Willy Kufalt

Tento islandský film pro mne dokonale splňuje Gabinovo pravidlo, že dobrý film musí mít především dobrý příběh, dobrý příběh a dobrý příběh. Grímur Hákonarson spadá svým stylem do artové tvorby, ale zároveň točí dle svých slov především příběhy, které vycházejí z živých zkušeností jeho rodiny a známých na Islandu. Vypráví hranou formou o životě v prostředí své domoviny v odlehlých islandských horách, např. o tom, jaký nevyhnutný význam mají v životě těchto lidí stáda ovcí, a navrch tak splňuje i ten náhled do jiné kultury, který od návštěvy podobně exotické kinematografie očekávám. Spočátku jsem se vylekal dlouhých záběrů a pomalému tempa ve spojení s tak doslova studeným prostředím, ale moje obavy byly postupně vytěsněné sugestivní atmosférou, která mě pohlcovala a dávala možnost k hlubšímu procítění, a emocemi, které se podařilo vyvolat bez jediné stopy po citovém vydírání! Ten film mistrovsky a zároveň s minimem slov pracuje s napětím a vyprávěním o postavách, třeba již úvodní scéna, kdy se poprvé setkáváme se dvěma bratry, kteří spolu nemluví, a vidíme jejich izolované počínání, výrazy během krátkého střetu a projíždění brány směrem na soutěž, nám o jejich vztahu už tolik bez jediného slova naznačí, zneklidí, vzbudí očekávání... Berani jsou nakonec filmem nejen o dlouholeté nenávisti či životě na Islandě, ale zároveň i o někdy složitém procesu objevování potřeby vzájomného spojení a podpory v krizové situaci. // Měl jsem film možnost vidět v kině přímo s účastí pana režiséra, po projekci s ním následovalo rovněž zajímavé povídání a diskuze, obojí bylo pro mě zážitkem. [80%]

S třetím dílem osobité filmové série Júsufa Šahína jsem byl spokojen přibližně stejně jako u předchozího. Pan režisér už plně převzal prostor nejen za kamerou, ale i před ní v hlavní roli a nabídl svým divákům opět velice originální cinefilní kaleidoskop, v němž se tentokrát velmi často střídají různé styly a žánry filmové, hudební, taneční.... V poutavém hraném zpracováním nás proslavený egyptský filmař provádí jednak svojí další filmařskou poutí, opět otevírá zákulisní dveře nejen do své práce během natáčení a rodinného prostředí ve vztahu k synovi a manželce s neustálým prolínáním filmového a osobního života, ale rovněž do svých hvězdných snů... kdežto v jedném z nich si pan Šahín uprostřed hollywoodsky zasněžené scény i naplno zatančí a zastepuje(!), v jiném se zas aktivně účastní před diváky nevšedního souboje s dřevěnými tyčemi. Ale není vše jenom poetické, dostaví-li na závěr kus noční můry s pronásledující představou náhlé tragické smrtí či možná i případného atentátu na slavnou národní osobnost. Přesto je skoro celý film fascinující a k plnému počtu mi možná brání jen některé z těch delších orientálně laděných muzikálových čísel, které si Šahín odpustí asi máokdy, ale jeho zalíbení v nich většinou nesdílím. [85%]

Pomalu si ujasňuji, že tvorba Júsúfa Šahína pro mě znamená především autobiografickou sérii filmů Alexandrie... a až v druhé nebo třetí řadě zůstávají zatím snad všechny ostatní snímky slavého egyptského filmaře, které jsem viděl a vůbec nepovažuji za špatné je vidět, jen snad i pro často silné navázání na egyptské či orientální reálie, kulturu a tradice mi toho většinou moc neřeknou a nenadchnou mě tak, jak bych si přál. Nebo mi připadají zbytečně rozvláčné či časem prošlé. Návrat marnotratného syna se mi z nich líbil nejvíce, i když jsem v něm nebyl schopen vnímat žádnou avizovanou alegorii. Příběh jedné rodiny, o dvou bratrech, s důrazem na sociální rodinné pozadí byl nosný a dostatečně zajímavý, celkem na mě zapůsobil vykřeslením rozdílů mezi nejstarší přítomnou generací ztělesněnou dědou, který se uchyluje k pokojnému rodinnému dýchánku s gramofonem, zatímco neklidná mládež inklinuje k veřejné vzpouře a radikálně rebelským postojům. Slibný děj však pravidelně rozmělňují muzikálová čísla, která mi snad s jednou výjimkou připadala nanejvýš průměrná, v případě dlouhého ploužáčku loučící se slečny až kýčovitě otravná... Dalšímu Šahínovu filmu mimo alexandrijskou sérii opět nejsem schopen dát víc, než lepší 3 hvězdičky, ač bych rád. [65%]

Noc oživlých pudů... I když drobným červům probouzejícím v obětech bezmeznou lačnost po sexu je vlastně jedno, zda je den nebo noc. Ani obětem v závratném transu po krvavém zásahu nezáleží na pohlaví, věku či intimitě daného místa. Snímku sice trvá, než se pořádně rozjede, spočátku ve mě budil rozpaky tou spoustou postav v kombinaci se střídáním zcela seriózních a až béčkových sekvencí, ale když se Červi postupně naplno rozjedou, je to hodně napínavý, zábavný a totálně bizarní kolotoč událostí, u kterého jsem si už ke konci říkal, zda se ho podaří vůbec Cronenbergovi zakončit... a povedlo se docela ve velkém stylu! Jen možná škoda, že po velké akci v bazénu a následně spokojeném odchodu všech hostí se Cronenberg uchýlil v závěrečné sekvenci jen s obyčejným komentářem z rádia o právě uplynulých sexuálních událostech, protože kdyby film zakončil podobným monlogem, jakým ho i uvedl, tedy o všech krásách a lukrativních možnostech moderního střediska, to byl teprve mazec a kopanec, pořádně zvýrazňující případnou kriticko-spoločenskou linku. *** Červům možná občas ještě schází propracovanější „seriózní“ rámec, jaký v sobě mají další režisérovy sci-fi horrory (The Brood nebo Scanners), tento je z valné části především akční, ale kanadský mistr žánrových bizarností nezklamal ani zde a ať už šlo o záměr nebo ne, užil jsem si v tom spektru událostí na pozadí další Cronenbergovy epidemické vize nečekaně i kousek absurdního a černého humoru. Mimochodem, celkem zábavné je dnes vidět starší film, kde je homosexualita brána prakticky jako jedna z mnoha potenciálních propuklých úchylek. [80%]

Při mém sledování tvorby Davida Cronenberga mám zatím většinou „štěstí“ vidět střídavě slabší a lepší kousky, a tenhle za mě patřil rozhodně k těm (nej)lepším, určitě nejen díky legendární vybuchující hlavě. :o) Neznám asi jiného režiséra, který by opakovaně pracoval s tolik bizarními náměty a dokázal je při tom uchopit tak seriózním, prakticky až vědeckým způsobem (rozuměj v rámci sci-fi :)), s poutavým zacházením do hloubky a snad pokaždé projevit takovou originálitu. Tady mi s výjimkou vrcholného souboje dvou mužů-skenerů připadal Cronenberg ve své zálibě v nevšedních úchylnostech snesitelně umírněný. I přes značně odosobněný styl celého snímku mi Scanners s další vizí pana režiséra o hrozbě tělesných anomálií, tentokrát narůstajících telepatických schopností až do vražedných rozměrů, připadali fascinující. Byl jsem potěšen i skvělými výkony z řady pro mě spíše málo známých herců, obzvlášť Patricka McGoohana v postavě doktora. [85%]

Asi tak, nasledujícím Zločinům budoucnosti jsem sice dal jen silné 3 hvězdičky kvůli pár nudnějším nataženým scénám a náhlému utnutí na konci, ale dost mě fascinovaly svou minimalistickou atmosférou, výtvarní stránkou a více nápady. Tak jsem se rozhodl podívat se i na Stereo a uvidět tak od Davida Cronenberga jeho prvotinu. Už tady se plně objevují různé prvky typické pre další tvorbu pana režiséra a chvíli jsem měl pocit, že koukám na jakousi černobílou variaci právě Zločinů budoucnosti a sleduji snad stejnou budovu a stejné chodby, zároveň mě však tohle skoro ničím kromě černobílé kamery oslovit nedokázalo. Stereo nemá v sobě totiž žádnou atmosféru či napětí, nevyskytuje se tu jediný dialog, žádná hudba, jenom dlouhé němé záběry na různě nevšední úchylky ve jménu telepatie (a na stejně dlouhou přípravu na jejich provádění), občas doplněné o komentář vypravěče. Ačkoliv Cronenberga jako režiséra uznávám stejně jako třeba Jima Jarmusche, u obou jsem se jejich výsostně experimentálním debutem prokousával velice obtížně, s minimálním přínosem a ani tady nejsem po skončení schopen udělit víc, než jednu milostnou hvězdičku. Snaha být za každou cenu odlišný od úplně všeho a všech ostatních se i tady pro mě totálně minula s jakýmkoliv pozitivním účinkem. [30%]

Jej, tak tohle vážně nebyl film pro mě, na můj vkus až přehnaně vykonstruovaná hra s divákem, na kterou jsem neskočil. Od první chvíle, co Stue zvedl zvonící telefon v budce, kterou se chystal opustit, a začal poslouchat žvásty psychicky nemocného voyeura o tom, jak ho strašně rád sleduje a vše o něm ví (tedy vše znamená nevěra s cizí ženou), jsem si se zvyšujícími nervy v sobě říkal, ať už ten pán proboha ten telefon zavěsí, odejde, co nejdřív a kdyžtak se rovnou přizná. Trnul jsem, kdy to už konečně udělá, rázně zavěsí a zbaví se tíže poslouchání úchylného hlasu s depresivně frustrujícím účinkem... nakonec jsem čekal téměř celý film a nevím, zda hodnotit pozitivně, když ona nervná hra navrch ztrácela v druhé půlce na napětí. Inu, někdo se radši nechává vydírat na dálku a nesmyslně deprimovat. Kdyby na poslední chvíli Stue nedostal kousek rozumu a nechal se zmanipulovat i k poslednímu příkazu v podobě výstřelu do vlastní hlavy, byla by to až nechtěná paralela k jedné internetové hrozbě jménem Modrá velryba, která si před pár lety vyžádala pár nesmyslných obětí z řady mladých, částečně ze stejného důvodu: neschopnosti ukončit frustrující hru na dálku např. odhlásením se za sítě, deaktivováním účtu.... Případné poselství vyplývající ze samotného filmu mi však po skončení vůbec není jasné, bylo-li nějaké. Celý proces trvá až nesmyslně dlouho, doprovázen je navrch nesnesitelným křikem kolemjdoucích cour a když nedokázal radikálně jednat Stue, zavěsit co nejdřív telefonní sluchátko, měl jsem chuť být radikální já a vypnout po pár minutách celý film. Ale to bych byl zbabělec, když jsem někomu slíbil, že se na Telefonní budku podívám. :o) Dvě hvězdy dávám za kvalitní filmařské a herecké řemeselo, které zde rozhodně je. [40%]

V této neobvykle pomalé a značně psychologické kriminálce s důrazem na složitý vztahový propletenec a sociální rovinu to pravidelně probleskuje různými podivnými až bizarními výjevy a příhody... vraždy a záhadné události narůstají a pachatel rozhodně nikoliv jeden. :o) Silně mysteriózní atmosféra tu není bůhvíjak temná, spíše jen dostatečně zneklidňuje, ale přestože jsem měl asi ve dvou scénách pocit, že se vyprávění trochu vleče na místě a navazující film Inspektor Lavardin (který jsem viděl paradoxně dřív) mě loni nadchl o cosi víc, i tak to byl rozhodně zážitek. Jean Poiret přichází jako inspektor na scénu až s výrazným opožděním, ale se svými násilnými metody dobře zapadne do celého bizarního panoptika a na jeho nepředvídatelné počínání okořeněné bodrou ironií je většinou radost se dívat. Scény z restaurace mají v sobě i vtip i kousek ikoničnosti ve vztahu k gurmánským choutkům pana inspektora. Scéna v hotelovém pokoji s umyvadlem je možná nečekaně drsná, ale zase v ní dochází na vrcholný střet dvou hereckých tahounů celého dílka, Poireta a Bouqueta. [75%]

Jsou režiséři, u nichž máte s opakovanými návštěvy jejich tvorby pocit, jakoby si vytvořili svůj vlastní samostatný žánr, který pak natáčí pravidelně. Miklós Janscó rozhodně k nim patří i díky tomu, kolikrát rozehrává vysoce stylizované dění zasazené do polí, ačkoliv oproti svým starším filmům v tomto duchu, které jsem viděl (Lid dosud prosí a Elektra a její pravda), tentokrát začíná v moderním civilizovaném světě a obohacuje svůj styl nečekaným zacházením do interiérů i častou přítomností moderní techniky včetně televize. Jedna z postav se ptá, co je to vlastně zločin – já jsem se trochu ptal, kdo za tu příchozí sezónů může a kdo se za těmi příšerami skrývá? Jsou v tom příroda a záhadné jevy nebo prostí lidé, jen narozdíl od zločinu, za nějž odpovídá jedinec, tentokrát je má na svědomí spíše lidstvo jako celek a s ním závratný pokrok civilizace? Sezóna příšer je hodně zvláštním filmem, jemuž možná chvílemi škodí absence souvislejšího příběhu, a ve kterém mě občas zaskočilo pár na můj vkus příliš abstraktních výjevů (které jsem moc nepobral). Přesto mě většinou zároveň fascinovalo sledovat celé dění uprostřed apokalypsy, během níž se strastiplné dění poeticky střídá se sérii sborových zpěvů, tanců a folklórních rituálů a lidové umění doplní jindy hra na moderní nástroje. Jak mě naprosto vtáhla úvodní scéna s vrtulníkem a hrou na saxafon, stejně závěr s fantaskním plesem povstalých mrtvol mě svým ztvárněním dostatečně uzemnil. [80%]

Podíval jsem se nedlouho po sobě na filmy dvou významných československých režisérů, natočené v přibližně stejném období a shodou okolností se oba odehrávaly ve vězení. Zatímco Vojtěch Jasný mě svým Kulturníkem točeném v emigraci pro rakouskou televizi zklamal, Jaromilu Jirešovi se za mě podařilo vyjít s výraznou ctí i s látkou o komunistické odbojářce za války. Popravdě jsem od filmu o čekání ženy na neodkladný trest smrti čekal cosi temnějšího, zvláště jsem si nemyslel, že se dočkám v prostředí cely smrti řádky scén, v nichž si vězenkyně u práce vesele zpívají či se nahlas smějí během válečného náletu poblíž. Ale právě Jirešův typický styl plný poezie a různých retrospektivních scén a drobných útržků nakonec tomu filmu vdechl nejen život, ale i atmosféru plnou pestrých nálad, která stejně působivě utíšila jindy silnou depresi. Od úvodní scény začíná film již ve vězení a postupně si ze střípků skládáme Maruščin život před zatčením, objevujeme nejen předchozí události, ale i celou její povahu, v níž se střídá křehkost se silným odhodláním a celý film je především psychologický (zároveň také často poetický), s minimálním zacházením do politického pozadí komunistických bojů. Hotoví vojenští panáčci na vězeňském stolku přináší předem tak mrazivě poetický obraz blížící se popravy... [75%]