HonzaBez

Tento televizní snímek je docela zajímavé porovnat s prvorepublikovým filmem Vražda v Ostrovní ulici podle stejného námětu. Ačkoliv scénář Terezy Brdičkové je určitě košatější, ubylo humorných momentů a ani detektiv Klubíčko v podání Miroslava Donutila není tak krásně rozšafný jako Jindřich Plachta. Vcelku prima je hudba Emila Viklického a špatné pak není ani obsazení. Zaujme hlavně šarmantní Vilma Cibulková. Trošku mě překvapil temný závěr filmu, který v tom prvorepublikovém filmu rozhodně nebyl, ale nemohu posoudit, jak to měl v originálu svého románu Vachek.

První československá filmová detektivka aneb detektiv Klubíčko poprvé na scéně. Jindřich Plachta dotyčného ztvárnil s grácií i vtipem. Velmi vtipné jsou zejména jeho dialogy s novinářským šťourou, který si sám přitom hraje na detektiva amatéra. Pokud jde o scénickou hudbu, mám k jejímu nadměrnému (a mnohdy rušivému) užití podobné výhrady, jako řada zde komentujících. Trošku mě přitom překvapuje, že za jejího autora je zde uveden jakýsi Karel Marchart. Dotyčného skladatelskou tvorbu neznám, za to moc dobře jsem mezi skladbami, které zde zazní, poznal třeba takový Beethovenům tzv. císařský klavírní koncert, který zní při finální rekonstrukci a konfrontaci s pachatelem. Ale slyšel jsem i nějaký klavírní koncert Mozartův a několik dalším mě hodně povědomých skladeb. Až na výjimku Chopinova pohřebního pochodu jsem ale moc nepochopil, podle jakého klíče byly dané skladby do jednotlivých scén vybírána. Mnohdy šla přitom hudba úplně mimo děj filmu. Protože jde v zásadě o jedinou výraznější vadu, kterou u tohoto filmu shledávám, mohu s klidným svědomím dát čtyři hvězdičky.

„Taková hloupost a platit za ni životem? To nebyla hloupost, aspoň jsem zůstal slušnej. Mohl jste zůstat slušnej i bez těch lístků. Ale to by znamenalo mlčet. Mlčet a souhlasit“ Hodně silný film podle románu Hanse Fallady o lidské statečnosti. Možná to bylo od manželů Guangelových i trošku naivní si myslet, že lidé díky těm jejich lístečkům poznají pravdu. Možná vskutku platí, že „komár nemůže bojovat se slonem“. Přesto ta jejich statečnost je obdivuhodná. V silném kontrastu s onou statečností Falladův námět ukazuje i na ty, kteří jsou jakýmsi lidským dnem společnosti a kteří parazitují a vždy parazitovat budou na jakémkoliv zločineckém režimu. V osobě jednoho ze synů takovéhoto parazita (Vojta Kotek), s jeho nadějným vykročením do života těsně po skončení války, však snímek v samotném závěru přináší i jakési „světlo na konci tunelu“ a to je moc dobře. Tenhle Kleinův trojdílný televizní film ale nemá jen pěkně natočený konec. Režie se zbytečně nevyžívá v zobrazení nelidského násilí a přesto je to vše dostatečně explicitní na to, aby člověku bylo jasno, o jak šílené době film vypráví. Herecky se pak Dušanu Kleinovi podařilo si vybrat ty nejlepší z nejlepší. Možná na první pohled překvapí, že se Jana Hlaváčová ve ztvárněné manželské dvojici nepotkala se svým skutečným manželem Luďkem Munzarem. Alois Švehlík byl však ve své roli dostatečně přesvědčivý. A samotný Munzar se svým minimalistickým herectvím se asi vskutku lépe hodil na roli soudce v penzi. Povedl se i výběr záporných postav, ať už jde o Táborského „šmejda“ Borhausena nebo o Donutilova zbabělce Klugeho.

Chtěl jsem si dnes připomenout režijní umění zesnulého Dušana Kleina, ale skončilo to se značnými rozpaky. Podle názvu filmu by člověk odhadoval, že v centru vyprávění bude zakladatel české žurnalistiky a břitký satirik Karel Havlíček Borovský. Místo toho se pan režisér, jak jsem našel i v jednom jeho vyjádření v tisku, snažil celý příběh natočit tak trochu "po amadeovsku", tedy jako "střet dvou lidí, moci a bezmoci, talentu a netalentu". Tento koncept však ve finále vede k tomu, že se film víc než samotnému Havlíčkovi (o jehož názorech a literárním umění se toho moc z filmu nedozvídáme) věnuje postavě Vlastimila Wagner. Na vině je samozřejmě v první řadě scénárista Martin Šafránek a jeho fiktivní "vyprávěnka" o tom, jak na smrt nemocný Havlíček zápasí s přeludem mrtvého policejního udavače Wagnera, který se v minulosti vetřel do Havlíčkovy přízně. Asi to za mě dlouho bylo na tři hvězdičky, ale ten závěr se šermířským soubojem obou "rivalů" odehrávající se samozřejmě v čiré představě (či snu?) Havlíčka, mi přišel neskonale hloupý a směšný. Herecky byl určitě David Švehlík coby Havlíček hodně dobrý. Naopak Taclíkovi jsem tu jeho chorobnou touhu po kariéře a titulech už věřil méně. Vcelku zaujala mě zcela neznámá herečka Gabriela Marcinková coby Havlíčkova žena Julie a poměrně hodně se mi pak líbila hudba Ondřeje Brzobohatého. Jako celek však považuji tento film za promarněnou šanci. Osobnost formátu Karla Havlíčka si rozhodně zasloužila lepší film.

"Ať žije Rukapáně!" Asi nemohu ze 100% říct, ať žije film "Městečko na dlani." Díky hereckému mistrovství Františka Smolíka (alias starosty Buzka), Jindřicha Plachty (obecní blázen s píšťalkou) či Jaroslava Marvana tohle leporelo vážných i veselých historek ze života jednoho městečka, to rozhodně nemůže být úplně špatný film. Ale scenáristicky a režijně mi to místy přišlo takové bezduché či unylé. Slovy čepičáře (skvělý František Filipovský) by si za to autoři snímku zasloužili udělat "tabula rasa..." :D

"Mějte se tady dobře..." Při sledování tomuto dokumentu, který obsahuje zajímavý průřez životem a kariérou Jana Wericha, mi určitě dobře a příjemně bylo. Jana Wericha obdivuji od mládí a vskutku tak v mém případě platí to, co o něm v tom dokumentu říká jeho pravnučka, totiž že on byl takovým "dědečkem celého národa."  Asi nejvíc se mi v jeho případě vždy vybaví některé hlášky z jeho forbíny Horníčkem (včetně té o relativnosti středověku, která zazní i v tomto dokumentu). S Janem Werichem mám spojené též některé jeho moudré bonmoty (včetně těch o blbcích: „Nejhorší srážka v životě, je srážka s blbcem. Blbce nikdy neusvědčíte z blbství. Z takové srážky, vyjdete vždycky jako největší blbec pod sluncem"). Ty mi zde tedy trošku chyběly, ale to je asi tak jediná droboučká vada na kráse. Jinak úžasné bylo poslouchat vzpomínky Jiřího Suchého na Wericha. Jestli je někdo úžasným Werichovým následovníkem a dnes již sám legendou, tak je to právě Jiří Suchý. Tak si říkám, jak je dobře, že se natáčení tohoto dokumentu mohl ve svých devadesátinách dožít.

„V životě člověka se odehrávají maximálně dva nebo tři příběhy a opakují se tak krutě, jako by se nikdy nestaly.“ Jedni poznali, co je válka, vedle níž je „všechno příjemné a mile“, druzí žili v poněkud uvolněnější době šedesátých let, ale ani jim se nevyhnuly různé životní kotrmelce (autonehoda rodičů, rozvod, pokus o sebevraždu). To co prožila jedna i druhá generace hudebníků a tanečníků z Francie, Německa, Ruska s Spojených států bylo někdy neuvěřitelné, někdy trošku banální a zvláště v té dějové lince za šedesátých let mi to místy přišlo i trošku nudné. Co však rozhodně nudné nebylo a co bylo vskutku neuvěřitelné, byla hudba a tanec na řadu způsobů. Coby milovník Ravelova Bolera jsem si užil hlavně ta dvě hudebně-taneční čísla, která celý film hezky rámovala. Ale krásnou hudbou (různých stylů) je film doslova napěchován a zejména proto dávám i přes trošku slabší druhou polovinu plný počet hvězdiček.

"Teď radostně já půjdu v boj, a lepší nemohu mít zbroj. Než kytlici kterou přijímán, od té kterou nadavše rád mám." Samotný nápad s dialogy ve verších a s doprovodem poetických středověkých písní úplně špatný není. Škoda že ty verše jsou někdy trošku slaboduché. A herecké výkony většiny představitelů (možná s výjimkou Filipa Blažka) takové unylé.

„Nosit pětky denně domů nemusí být zlozvykem, zvláště přihlédneme k tomu, že je nosíš pod trikem…“ Tahle básnička o spolužačce napsaná do občanského průkazu, patří k tomu nejhumornějšímu, co tento jinak poněkud trpký snímek o trpké době 70 let let, vyprávěný jedním z čtyř dospívajících kluků, nabízí. Z některým situací je člověku hodně těžko na duši (viz zejména osud jednoho z mladíků v závěru filmu), u některých si pak musí říkat, v jak absurdní době asi tehdy lidé žili (viz negramotný policajt). Každopádně ať už sledujete ty odlehčenější scény ze života tehdejší mládeže nebo ty temnější, v nichž hraje prim udavačství a policejní brutalita, určitě na Vás dýchne jakýsi "genius loci", který potvrzuje skvělá dobová hudba a výborná kamera.

"Pepe, pele, ať se to všechno mele..." Emília Vašáryová v roli maličko popletené sudičky je vcelku fajn, ale jinak takový nemastný neslaný průměr. Ostatně jako většina česko-slovenských pohádek posledních let.