SalamanderG

Načínání druhé pětistovky z mé strany hodnocených filmů posílilo moji mírně sarkastickou představu o určité korelaci mezi mnou a romantickým hrdinou bojujícím proti (zdejší hodnotící) společnosti. Jednoduše trojka mi přirostla nejvíc k srdci, možná je to tím, že si první dva díly skoro nepamatuju, protože mi připadaly omšelé a trapné nebo tím, že jsem na tuhle pařbu šel do kina jen proto, že jsem si těsně předtím oblíbil herecké dovednosti a charisma Bradleyho Coopera. Dobrá volba. Argumentem mi budiž fakt, že jsem přestal vnímat Zacha Galifianakise jako obtloustlého tuctového požírače nachos, ale jako skvělého figuranta pro předvádění pěkně bizarního humoru, který mě bavil z celého filmu úplně nejvíc a ne jenom mně, ale i osobu, která zavítala na tenhle biják se mnou. Jediný šrám na duši, který opravdu bolí doteď je zážitek z demonstrace vokálních dovedností pana Čaua. Stanovisko je tedy následovné, tenhle materiál doporučuju všem milovníkům zábavných filmů a varuju před ním všechny obdivovatele Johnnyho Cashe, který by si s největší pravděpodobností při shlédnutí onoho skvostného výstupu nejspíše roztřískal svoji pověstnou černou kytaru Martin D-28 o hlavu, že ano pane Čaue?

Pragmatik i romantik v jedné osobě Vilda Bolest s buranským, místy až do uší bijícím mid-west akcentem na palubě s mlaďochem Eduardem Červenouhřívou, samozvaným členem kmene Huronů a upírofilkou Bellou (a.k.a. Kristen) na cestě za Bellou (a.k.a. Maria) ve velmi příjemném a relaxačním dramatu. V rámci žánru road movie určitě vysoký nadprůměr.

Hned v úvodu bych chtěl poděkovat panu Hornerovi, za již prožité i budoucí psychedelické až psychotropní zážitky spojené s poslechem skladeb jako Take Her To The Sea Mr. Murdoch, Southampton, A Life So Changed, Hymn To The Sea nebo Hard To Starboard, kterým se v mém doposud poznaném filmovém světě nic nevyrovná. Dalším velkým kladem se pro mne stal kontrast. Na jedné straně láska spojená s vidinou společného a lepšího života ústřední dvojice v zemi vzdálené kdesi za oceánem a na straně druhé smrt a fakt, že je život opravdu pomíjivý a vůbec všechno krásné je pomíjivé. Titanic by ale nebyl Titanicem, nebýt přítomností dokonale sestříhaných vizuálních sekvencí a skvělých hereckých výkonů a vlastně už ani není třeba dále hodnotit, protože kdo neuviděl, tak nepochopí a kdo viděl a stejně nepochopil, tak toho já radši ani nechci znát.

Jasný důkaz toho, že ne všechno, co nám pod nos servírují média, která se chovají spíše jako iniciativa, musí být pravda. Můžete si přečíst o kom chcete co chcete, ale stejně bude tato postava jen obrazem skutečného člověka. Obrazem vytvořeným informačními médii. Jediná pro mne adekvátní konkluze je, že se pravdu nikdy nedozvíme a můžeme jen spekulovat a nelze říci co byla pravda a co fikce. Samozřejmě je zde i určitá dávka nostalgických momentů jako nahrávky dvouletého hyperaktivního Kurta. Ať je to jak chce, tak je zřejmé, že Kurt neměl na lásku moc štěstí.

Nemám rád, když se ve spojitosti s úmrtím Paca užívájí konotace typu RIP.Tupac Shakur pro mně neodpočívá, každý den mi do uší buší beaty s jeho hlasem. Člověk, který měl větší radost ze života, než 10 lidí dohromady mi pomáhá smýšlet pozitivně dodnes.

Ani ne origoš ani ne klišé. Dokument nedokument o interpretovi, k jehož celoživotnímu dílu pociťuju lásku. Tak trochu ponuré a smutné. Ale tak se vlastně Kurt cítil a jeho hlas spojený s uklidňující hudbou plus různé záběry z míst, kde žil na mně působily velice uvolněným dojmem a koneckonců je to chytré řešení, protože tímto způsobem vznikají lepší podmínky pro empatii. Velké pozitivum vidím v tom, že se k nám informace dostávájí přímo od Kurta, protože kde můžete najít lepší zdroj informací než přímo od něj? . Aluna svým komentářem vystihla vše, co bych ještě dodal.

Nemá smysl vypisovat všechna superlativa. Na LOTR sérii jsem vyrůstal a není divu, že Společenstvo Prstenu zaujímá první místo v hodnocení ve fantasy žánru.

Plamínkovi jsem se i občas zasmál, i když jeho vyjadřování evokuje domněnku, že je to dendrofilní zoofil.

Přebarvenost na mně udělala dojem. Postava Drákuly ze začátku také, i když se děj paradoxně v této části filmu vymyká z knižní předlohy, ale to je asi tak všechno. Nebýt ucházejícího hudebního doprovodu, hodím Drákulu do jednoho pytle s filmy, které měly vysoký potenciál, ale výsledek byl až podprůměrný. Zajímavý komentář - Tom Hardy.

Ať si každý říká co chce, ale podle mého velmi objektivního názoru neměli Geňa a spol v TV konkurenci a srovnávat to s tím, co dělají dnes a s tím, co lidi v roce 2013 pokládají za televizní zábavu? To snad ani nemá cenu.