Omnibus

„Víte, pane profesore, vy to nehrajete špatně...“ vybavil se mi rejža Císler z prvních Básníků. Jenže řekněte něco "padesátníkovi", když to produkoval, že... Copak mimické svaly, ty taky ne, ale ten 50cent nemá hlavně soudnost. A asi ani žádný kamarády. Aby mu řekli, jakýho vola ze sebe za svoje prachy úspěšně dělá. To, čím mě policajt-smažka Whitaker potěšil, mi ten blbej padoš úplně zprasil ...

Belmondo ve své snad nejrošťáčtější roli policejního komisaře, který v utajení jde po úplatných policajtech zapletených i do vražd. Jeho sympatická dcera Charlotte (mě tenkrát v mých patnácti více než jen sympatická ;-) mu zdatně sekundovala při vyšetřování, ale i při jeho záletech . „Ale když to uvážím, myslím že není úplně nutné říkat mamince o madam Edmonde Puqet-Rostand...“ A samozřejmě, jak už jsme u Belmondových filmů zvyklí, výborná hudba, která naprosto přesně dokresluje sice rošťáckou, ale přesto i napínavou atmosféru filmu .

Kdyby mi někdo četl scénář: střílí se jak na pouťový střelnici, skóre minus 19 (hrdinně padlých) Amíků ku plus minus tisícovce smáznutých Somálců, tak mu ten scénář omlátím o hlavu a donutím ho to sežrat... Jenomže nejen, že tenhle jestřáb má pořádný koule ( přestože je to vrtulník). Ono je to taky do slova a do písmene (a do poslední zbloudilé kulky) podle skutečné události. Aidíd existoval, tržnice Bakara taky a stovky tisíc lidí umírajících hlady tenkrát donutily OSN zasáhnout vojensky. V Mogadišu je hlad dodnes, protože kupodivu ještě stále nepomřeli všichni Somálci. Většina lidí ovšem za ty roky žádné tukové zásoby nenabrala, ale několik málo grázlů je samozřejmě těžce za vodou díky krádežím a obchodování s humanitárními dodávkami. Skutečná přepadová akce, co se zvrhla (mimo jiné i kvůli notoricky známé americké vojenské doktríně: vyslali jsme víc chlapů zachránit ty chlapy, co jsme původně vyslali zachránit jednoho chlapa. Ale třeba se jedná o geniální strategii, jak nenápadně po částech přemístit na území nepřítele celou armádu... To ale samozřejmě nemá smysl vytýkat filmu, Amíci prostě nejsou Rusáci, aby řekli - tak jo, tyhle chlapy si škrtáme...). Film samotný je pořádný nářez, od vjezdu do oblasti ovládaném Aidídem a jeho zfetovanými ozbrojenci, jede na plný pecky až do „šťastného“ konce. Ale není to celé jen o kulkách a RPGéčkách . Jsou tam i věci k přemýšlení. Až při druhém shlédnutí mi například docvakla šťavnatost divočáka – válečné kořisti, kvůli které byl maník z Delta Force drzej na daleko vyšší šarži. Divočáka střeleného z helikoptéry a dozlatova upečeného na dohled od města, kde se umírá hlady a střílí se do lidí peroucích se o pytle rýže z náklaďáků s humanitární pomocí... A ještě - na americký film (a na to, čím si ti vojáci prošli) je tam tentokrát amerických patetických plků jen nezbytně nutné minimum. Nezbývá mi, než zalézt do Humvee a za jízdy uličkami Mogadiša vystřílet do vychrtlíků na střechách plný zásobník pěti hvězd.

Pop-folk-moderní/ vážná hudba-šílená pakárna – tohle všechno je žánrově nezařaditelná Jablkoň, moje srdeční záležitost. Poprvé jsem se s nimi potkal na Olomouckém tvarůžku, tuším 1984 nebo 1985 a bylo to pro mě už tenkrát naprosté zjevení. V Náměšti s nimi navíc vystupovali velice zajímaví hosté – Jaroslav Svěcený, Jiří Stivín, Zuzana Lapčíková, Petr Váša... a taky dívčí soubor Skřivánek. Navíc na kouzelném zámeckém nádvoří – to vše dohromady nezapomenutelný zážitek – prostě paráda! A díky podařenému DVD, které bylo se záznamem tohoto koncertu vydáno, si ten zážitek můžu kdykoli připomenout...

Stará, ale stále dobrá gangsterka podle skutečného příběhu . Chytlavá hudba pomáhá zvyšovat napětí, postavy mafiánů uvěřitelné, dobře zahrané, včetně jejich poskoků . Bod navíc za typově zajímavě ztvárněného ambiciózního zabijáka Lanzettu. A taky za statečnost ;-) unesené mafiánské dcerky, se kterou „zvládla“ hned několik gangsterů a nakonec i Lanzettu. „Lásko, zabil bys mě? Kdybys už mě měl dost? Myslím to vážně...“ Lanzetta: „Lásko, mám tě dost teď ...!“ :-) Chudák holka...

Cituji kolegu: "Nic niterného, ani naopak silně zkaženého. Tinto Brass byl řemeslník. Nic víc ani nic míň." Souhlas. Moc dobrý řemeslník! A vzhledem k tomu, že v celém filmu padne jen pár facek, zato se tu neustále vesele souloží - ve sklepě, v přízemí, v patře... a nepromešká se ani příležitost ve vlaku, to vše okořeněno rozpustilou hudbou, vesele cválající do rytmu přírazů, a zarámováno ne nezajímavým příběhem, kterak si holčina našla práci, co jí sedla jak prdel na hrnec (pardon :-) volám z celých plic: BRAVO ! Víc takových filmů, víc Tinta Brasse, víc "alespoň trochu vykřičených domů" (řečeno s doktorem obého práva Karlem Zajíčkem - Konto separato). Lidi nám budou víc souložit a míň se nám vraždit. A taky bude míň válek... Make love, not war !!!! P.S. samozřejmě, že ty čtyři hvězdy jsou jen pro UNCUT... Sestříhané je to zprasené tak na jednu slabou hvězdu, o tom žádná.

Epilog: „Tancuješ pořád ještě skvěle. Vidíš, mám na sobě její šaty. Co tomu říkáš, tati?“ „Jsi celá máma...Pojď a přitiskni se ke mně pořádně, holčičko! Co je nám do lidí...“ Prolog: Vánoce. Čas rodinného štěstí, čas dárků a rozzářených dětských očí. Teplo plamínků svíček, kouzelné melodie, vůně jehličí a slzičky radosti. Maminka vezme polštář a hraje si s holčičkou, výskající radostí. Hraje si s ní na dušené děťátko ... Teprve když nožičky konečně přestanou křečovitě kopat, je čas vzít pistoli a zmáčnout spoušť... Pádem těla převrhnutá svíčka zažehuje požár v bytě. Zkurveně osamocené, beznadějně chladné Vánoce začínají hořet... Po letech v děcáku: Mladá slečna (začínající, ale již výborná Vanessa Paradise) je pěkná ranařka, zastrašená vychovatelka by mohla vyprávět. A pak také lidé, kterým Marie při svém životě na ulici proletěla životem jako na nebi krásná, ale zkázou hrozící kometa. Scéna , co ťala do živého: muž, který svá nejlepší léta už má za sebou, jen si to ještě nechce, množná i bojí připustit, flirtuje s krásnou, mladou a chytrou holkou . A zdá se, že úspěšně – wow! Ale ona mu pak profesionálně pragmaticky oznámí ceny základních sexuálních úkonů. Ta jeho tvář v tu chvíli! Jako bych se díval do zrcadla... Ale otřepe se a nabídku i tak přijímá. Aspoň ten chtíč, když ne cit, že... Aspoň chvilku si s tou panenkou pohrát, když se to dá koupit. Na co jiného by pak člověku ty zasraný peníze byly? Jak já mu rozuměl...Jenže pan manager netuší, že ta nezletilá kočička, se kterou si chce hrát na tatínka a maminku je dcerou ženy, se kterou si kdysi on hrával na hodného šéfa a chudou, peněz potřebnou zaměstnankyni. „Proč znovu hvízdáš na píšťalku, když jsem ti řekl pravdu, jak jsi chtěla? Vrať mi už moje šaty, prosím!“ A přišly další Vánoce, čas loučení. Pod stromečkem se sešlo něco ukradeného pro radost (je to jen jedna stránka, bylo třeba jednat rychle) jedna předaná odpovědnost jako velká výzva (nikdy jsem neměl vlastní děti, postarám se o něho rád) a něco pro kluka Ahmeda ... cože, pod stromečkem už nic nezbylo? Co dát kamarádovi, který je do mě beznadějně zamilovaný? Jsou i dárky, které jsou zadarmo... (také já jsem kdysi takový dostal. Teď už se nikdy nebudu bát jít ke stromečku, jestli tam na mě něco zbude... Díky, má milá kamarádko zpod širáku, zpod celty dýmem provoněné ...) „Bylo to dobré, hochu? Tak veselé vánoce, kamaráde...“ Teď už je čas oprášit pistoli po mamince a pokusit se najít dávno zmizelého tátu. Kdysi mámě hrával na klavír nádhernou píseň, kterou pro ni složil. Pak jim zmizel ze života a možná ani dodnes neví, že se ta píseň stala hitem. Bohém, básník s hudebním nadáním od boha, dnes pouhý blábolící, nesrozumitelně veršující ožrala, snažící se vzpomínky utopit v moři chlastu. Bude jen správné ho zabít. Gérard Depardieu je zde politováníhodný ubožák, odporný monstrózní ztroskotanec, padlá lidská duše. Ale při při vší té ubohosti je stále ještě živočišný, víc plný života než většina z nás... Na plátně prozvrací a protančí jen poslední malou část filmu, ale stejně si ho celý ukradne pro sebe. Prostě Depardieu...

Působivě natočené. Vtáhlo mě to k sobě na plátno, přímo na ten ostrov. Tom Hanks v úsporném civilním projevu velice přesvědčivý. Dojemný výlet do psychologie beznadějně osamoceného člověka při stvoření pana Wilsona. A mimo jiné i dobrá škola ve „thinking out of the box“. Například: k čemu mi, do prdele, tady v tropech asi tak můžou být brusle?!

Jsou filmy, které mají koule. A pak jsou filmy, jejichž koule bohužel skončí v kuchyňském drtiči.... Tohle mohla a měla být 100% pecka, ale ve finále se scénárista rozhodl přitlačit na dramatickou až akční pilu a tím to celé poněkud zazdil. A ze sympaticky odhodlané, lékařským materiálem i příručkou zodpovědně vybavené dívenky Hayley zbytečně dělal Rambici, která hravě zvedne chlapa většího než ona ke stropu, aby mu mohla dát oprátku na krk. Atd atd... Škoda, místo pokusů o nevěrohodnou akčnost to mohlo zůstat spíš u té zajímavě rozehrané psycho-hry na kočku a myš a byla by to fakt bomba. Ale stalo se a koule filmu skončily kde? Přesně tam... Rada pro muže se zálibou v příliš mladém masíčku: pro jistotu si nepořizujte do domácnosti kuchyňský drtič čehokoli ! Kdyby si Jeff koupil něco nevinnějšího, například akvárium (ovšem ne s piraňami ), třeba by mu naděje na přišití zpět zůstala o pár chvil déle. I když odejít na autobus s ešusy ze závodní jídelny v ruce by ho Hayley asi stejně nenechala... Hayley prostě odvedla čistou práci, včetně toho, jak našla jeho mazanou skrýš trezoru a po chvíli snahy rozlouskla i kód zámku. Poté úspěšně použila lékařskou příručku, holka šikovná, přiložila ledík a nakonec taky s gustem použila již zmiňovaný drtič, nejprve ovšem s rozpustile sadistickou předehrou: „klid, jen ho zkouším...“ A průběžně si stihla s nebohým Jeffem i docela pokecat o životě. Takže nakonec dávám 75%, ten film přeci jen většinu času MĚL KOULE...

Působivý film, jak rána do hlavy telefonním seznamem, temný a silný, k zblití pravdivý příběh o marném závidění vztahu, o lásce ani nemluvě. Absolutorium i kvůli POUTAvým STBákům ze života. Pro šťastnou mladou generaci, narozenou už ve svobodné zemi, jsou to ovšem nepřenositelné zkušenosti. Nicméně ta doba slouží v příběhu k orámovaní pocitů, které už jsou sdělitelné i mladším lidem. Závist tě zadusí... I já jsem kdysi záviděl lásku, ale protože jsem stále ještě tady, tak asi ne tak z hloubi srdce jako Antonín. Naštěstí. Nebo bohužel? No nic, nějak jsem se rozkecal a láska nikde... budu si muset šáhnout do kapsy a zadejchat si do pytlíku...