Rameno

Úlet. ‹3 Herzog.

Dokument o Juliane Koepcke mi v lecčem připomínal Dietera z podobného Herzogova dokumentu "Malý Dieter chce létat". Oba museli přežít v džungli po pádu letadla. U Juliane je příběh trochu jednodušší, neboť tam chybí válečný podtext a zajetí Vietcongama (spadla narozdíl od Dietera v Amazonii), nicméně i tak je dost děsivý. Hodně vtipné je srovnání s hraným filmem "Zázraky se dějí", který byl o Juliane natočen v roce 1974 a Herzog ho hezky zkritizoval jako úplně nerealistický. To o Dieterovi si natočil film sám Herzog (s Christianem Balem) až několik let po dokumentu tak to měl pod kontrolou.

Kombinace Tavenera a Herzoga se mi zamlouvala pže oba mám v oblibě, nicméně tady mi Herzogovy záběry přišly spíš jako videoklip k Tavenerově skladbě. Nějaký hlubší smysl jsem tam nenašel.

Připomínalo mi to tu novou Godzillu. Velká zvířátka rozumí dobru a zlu lépe než komisař Rex a papají se vlastně jenom aby byla matka příroda v rovnováze. Akorát mi přišla ta Godzilla o něco zajímavější a ne tolik vyčpělá.

Je smutné pozorovat, jak je Leoneho velkofilmovost i se společností např. Morriconeho nebo Kinskiho potopená trapností nevtipného, debilního švandahumoru, který v 70. letech pohltil westernový žánr. Mimochodem není to jen výsada filmů obsazených Terencem Hillem a tím druhým individuem. Například Franco Nero hrál v šedesátých letech v několika legendárních westernech - Django (1966), Massacre Time (1966), Il Mercenario (1968), a ještě i Vamos a matar, Companeros (1970), a pak přišla Vůně cibule, ze stejného roku jako tenhle Leoneho film, a ta už se topí po pás v blátu supersrandiček.

No on to není dokument, spíš takový animovaný příběhy o dinosaurech v poněkud humorný formě. Třeba ten o dinosaurovi co se sfetuje muchomůrkou červenou a pak se mu zasekne ocas mezi balvanama. Bohužel ta animace by se hodila spíš do patnáct let starý počítačový hry. Proč to mluví Herzog to nechápu.

Mohlo by se to klidně jmenovat tisíc a jedna bradavka, pže dvě třetiny bradavky jsou záběry na bradavky. Ten zbytek je klasická japonská bradavka kde hlavní bradavka dokáže rozštípat třeba 100 bradavek najednou takže bradavka dojít po celej film k bradavky bradavky bradavky.

Tak tady na tom je nejvtipnější ten neúměrně grandiózní soundtrack, pže prostředí, dialogy, postavy, i příběh jsou strašlivá nuda.

Tenhle Zatoichi je temnější a morbidnější než starší díly, rozhodně ale není slabší, jak tu někteří tvrdí. Propracovanější příběh, tragický osudy postav a spousta hajzlů v průběhu. Zatoichi uvažuje nad mírumilovnou filosofií jinýho samuraie a dokonce se v jedný scéně nechá mlátit do krve a meč nevytáhne. I ostatní slepci jsou tentokrát perverzáci, aby toho nebylo málo. A na závěr krvavá řežba, jak se dá očekávat. Velikej film.

Chudák Cosmo Vitelli dluží prachy a snaží se chovat jakoby nic. Jeho bezmoc je na něm ale celou dobu vidět a když dostane od věřitelů úkol zabít, ví, že mu nezbejvá než jít a zabít. Velká část filmu (aspoň toho delšího sestřihu) se odehrává ve Vitelliho klubu, kterej nabízí tu nejpokleslejší zábavu (z mýho pohledu až bizarní). I to dodává skvělou atmosféru a film dokáže udržet pozornost celou dobu i přesto, jak je civilní.