belldandy

Poslyšte, já se nechci mýlit, ale tohle není první český seriál. Tohle je první "populární" český seriál. V zásadě to skutečně není zase nic tak extra. Jenže se bojím, že dnes už nemůžeme vidět, co znamenal tehdy. Problém je, že v téhle době televizní vysílání vypadalo podstatně jinak než dnes. Vznikalo v přímém přenosu (už proto, prosím, trochu schovívavosti). A neuchovávalo se na věčnost jako dnes. Dnes máme proto možnost vidět jen zlomek, který se omylem zachoval. Udělat si proto náležitou představu může být dost těžké. Ve své době seriál přinesl alespoň zvláštní spojení nostalgické pohádkavosti s tou trochou politické aktuálnosti. Třebaže dnes můžete mít pocit, že sledujeme politickou agitku, ve své době lidé, na tomhle seriálu, ikdyž je to ironie, oceňovali, že zas tolik agitační není a o aktuálních problémech pojednává trochu ironicky. Co se v této době v televizi tedy většinou visílalo o tom, zdá se, nemáme žádnou představu. A to už prosím nejsou padesátá léta.

Je opravdu těžké napsat na tento film rozumný komentář. Zdá se být neoddiskutovatelné, že po předchozích Almodóvarových filmech je to trochu zklamání. Nikdo ale nemá pořádné vysvětlení, proč to tak je. Nejsem si jistá, že mám filmu po formální stránce, co vytknout. Nápady nechybí, kamera je také bezvadná. Možná příběch je trochu jednoduchý, pokud si odmyslíme narativní zdobnost spočívající ve vícevrstevném vyprávění. Za asi největší chybu považuji určitou nevyváženost mezi dvěma půlemi filmu. Emocionální vrchol filmu pro mě přišel už ve druhé čtvrtině. Důležitější je ale pocit, že tentokrát to prostě nefunguje. Dohromady působí film jaksi odtažitě. A to je rozhodně vada u režiséra, jenž tvrdí, že filmy "natáčí s vášní." Něco tu chybí nejen ve srovnání s filmy "Vše o mé matce" nebo "Mluv s ní", ale také ve srovnání se ztřeštěnými komediemi osmdesátých a devadesátých let. Pro Almodóvara už asi není cesta zpátky k třeskuté bujarostí a okázalé povrchnosti. Tento film se však na druhou stranu nedokázal ani ponořit do nedozírných hloubek a ulpěl na mělčině. Snad je to tím, že je téma pro režiséra tak osobní, že se osobní výpovědi v tomto případě vlastně podvědomě vyhýbá.

Celé je to s tím Jarchovským a Hřebejkem o tom, že oni bohužel netočí filmy o lidech, ale o tezích. Postavy v jejich filmech pak slouží jen jako věšáky na ony teze. Byl-li v Musíme si pomáhat někdo Němec nebo Žid, byla to vlastně celá jeho charakteristika. Dále pak jako ono ztělesnění Němce, Čecha či Žida poukazoval na nějaký morální problém. Zrovna tak v Horem pádem v podstatě všechny postavy slouží jako zobrazení nějakého životního postoje vyplívajícího ze soužití vícero ras. Tyto teze jsou režisérovi a scénaristovi bohužel cenější než příběh a ten tím samozřejmě trpí. Takový film je spíš plakátem než osobní výpovědí. S Hřebojovými názory se v zásadě ztotožňuji, ale pokud jde o mě, film by měl být (i) něčím jiným než deklarací správných postojů ke světu. (No a teď trochu hra, kdo je kdo? František je skinhaed, ale Milušku a dítě chce víc než svou ideologii. Milušce na rase nezáleží, ale je přesvědčená, že dítěti by dokázala dát rozhodně víc než jeho ubohá uprchlická maminka. Věra je ztělesněním ideje nemám rád rasisty a Cikány a ve skutečnosti trpí svým smutným životem o samotě na společenské periferii města. Hana pomáhá uprchlíkům, ale v krizové chvíli se také projeví jako rasistka. Martin si vzal černošku a nepěstuje si dnes už žádnou konkrétní identitu. Lenka je dosud všemi předsudky nezatížená dívka a ve volném čase tančí španělské tance. O tom ten film je, ale vlastně o ničem jiném. Další už je jen záminka k představení všech postav.)

Tohle je vůbec nejlepší seriál Jaroslava Dietla (Lze-li u třídilné série u seriálu vůbec mluvit). Za dobrým vyzněním tohoto díla stojí dva dobré předpoklady: Menšík je Dumas a Dietl je Dumas. Oba mohli najít dobrý důvod pro ztotožňění s touto postavou a díky tomu je vyznění této málonákladné TV-hry nakonec tak věrohodné. Menšík dokázal Dumase zahrát jako živelného génia i kariéristu, jehož osud je fraškovitý i tragický zároveň. Ve scénách, v nichž Dumas svému synu vypráví, o tom, že fikce je důležitější než skutečnost, mám pocit vyjádřil Dietl i své životní kredo. Vyprávět příběhy bylo pro Dumase, Dietla a také Menšíka to nejdůležitější bez čeho nedokázali žít. Umělecká kvalita děl Dumasových, stejně jako Dietlových, je sporná. Morální stanovika jimi také rozhodně zastávat nechtěli. Ale skoro všechny prozařuje umanutá chuť vyprávět lidem příběhy a přinutit je, aby naslouchali.

Když jsem vyrůstala točil Dietl už jen seriály z pracovního prostředí, mezi nimiž Synové a dcery Jakuba Skláře patřili ještě k tomu lepšímu. Bylo pro mě zajímavé zjišťovat, že onen člověk dokázal natočit také něco docela jiného. Pro mě je vrcholem Dietlovy seriálové činnosti vedle životopisu Alexadra Dumase právě tento seriál. Někdy je dojem z něj pravda rozpačitý, jindy však výborný. Odvážné mi příjde vystavět seriál na výchozí zápletce, v níž to nejzajímavější se má odehrávat výhradně ve světě představ. Zbytek děje je vlastně až vždy uboze jednoduchý. Ten spor středostavovské omezenosti a třeskuté fantazie, z něj však dělá cosi velmi zvláštního. (I já díl Betlém považuji za nejlepší a tomu dávám *****.)

Terry Gilliam měl jednou, poprvé a asi taky naposled, slíbený velký rozpočet. Ten překročil, ale tak už to chodí. Výsledkem byl (nejen) finanční průšvih. Myslím, že při točení tohoto filmu Terry zapomněl, že tajemství jeho stylu spočívá v užití působivých ale v zásadě velmi jednoduchých filmových triků. Dnes už to ví: Ze všech hovorů s Terry Gilliamem na LFŠ mi utkvěl jeden, v němž říkal, že nemá rád filmové triky, jež jsou tak dobré, že vypadají jako skutečnost. Když vypadá trik jako skutečnost už vás neudiví ani nechytí za srdce. Je to prostě skutečnost, no a co? Kouzlo Gilliamových filmů spočívá ve spojení kafkovské intelektuální hloubky s dětskou naivností. Baron Prášil vypadá prostě příliš draze, aby to byl Gilliam. Chyba není ve scénáři, ani v nápadech, ale v příliš mnoha penězích, jež někdo vrazil do filmu. Ale není zase až TAK špatný ! Jenom už to není Terry. Stal se z toho průměrný film pro děti. A pro Gilliama noční můra - ukázka všeho toho, čemu se má v budoucnosti vyhnout. Skutečnost, kterou mu producenti nikdy nepřestanou předhazovat. Být režisérem to znamenáí zejména trpět (odpovědností).

Tímto filmem mě Tykwer přesvědčil, že trefa do černého s Loulou běžící o život nebyla jen náhodná. Ukázalo se, že Tykwer si vytvořil vlastní styl vyznačující se některými zvláštnostmi v práci s kamerou (kroužení kolem osoby) a opakováním určitých typů postav (zločinec a jeho děvče). A ukazuje také, že možná trochu neprávem přehlížíme německou kinematografii. Pokud máte zájem přečít si můj podrobnější komentář, tak můžete zde.

Eyes Wide Shut se pohybuje na pomezi dvou klišé : americká filmová rodina 20.století a tajemný, stále však uvěřitelný příběh vycházející z fantaskních vídeňských romanet přelomu 19. a 20.století. Obě tyto roviny jsou přítomny a třebaže žádná z nich není zrovna originální, z jejich střetnutí se nesměle cosi zajímavého dere. Poslední Kubrikckův film není zdaleka tak děsivý jako Shining, ani tak krutý jako Mechanický pomeranč, má však své nevtíravé a tiché kouzlo. Atmosféra je mysteriózní, erotická, trochu i hororová. Nebo by taková alespoň měla být. Námět: jedení zakázaného ovoce. Kubrick nám klade zajímavé otázky: Lze na pravdě jedné noci stavět celý život? A na druhou stranu : Lze zjevení této noci ignorovat? Přesto tomu něco chybí. Kubrickova práce na filmu je tradičně vysoce precizní. I když tato verze filmu neměla být posledním střihem, není nedokončenost nijak znát. Jako vždy Kubrick dokonale zpracovává myšlenky jiných, přežvýkává dílo Arthura Schnitzlera, sám však jakoby ovšem nebyl přítomen. Pro mě zůstal Kubrick těsně pod cílovou páskou mimořádného díla. Je jí ovšem vzrušujícím způsobem blízko.

Nataša Gollová v tomto filmu skutečně neobvykle přehrává. Ona však má hrát dívku, která přehrává! Takže je to vlastně výborné postižení role. Okouzletá, to je příběh dívky, co se touží stát herečkou. Se svým pateticko-romantickým pojetím herectví může možná obstát ve hře typu Pohádka máje a slavit svým způsobem i úspěch, ale skutečnému herectví se teprve musí naučit. A to si myslím postihla Nataša Gollová velmi případně.

Tenhle film snadno složíte z jednoduché rovnice. Výborná Prokofjevova hudba dělá víc než polovinu. Krásná kamera, kterou zas připisuji Ejzenštejnovi, dělá zbytek. Shrneme-li to, vyjde vám film velmi estetizující. Lze říci: umělecký. Myslím, že je to zvláštnost ruské a také třeba japonské kinematografie, že i hrůzné věci zobrazené na plátně vypadají v jejich podání velmi krásně. Hned zpočátku uvidíte mrtvolu ohlodanou na kost. Při pohledu na ten záběr jsem však pocítila jen okouzlení kompozicí a celkovou výstavbou scény, nikoliv děs. Alexandr Něvský je prostě jedním z těch krásných černobílých středověkých filmů, třeba jako naše Markéta Lazarová. Ale. Kromě kamery a hudby, ostatní věci film už jen shazují, například scénář. Druhý díl Vávrovi husitské trilogie si z tohohle filmu, myslím hodně odnesl (křižáci topící se na ledu nebo na blátě – to vyjde nastejno, všechen lid beroucí se k boji, tragický milostný trojúhelník a samozřejmě moudrý a odvážný vojevůdce). Vše je samozřejmě velice patetické. Český film by takovou nálož hrdinnosti a odhodlání ani neunesl, ale v Rusku se to ztratí. (Mimojiné: Distribuce filmu byla pozastavena po té, co Rusko uzavřelo mírovou smlouvu s Německem. Není divu, jasně se tu praví, kdo je nepřítel. Když Německo napadlo SSSR zase se do distribuce vrátil.)