Toj

Gilliam nám urputně dokazuje, že jako geniální imaginátor nestojí za nic, že možná nějaká vyšší síla chce, aby už přestal točit a proto ho zavaluje všerůznými nesnázemi. Příběh byl přinejmenším podezřelý - ohromné skoky mezi nevyřčeným, nevysvětleným, nezobrazeným a na druhé straně zbytečně doslovným, příliš popisným. Jedná se zřejmě o následek smrti Ledgera, předpokládám, že Imaginárium měla být spíš narativně jednoduchá hollywoodska pseudofantazijní jízda. Heath Ledger zemřel a ve filmu zůstalo spoustu nepříjemných děr, to se nějak spatlalo a něco z toho vzešlo... Největším problémem filmu však není děravá struktura, ale vizuální stránka scén za zrcadlem. Nemyslím si, že je odpustitelná když někdo takovým způsobem kolaboruje s digitálním světem, nevím - mně se takové sny nezdají, přestože jsou fantastické - nejsou digitální. A už vůbec se mi nezdají sny, které vypadají jak chudá verze hry Ray-man (viz ta část s těma žebříkama)... A o tom, jak tyhle světy jsou významově prázdné, je skoro až škoda mluvit. Na jedné straně rozkvětlé louky, případně lentilko-land na druhé burtonovsky temná digi-země... Přitom s podobně snovými světy by se dalo krásně surrealisticky pohrát... To už je trochu moc i na mě... GIlliam má zcela jistě navíc. - Jediné co mě potěší jako fanouška je Tom Waits a laciné triky...

Zajímavé, odvážné a zbytečně pomalé... Ale kdyby mi někdo řekl, že Španělé natočili v roce 1978 takový film - nevěřil bych. Takový underground mě docela pobavil (přestože věřím, že jsem celkem normální..). Mýslím, že ta zvrácenost, která prostupovala celým filmem, byla zobrazena naprosto úchvatně... Má to takový velmi specifiký feeling...

První 2 série byly naprosto geniální... Ve 3. nastoupila nová generace postav a došlo ke znatelnému úpadku. 4. série se ovšem opět vrací na vrchol a třeba teď sedmý díl mi vyrazil dech... Jedná se o kombinaci hned několika velmi zajímavých prvků. Předně se jedná o docela realistickou sondu do života náctiletých, hlavní postavy pijí, kouří, hulí, zobou pilulky. Tenhle realismus je spojený se způsobem jednotlivých epizod, které se obvykle věnují jakési psychologické drobnokresbě jedné postavy, poznáváme tak její rodinu, život... tím je seriál obvykle dost pestrý, často se zde pracuje s nějakou psychologickou realisčností, věrohodností, ale zároveň s dostatečně divácky vstřícnými motivy. Vedle toho se zde objevují zas absurdní a nerealistické věci, které seriál doplňují k dokonalosti... Výsledkem je seriál, který neuvěřitelně pobaví, ale i vzbudí velmi silné emoce (některé díly mají na seriál skutečně nezvyklou sílu), drama a komedie... Ve výsledku nelze nic vytknout (krom zmíněné 3. série, což je omyl, který byl napraven).

Opravdové překvapení. Již chápu, proč Jarmusch považuje Cassavetese za svůj velký vzor. Krásná práce se smyslem pro všední, pro krásu v obyčejnosti, herecká práce pomáhá navodit dojem opravdovosti. Vlastně se v tomhle ohledu jedná o jakýsi antifilm... Tím však je zachyceno mnohé, co nám v běžných filmech chybí.... Od shlédnutí mě odrazovala stopáž a téma.. Nepředpokládal jsem, že by mě mohli zajímat problémy lidí, kteří jsou mnohem starší než já. Stopáž sice byla trochu oříšek, ale lidská trapnost je zřejmě něco, co se vyskytuje v každém věku.. ;)

úžasná záležitost, která na mě velmi silně zapůsobila. Z nějakého důvodu mi to připomělo "Rameau's Nephew" od Snowa, ten byl ale mnohem hůře uchopitelný... Tady jsem se hlavně kochal všemi možnými roztomilými podivnostmi, které mě upřímně bavily. A uvnitř se skrývalo něco velmi pravdivého (například ve scéně s hodinama :D)...

Jak je tohle možné? Parta kamarádů se rozhodne a natočí seriál, kde si postavy můžou dovolit všechno, kde síla politické nekorektnosti je měřítkem kvality. Seriál neukazuje stylizovaný pohádkový příběh krásných a bohatých lidí v New Yorku, kteří řeší nějaké banální problémy se vztahy. Tohle je seriál o naprostých nulách, chudácích a duševních mrzácích, ktěří jsou schopni všeho. Nikdy jsem si nemyslel, že něco takového z televziních obrazovek vzdejde... Vzešlo a přestože se v některých dílech řeší h*vna (ehm.. doslova), tak naprosto úžasným způsobem reflektuje svět kolem nás. Jedná se o Family Guy hraných seriálů bez zbytečné snahy o explicitní morální poselství.. Jak je tohle možné?

Snad jeden z nejdepresivnějších filmů, které jsem kdy viděl. Poslední štace si bere to nejlepší z německého expresionismu a využívá ho k nádhernému psychologickému vykreslení hlavní postavy. Všechny ty pocity jsem cítil s hlavní postavou a pak přijde konec, který je jen takovou legrační hrou s UFA... Inteligentní divák pochopí a neuvěřitelný happyend se stává záměrně absurní parodií sám na sebe, samotné postavy se mu vysmívají... Divák chápe a producent je šťastný.. Vlk se nažral a koza zůstala celá..

No já jsem viděl mnoho zajímavých avantgardních experimentů a tohle - to je prostě dle mého názoru slabší. A největší dojem na mě udělala hudba, která neměla být přítomna takže tak.

Geniální! Rychlé a dynamické. Jsem kino-oko. Naprosto úžasné ve spojení s hudbou od Alloy Orchestra, která tomu dává ten náležitý anvantgardní feeling..

Zřejmě klasika, nicméně přehaně sentimentální, zbytečně dlouhá a nic neříkající expozice a vlastně na to, že se jedná o adaptaci románu, je děj velmi chabý. Ve srovnání s mnoha jinými (dokonalými) němými filmy dle mého názoru hodně pokulhává. Na druhou stranu technická stránka je u Griffithe (samozřejmě) naprosto v pořádku a kupodivu mě nijak neuráželo virážování scén, které bylo vhodné a atmosferické. I hudba se kterou jsem to viděl mě potěšila a dcerka zvedající si koutky u pusy s vytřeštěnýma očima byla roztomilá (bič na ní!)