jezurka42

She says, we publish. Steven Spielberg přišel v březnu roku 2017 s novým projektem a ještě v prosinci téhož roku šel film The Post do amerických kin. Je to až symbolické, s jakým nasazením, s jakou rychlostí a vytrvalostí celý tým kolem Stevena pracoval. Jako mravenci schraňující si materiál na vytvoření svého obydlí, jako novináři sedící na zemi a probírající se skrze tisíce stránek uniklých materiálů kolem Vietnamské války. Byla to šílená doba. Doba šílené války. Války, které daly stopku noviny. Noviny, které se proti této válce postavili jinou válkou. Slovy zaútočily, ukázaly zdrcující pravdu, která nakonec položila na kolena nejen prezidenta Nixona, ale vlastně celou Ameriku, její politiku i společenství. Pro mne toto není film o politice, ale o spravedlnosti a snaze si tuto spravedlnost vydobýt ne násilím, ale věděním.

Women have minds and souls as well as hearts, ambition and talent as well as beauty and I’m sick of being told that love is all a woman is fit for. But...I am so lonely. Film o čtyřech pozoruhodných ženách, které jsou v duši tak různorodé jako jsou v srdci stejné. Prahnoucí po spokojenosti, lásce, skutečném, plném a úplném životě. Dlouhá léta mne žádný film tak nezasáhl jako právě Malé ženy. Tak živý film, pohybující se, dýchající, tančící kolem diváka i s ním v náručí. Tak aktuální film, tak nestárnoucí film. Při každé další minutě jsem chtěla víc, jako když čtenář prahne po další stránce v knize, toužící vědět co a jak a proč. A když dospěje ke konci, zjišťuje, že neměl tak pospíchat, že potřebuje víc. Tak Jo piš, ať opět usměji se skrze slzy na ten tvůj svět.

Ellen the first time I saw your mother, she was so filled with light. She lit up everything around her. Even me. I just can't imagine the light going out. Pozapomenutý film o nezapomenutelných lidech ztrácející svůj život bez toho, aniž by za něj sami mohli bojovat. Soupeř přijde nepozorovaně, ani se nepředstaví, ale v ten jeden moment zasadí ránu přímo do zad. Je zákeřný, bezpáteřní. Rakovina si bere a nic nevrací. Co je tedy tou jedinou správnou věcí? Pomáhat vašemu milovanému nebo…pomoci? Jeden z nejlepších filmů v Merylině filmografii. Jako si většina filmového světa vybrala za její nezapomenutelnou roli křehkou, osudem vláčenou Sophii Zawistowskou, tak já budu mít navždy v srdci dobrosrdečnou, rodinu milující a po klidu patrající Kate Gulden.

"Whatever happens tomorrow, we have today Muž a žena. Přátelství či vztah. Jeden den nebo na celý život? Všechno nebo nic? Svět je plný paradoxů, odmítání a zmítání se. Život je úžasný, ačkoli někdy těžký a mnohdy neskutečně zákeřný. Díkybohu.

Tys o tom celou tu dobu věděla(?) Film o věcech vážných stejně jako absurdních. Film vesele smutný i smutně veselý. Film o matce a dceři, o mladosti a stáří, o životě a smrti. Film jako život, stejně barevný jako černobílý. Čekající po temné noci na východ slunce.

Je to, jak to je. A přesto to ani jedna z těch postaviček našeho příběhu nechce přijmout. Trápí se, sil už nemají a boj se sebou samým prohrávají. Život vzdávají a přežívají. A pak přiletí anděl, dotkne se svými roztřepenými křídly duše jednoho absurdisty a sobce, jednoduše člověka vnitřně ošklivého, a dá jim všem možnost vybrat si. Vybrat si přání jedno ze sta, vybrat si život nebo smrt, začátek nebo konec, vybrat si cestu. A oni skrze pár slov rozhodnou o svém osudu. Osudové, soudné rozhodnutí. Ale to ne anděl, ale oni sami ho pošlou do světa.

I never wanted a child. But when I got pregnant, it felt like it is the only thing I wanted. So ironic. Jedna žena toužila neskonale po dítěti a neuvědomovala si, že celý svůj život žije po boku člověka, kterého vlasně vůbec nezná. Jenže touha zaslepuje i toho největšího realistu. Sordid Things jsou malým filmem, který nejspíše neuvidí mnoho lidí a on neprávem zapadne do hlubin světové kinematografie. Ten vyvolený, který však na tento pozoruhodný snímek narazí, se bude těšit z mistrovsky provedené práce několika málo lidí, jež přetavili svoje tužby v realitu.

The thing is I'm actually from Bromley. Tento snímek se zdá se vymyká všemu, co jsem si jen představovala. Pride totiž přesně vyjadřuje, to co má. Lásku, víru ve spravedlnost, bojovnost všech přítomných, odvahu, snahu nevzdát se. A navrch ještě dostanete trošku těch třpitek, hornických pochodů a výborných hitů z osmdesátek. Ta doba byla zvláštní, svá a jedinečná. Plná paradoxů. Lidé se schovávali, a přesto byli neskonale hrdí na to, kým byli. Inspirace pro nás.

To máš z toho s kým se taháš. S nějakým rudým, anarchistickým, bolševickým nokem! Byla to zvláštní doba. Lidé se milovali stejně vášnivě jako se nenáviděli. A stejně se na konci spojili v jedno, aby uchránili sebe i své nejbližší před neviditelným, ale všudypřítomným zlem. Pelíšky byly, jsou a budou ikonickým filmem, u kterého vždycky vlezu do postele s kyselými okurkami, uroním slzu a potichu zazpívám českou hymnu. Tak kde skutečně je domov můj?

I suppose I do have one unembarrassed passion. I want to know what it feels like to care about something passionately. Je lepší začít znova nebo se raději adaptovat? Obojí přináší určitou míru odvahy a překonání sebe samého, co ale když zapomeneme, že díky naší volbě dojde k částečnému sebezapření? Rozhodnout správně, pro sebe i pro okolí, to jest úkol mnohdy nadlidský. Rozhodnutí padla, životy se nadobro změnily. A tak se Donald stal lepším člověkem, Charlie zjistil, že všechno zlé vede k něčemu dobrému a Susan se propadla do hlubin, kde nenajde nikdy již světlo vedoucí nazpět k cestě. Lidskost mizí, lidé zůstávají.