily. Ta třetí byla v kombinaci s dramatickou hudbou nesmírně podmanivá: velká nevěstka babylónská na mnohohlavém drakovi, mnich kázající o příchodu posledních dnů, sedm smrtelných hříchů, smrtka hrající na flétnu vyrobenou z lidské kosti, podzemní továrna připomínající mayskou pyramidu požírající dělníky, upalování čarodějnice, alegorická postava Prostředníka. Shodou okolností jsem před týdnem zhlédnul jiné dílo světové kinematografie, kterému také posloužila za inspiraci biblická kniha Zjevení (Apokalypsa) - Sedmou pečeť od Ingmara Bergmana. Trochu mi to oba tyto filmy propojilo dohromady - Metropolis se sice odehrává v roce 2026, ale dělníci z podzemní továrny a i bohatí mladí mužové v klubu Yoshiwara ve druhé části filmu spíše připomínají fanatickou středověkou masu lidí. Občas jsem při sledování cítil, že je to na mě trochu moc... Pět hvezdiček dávám filmu především za jeho strhující atmosféru a skvěle vylíčenou sociální tématiku. P.S:: Už konečně vím, odkud pocházejí záběry z videoklipu Radio GaGa od Queenů včetně toho zvláštního ručičkového stroje, který "obsluhuje" Freddie Mercury.

Sedmá pečeť je na první podívání trochu složitý alegorický příběh. Ale třeba by se na to dalo podívat i nějak jednodušeji a přístupněji. Na jedné straně jsou zde zobrazeni lidé, kteří fanaticky žijí svoje středověké křesťanství (mniši v kápích, kteří při bližším pohledu vypadají jako smrt, zástupy lidí, kteří se mrskají sebe i druhé důtkami a hledají příčiny problémů v údajném čarodějnictví). Pak je zde skupinka, která se vytvoří kolem rytíře Antonia - člověka, který bolestně prožívá pocit Boží vzdálenosti a který vlastně nedokáže nikoho milovat. Pro celou tuto zvláštní skupinku lidí si nakonec přijde smrt – skoro to vypadá, jakoby Antonius prohrál se smrtí životy všech těchto lidí. A nakonec je tady veselá rodinka komediantů, která si dokáže užívat života a která se od Antonia dokáže odtrhnout - a díky tomu uniká z osidel černé smrti. Možná, že tedy příběh není ani tak o středověkém křesťanství a černé smrti, jako spíše o tom, jak se Bergman sám snažil vypořádat se svými křesťanskými kořeny.