jezurka42

Veď vy mi rozumiete, však? Vy ste pán doktor. Musím se nad tímto cyklem pozastavit alespoň na krátkou chvilku, neboť i sebevíc dlouhá životní etapa by nedokázala obsáhnout slovy ani činy to, co všechno ve svém lidském i hereckém (s)vědomí skrývá ta velká dáma slovenského umění, divadelního i filmového, paní Emília Vášáryová. Každá povídka je naprosto rozdílná, svým tématem, stylem vyprávění, svou silou příběhu a jednotlivých postav. Však každá ta žena má v sobě kus jakési mateřské křehkosti, se kterou pečuje, zrazuje a miluje. Kde se v nich vzala, jak v nich dokázala přetrvat a vykvést v poupě pestrobarevné, trvalé a nekonečné ve své tajuplnosti, to snad ví jen ta, která ho v opatrnosti zalévala. (Hodnoceny a komentovány pouze povídky s Emíliou Vášáryovou) 

Hej baby, baby nad hlavami, dokedy vládnuť budete nad nami? Rocková opera naplněna do sytosti tradičním slovenským temperamentem. Neschopna fungovat bez zpěvu a tance, bez lásky a smrti, bez hrdinským mužů a žen, bez Jánošíčka. Vtipné, svižné, nadčasové, jedinečné. Máme se od našich bratrů a sester hodně toho učit. A tak dej, anděli a čertisko, mám-li jen pár minut do skonu, nechte mne naslouchat tomuto skvostu. Sloboda, sloboda, nebudeš slobodou, ak si niekto zmyslí panovať nad tebou.

Naše páteře by si nerozuměly. Poeticky laděná satira o věcech, které se staly a byly, ale i jsou a budou. Není asi aktuálnějšího filmu než právě tohoto, a až s podivem jsem sledovala, jak to, co se dělo před šedesáti lety, se odehrává i nyní, jen dříve to bylo zakázané a dnes je ten zákaz už jen ve sloganech dotyčných a dotčených. Jasný měl jasno, Werich též, do toho všeho skvěle přihrávala kamera a vyhrávala hudba. No a není vskutku krásnější dívky než Diany. Ani tehdy, ani teď, ani nikdy jindy. Viděno v Bio Oko dne 23.9.2021

Kde ja mám vlastne domov? Kde ja mám ten kúsok zeme, na ktorom by som mohla spočinúť? Alegorická pouť po stopách domova, který byl ztracen a zatracen v momentě, kdy jedna malá země rozdělila se na dvě ještě menší a kdy z bratrů a sester stali se cizinci. Návrat do pouště je začátkem konce a koncem začátku. Bariéra mezi lidmi, místy, jazyky je tak jemná a tenká, že když se do ní narazí, ozve se ohlušující rána a překvapivý třesk. Silné drama plné ukřičených dialogů a tichých monologů individualit i sociálních entit zastoupenými výbornými československými patrioty.

Chvíle pre život je krátka. - Tým väčší dôvod, aby sme sa neponáhľali. Príliš skoro by sme boli v cieli. Příběh, který zná snad každý, kdo jen trochu dával pozor při hodinách literatury, se v roce 1968 zhmotnil i v Československém filmovém prostředí. Na svět přivedl subjektivní, bublinové dílo o dvou bezbranných, nevinných bytostech, které musely za svou lásku, duševnost i za svou fyzičnost bojovat s nepřítelem nejtěžším - s válkou, neviditelnou, z dálky však slyšitelnou a na každém rohu hmatatelnou. Emil a Emília skrze ty úsměvy přivedli na svět nádherné to postavy, a tou lidskostí a ještě i vlastní nepřiznanou dospělostí nám dali nahlédnout do duší milenců chvilek a věčnosti. Dílo poněkud zapomenuté v té dlouhé kariéře těchto skvělých slovenských umělců, o to více však cenné pro ty, kdo ho naleznou.

Keď je na duši ťažko babičke, tak plače a zje pri tom dva broskyňové kompóty. Keď je na duši ťažko mame, tak ona už neplače, ale iba žehlí a zje pri tom dva broskyňové kompóty. A ma keď je ťažko, tak já nič nerobím, já iba zjem broskyňové kompóty. Jeden příliš velký, příliš malý dům a v něm tři ženy, které si lezou stejnou měrou na nervy, ale kdyby mohly, tak by jedna druhé modré z nebe snesly. Podzim života v každé z těch žen tkví, v jiné formě, s jiným pohledem na svět. Generace za generací snaží se být jiná než ta předchozí, ale ve výsledku se stejně rády navrací tam, kde je jim nejlépe - do teplé náruče svým maminek. Herecké souznění, melancholická hudba z pera Ivana Krále, kamera s nádechem babích dní a příběh, který se bez jediného zaškobrtnutí přelévá z absurdní komediálnosti do skličující deprese, až nakonec ulehne ke spánku s příjemnou nostalgií na srdci i v duši. K takovým filmům se budu vždy ráda vracet.

Možno si iba núdzové riešenie. - Ako pre všetkých. Klietka nejen pro postavy, ale též pro samotné diváky. Nikdy jsem se snad necítila více uvězněna mezi pocitem neuvěřitelného naplnění a totálního zklamání v rámci jednoho filmu. Na jedné straně stojí zajímavý námět, příjemný hudební doprovod a neuvěřitelně uvěřitelná Emília Vášáryová, na té druhé pak nepřítomnost pevné režisérské ruky, otravné flashbacky a slabá spoluhráčka v osobě Nadi Kotršové. Mohlo z toho být strašně moc, nakonec nezbylo téměř nic. Jaká škoda, že na režisérskou stoličku neusedl někdo s citlivějším, chápavějším přístupem k látce. Ještě větší neštěstí pak vidím v tom, že si roli matky nezopakovala nezapomenutelná Viera Strnisková, která ve stejnojmenné rozhlasové hře spolu s Vášáryovou vytvořila silný tandem, jenž na pouhém poli hlasovém dokázal otevřít plnou náruč všech emocí světa.

Asi som celý život...nič nepochopila. Milostný trojúhelník, který každému tomu jedinci strašně moc dal, ale i neuvěřitelně dost vzal. Jeden od druhého ukradl si touhu. Touhu milovat, touhu pomáhat, touhu žít. Ty vztahy zamotaly se tak, že pak již nikdo nevěděl, kde je začátek a kde je (tomu všemu) konec. Skladba v mollové tónině o lásce bez štěstí, které by se v jejím závěru mohlo objevit. Přesně takové dílo jako je tento televizní film by si zasloužilo více prostoru, více času rozehrát svůj part naplno. I tak však na tom mále, co mu bylo dopřáno, jsem viděla herecký koncert Jiřího Bartošky, Vilmy Cibulkové a především pak brilantní Emílie Vášáryové. Její herecká úloha byl pro mne nejzajímavější nejen barvitostí její postavy, ale především jemností a přesností s jakou dokázala svou s obětavostí křehkou Marii vykreslit a přivést k životu.

Nu är det jul igen. Och nu är det jul igen. Och julen varar väl till påska! Střetnutí dvou světů. Ten jeden je veselý jako Gustáv, opatrující jako Oskar, hřejivý jako Helena, a tak plný a zaplněný jako divadlo s diváky v něm. Ten druhý je zlý jako Eduard, žalostný jako Henrieta, studený jako Blenda, a temný a tísnivý jako filmový sál. Fanny a Alexander propojují tyto dva naprosto rozdílné světy a vytváří mezi nimi nepřirozenou symbiózu, která je stejně tak celistvá jako se rozpadající. Je věčná a přesto trvá jen sekundu. Fanny a Alexander je poklonou divadlu a filmu, spojitosti i samotě, přátelství, lásce a nenávisti, a všem těm lidem, věcem, místům a událostem, které se nemůžou vystát, ale bez sebe navzájem taky už žít nedokáží. Velký dík patří nejen všem před kamerou a na jevišti, ale i za kamerou, za šálami a portálem. Všem viditelným i neviditelným. Revoluce přišla, odvála prach minulosti a přinesla světlé dny zítřejší. Umění je mrtvo, ať žije umění!

Povedala som, že raz sa ma bude môcť znova dotknúť poprvý raz. Povedala som, vezmi ma, odveď ma. A že za ten čias, ktorý nám zostane prežiť, budeme musieť odolávať smrti. Po letech došlo k setkání, dvou lidí již si neznámých, kteří pro ty chvilkové vášně a polozapomenuté radosti otevřeli svou náruč a přivítali v ní kopu starých ran a křivd, jenž tehdy i dnes pohltili jejich bytosti. To on tehdy poprvé použil síly a zbičoval své milé duši i srdce, a ona se jen smutně usmála a natáhla ještě k tomu všemu ruce. La musica je komorním, intimním pohledem do rozbo(u)řeného vztahu dvou lidí, kterým láska zlámala vaz a vzala veškeré iluze. A přesto si to všechno tak strašně závidí. Jeden druhému, jeden druhého. Protože to celé zasvětili té jediné touze. Sonátě o věčném bytí laskavé bohyně jménem tužba.