Davson

Maďarská vesnice se rozhodla natočit si svoje home-video aneb jeden z těch filmů, u kterých si člověk říká, že něco takového by dokázal natočit taky. Vypadá to jako experimentující Jiří Adamec, ale snaha se tomu rozhodně nedá upřít a proto aspoň tu jednu hvězdičku :)

Pro zdejší asianfily patrně další katarzní zážitek, pro mě jenom potvrzení, že na Dálném Východě se točí filmy stejné kvality, jako všude jinde na světě. Samozřejmě, v současnosti existuje silná generace skvělých, originálních a právem oceňovaných tvůrců, nicmémě i v tomto regionu najdeme přehršel průměrných, popřípadě i špatných snímků. Hyeolui nu je případ průměru, který očividně nemá vyšší ambice než komerční úspěch. Hlavní problém vidím v údajně toliko oceňovaném scénáři: Mnoho postav stěžuje orientaci v zamotaném ději (a pro Evropana to platí tím tuplem), i po skončení filmu stále zůstávají otázky (např. nevyjasněná postava čarodějky a její motivy jednání, stejně tak pomatený stařec apod.) a ve snaze o co nejefektivnější způsob vraždy se z policistů občas dělají úplní idioti. Co se týče formální stránky, souhlasím, že v podstatě nejde, co vytknout, na druhou stranu se ale nejedná o nic vskutku excelentního a úžasného. Zajímavý je tak akorát skok v ději v rámci jednoho záběru bez použití střihu. Velice hezký prvek, kterého jsem si všiml dvakrát. Je to ale jen taková maličkost, jež má na celkový dojem minimální vliv.

Když přemýšlím o tomto filmu, neustále se mi opakuje jedna otázka: Čím vlastně chce být? Existencionální drama? Tajemné fantasy? Lidová pověst? Kritika poměrů na zastaralém venkově? Love story? Či snad něco úplně jiného? Nejhorší je, že se pokouší být tím vším, chvíli se tváří tak, podruhé onak. Je to nesourodý, zmatený počin, povrchní, zoufale se snažíce o velký filozofický rozměr. Symbolika a metafory jsou spíše pro smích a proslovy slepé stařeny a polobláznivého otce jsou přesně tím typem prázdných hesel, které jsou obdivovány širokým obecenstvem (pod)průměrné inteligence jako "velice filozofické" ("Vůbec nevíš kdo jsi!" proneseno velice dramaticky a podobné bláboly). Raymond Rajaonarivelo údajně není uznáván madagaskarskými kulturními kruhy a já se po zhlédnutí Když hvězdy potkají moře vůbec nedivím. Jediným kladem tak zůstává slušná kamera snímající krásnou přírodu madagaskarských hor a stejně obstojná hudba, byť i tyto složky s přibývajícími minutami padají do stále většího kýče.

Tak to bude jízda, řekne si divák, když vidí první záběry natočené skvělou kamerou a doprovázené výjimečnou hudbou. Ale co naplat vynikající formální zpracování, když se Tsotsi rozplizne v rádoby dojemném story o změknutí a napravení obrovského drsňáka? Chování hlavního hrdiny zkrátka neuvěříte (a pochyby má člověk i o vedlejších postavách) a po slušném rozjezdu Tsotsi odbočí na jistou cestu líbivosti, které mu vynesla zlatého strýčka Oscara. Ani mě to nijak nepřekvapuje.

Formou připomene Ráj hned teď některé současné francouzské snímky (Utajený, Flandry) - absence hudby, nezúčastněné statické snímání s odstupem navozuje dojem naprosté autenticity. Pozitiva dobře odvedené řemeslné práce ale hatí nefungující scénář. Prostřednictvím dialogů se snaží autor dát dostatečný prostor oběma názorovým protipólům, což v mnoha situacích působí jako násilně naroubované, vykonstruované a nevěrohodné. Nebo se snad Palestinci už nedokáží bavit o ničem jiném, než o svém boji? Stejným dojmem pak působí názorová metamorfóza obou hrdinů a jejich "prohození rolí", které je těžko uvěřitelné a zcela bezpodmětné. Ráj hned teď nesplnil svou úlohu a nechal mě zcela bez odezvy. Jistá angažovanost je holt občas lepší než snaha o naprostou politickou vyváženost.

Spíš než na vztah stařenky a chlapce se Idrissa Ouedraogo soustředí na popis dávné africké vesnice a rozehrává více minipříběhů např. alkoholik - impotentní manžel a jeho nevěrná manželka. Jedná se spíše o průměrný film, nicméně volbou nekonfliktních témat a způsobem snímání podezírám režiséra ze snahy zalíbit se i mimo Afriky a nijak moc se nedivím vcelku úspěšného ohlasu jeho snímků v Evrope (lépe řečeno ve Francii). Neříkám, že tento způsob je špatný, nicméně vedle originálních subsaharských filmařů jako Djibril Diop Mambety, Souleymane Cissé či Ousmane Sembene je Idrissa Ouedraogo až druhá liga.

Za zmínku stojí zejména zajímavě pojaté dialogy, které svou strohostí a jednoduchostí bez jakékoliv "vaty" dávají filmu filmu charakter ústně vyprávěných lidových příběhů a zároveň jinak tragický snímek nabývá jistou úsměvnost. Jeden z lepších kousků vlny subsaharských filmů z přelomu 80. a 90. let, které se tématicky vraceli do předkoloniálních dob.

Ve snaze prorazit do zahraničí a zavděčit se co největší mase diváků se Kazachstánci rozhodli natočit svůj národní filmový epos se striktním dodržováním hollywoodských šablon. Máme tady dva nejlepší přátele milujíc stejnou ženu, neporazitelný hlavní hrdina je snad samotný Hercules, hrdinův učitel/kmet promlouvá prázdné monology... Ale všechno tohle by ještě nebylo tak strašné, kdyby Nomádi nebyli v celku tak zoufale nudní a ničím nezajímaví. Teda, nedovedu se představit, že by to mohlo dopadnout hůř.

Ironický obraz postkoloniálního Senegalu, bizarní panoptikum svérazných jedinců a originální tvůrčí počin. Je to ale jen předzvěst následující režisérovy genialitky Touki Bouki.

První africký film, který byl oceněn na festivalu v Cannes, je jedním z nejlepších snímků z černého kontinentu a jeden z nejzajímavějších filmových zážitků vůbec. Perfektně natočený příběh o vypořádání se s minulostí a přípravou na budoucnost oplývá mystickou atmosférou a na 105 minut mě vtáhl do svého magického světa dávné Afriky.