Omnibus

Nebojím se říct, že klasika od Disney/Pixar (citace: „Okamžitá klasika“ – Richard Corliss, TIME :-). Zcela nepochybně. Jeden čas náš uličník sjížděl ty oplechované příběhy v takovém tempu, že mi pak auta jezdila v hlavě ve dne v noci ještě pár týdnů poté, co přešel na rybičku Nemo...

Za ty dva roky na mateřské se mi samozřejmě v hlavě zabydlela celá školka postaviček. Od kocoura Vavřince, přes Tipa a Ťapa až po Vepříka a Kůzle. Krtečka netřeba zmiňovat, toho mají rádi například až v Japonsku. Ale z DVD na mě a mrňouska vykoukly i nové, přespolní postavičky. A mezi nimi si vydobyla čestné místo mazaná ovečka Shaun. Té zdatně sekundují „přísný“ ovčácký pes Bitzer a nešikovný farmář, který žije single. Ten se snaží nějak zvládat farmaření i domácí práce, což je nadlidský úkol zejména proto, že mu ho ovečky v čele se Shaun neustále úspěšně nabourávají. Ale nejen ony - kopýtka k dílu přikládají i tři zlomyslná prasátka. Tedy kopýtka, vlastně paznehty, že. Ale „přikládat paznehty k dílu“, za to by mě v dobách mého mládí soudruzi hnali svinským krokem... Ve stádě ovcí nalezneme i několik výrazných postav, vyzdvihněme zejména tlustou Shirley, která jen potvrzuje, že úsloví „není malých rolí“ platí i pro ovečky... Oblíbená scéna mého syna: pejsek Bitzer opravuje rádio pod proudem, dostane pecku a v opravě pokračuje ve stylu „když ti něco nejde, použij větší kladivo!“ Moje oblíbená scéna: na sousední farmu přijede na návštěvu fešná fenka a s Bitzerem se čumáčkují. Ale jak už to v životě chodí, fenka odfrčí pryč a Bitzer zůstane sám. Naštěstí má aspoň kamarádku Shaun ;-)

James Spader jindy není zrovna můj šálek kávy. Ledaže by mi tu kávu uvařila sekretářka v rozpuku, patřičně submisivní a vnitřně nejistá, tím víc vzrušující šťabajzna. Což tento případ je. V jiných filmech pro mě vždy poněkud slizký (navíc bohužel jen amatérsky) a vnitřně rozháraný James Spader dostal tentokrát roli, která mu sedla jak prdel na hrnec. A šťastně vzlykající Maggie Gyllenhaal byla prostě k sežrání. Tu bych z fleku zaměstnal jako sekretářku i já! Tedy, pokud bych v mládí místo učení nevyrýval do školních lavic kosočtverce a měl nyní vlastní firmu :-). Milý film o lásce, která by asi měla i trochu bolet. Film pro každou romantickou duši, které se nebojí nějakého toho plácnutí přes zadeček, popřípadě sexu v lese, připoutaná ke stromu.

Francis Ford Coppola je pro mne nade všemi. Troufám si tvrdit, že všechny ostatní filmy o krvežíznivém hraběti (jakkoli i ryzí, stoprocentní filmařina) jsou v podstatě o tomtéž, hlavně o tom vysávání. K tomu samozřejmě někdy i trochu toho milostného příběhu, ovšem ve vedlejší linii. Coppolův majstrštyk Dracula je o něčem úplně jiném. Co jsem tenkrát cítil já, při prožívání jeho tragického příběhu o rozchodu s Bohem? Především smutek. Nesmírný, hluboký smutek, ale současně i prudkou, spalující touhu po lásce. A zároveň se mne dotkl i neurčitý a vzdálený záblesk naděje. To, jak na mě Coppolův Dracula zapůsobil, to se asi nedá vysvětlit. To musíte vidět a prožít.

I mistr tesař se někdy utne. Lars von Trier ovšem ne! Ten se s Antikristem neutnul..., ale bohužel si přímo šlápl na hrábě. Naprosto famózní úvod s tragédií, po jaké bych o rozum přišel i já, o tom žádná. Takže ušmiknout (né klitoris, ale ten geniální úvod!) a postavit tu romanticky zasněženou scénu s batoletem na piedestal TOP nejsilnějších a nejpropracovanějších filmových scén všech dob. A to, že matce z té tragédie hráblo, to se dalo čekat, s tím opravdu problém nemám. S čím mám docela problém je, že hráblo i mému oblíbenci Larsovi, který se při natáčení seriálu Království zřejmě upsal ďáblu a ten mu tehdy pomohl stvořit temné a velice znepokojující dílo. Jenže kvůli tomu úspěchu si teď myslí, že mu sežeru všechno. A že mě může téměř celý film mlátit klackem samoúčelnosti po hlavě a já mu k tomu budu do rytmu tleskat ručičkama zaprasenýma od krve a rochnit si, jakou čest mi Lars svým „uměním“ prokazuje. A okusovat si zoufale nehty při odborném rozboru samoúčelných nechutností, jen abych proboha pochopil přesně, co tím chtěl básník říci. Nejradši bych Larsovi za tuhle přeplácanou cypovinu nakopnul lišku! Nebo radši ne, bůhví, co bych si od ní pak musel vyslechnout! Ale dál se planě rozčilovat nebudu, počkám si radši na jeho další film. Dávám větší než malé množství bodů , abych alespoň nějak zmírnil psychickou újmu, kterou dva dobří herci - Willem Dafoe a Charlotte Gainsbourg, zcela jistě utrpěli při natáčení těchto zhmotnělých režisérových obsesí.

Až se budu chtít někomu pomstít, doporučení Seven Below je pro tyto účely naprosto ideální. Zábavný, podmanivý, mysteriózní, dechberoucí a vlasyrvoucí superhoror! Val Kilmer se mi kdysi líbil, například v Nelítostném souboji. Při té poslední bankovní loupeži ho ovšem postřelili. Myslel jsem si, že jen do ramene, ale už je mi jasné, že musel koupit i jednu do hlavy... Protože vzal roli v téhle slátanině, odfláknutém, nudném a kreténském shitu a pak se tam debilně mátožil od ničeho k ničemu.

Miluju filmy. Seriály taky. A kromě toho mám moc rád hory a něco málo v Dolomitech a Alpách už jsem dal. Takže jsem se na ten seriál těšil. Já vůl. Dobré náměty jednotlivých povídek. Výborná kamera. A Tatry hrajou jak z partesu, ale herci už bohužel ne. Ono taky se stupidním scénářem se asi blbě něco hraje. Scény zachraňování nereálně natočené a plné zásadních nepřesností. Pokud vůbec na to měli technické poradce, ať vrátí honorář a chodí do smrti kanálama. Toporné herecké výkony, jalové dialogy ... prostě hrůza hrůz. Nějakej ten na šutry vyteklej mozek dramaturgii nezachrání. Půl hvězdy za příběhy, scénářem zmršené, půl za Tatry.

Po Dogville jsem byl na druhou část natěšenej jak chudé černé děcko na bonbónek... Chvíli sice trvalo, než jsem zkousnul, že Grace už není famózní Nicole Kidman, pak jsem vzal Howardku na milost, abych si v klidu užíval to dost zajímavé setrvačné otrokaření svobodných černoušků, ale při stěžejní scéně prkenného ležení, s rouškou na ksichtíku, pod prolhaným pacholkem, by mi zase daleko víc seděla Nicol (resp. ležela). Ale to bičování zřejmě asi bylo dost fyzicky namáhavé, tak na to holt Lars vzal mladší holku s větší párou a entuziasmem.

Seriál Království Larse von Triera mě tenkrát znechutil, dost zneklidnil a zavrtal se mi hluboko do hlavy. Opravdu velice silný zážitek. Taky není divu, Trier totiž kvůli filmařině upsal duši ďáblu, to je známá věc. Proto se mi před příjezdem do Dogville trochu rozklepala kolena. Jenže pak mi spadla čelist. Přiznané kulisy? Co to sakra...? To si snad ze mě Trier dělá (přiznané) kozy nebo co? Navíc 138 minut! Asi to odpískám. No, spát jsem nešel, přeci jen - Trier. A dobře jsem udělal. Hodně brzy mi ty křídou na zemi načrtnuté kulisy přestaly vadit. Najednou totiž kolem mě vyrostly vzhůru, všechny ty chudé maloměstské domy, životem otřískané a prolezlé zlými myšlenkami od sklepů až na půdu, stejně jako jejich obyvatelé. Wow! A pak prý, že chudoba cti netratí... Samozřejmě mě dostal ten drsný závěr: „Některé věci si člověk musí udělat sám,“ plus střílení dětí před jejich matkou: „Obávám se ale, že se neudrží a rozpláče se.“ Vždyť jsem to říkal, Trier se upsal ďáblu! A nad postřílenými dětmi si ještě stihne udělat prdel z jednoho hollywoodského klišé a nechá přežít psa. No jo, já vím, vždyť jenom jako psa, v jako boudě namalované křídou na zem. Ale stejně je fajn, že aspoň někdo přežil.