vik

Kultovní anime přesně dle charakteristik literárního kyberpunku – přetechnizované velkoměsto, počítačoví zloději, nadnárodní korporace, víra v transhumanismus, implantáty a chytré drogy. Konspirační drama v pozadí detailní a vizuálně působivé kresby všech symbolik tohoto populárního žánru podpořené jemným zvukovým doprovodem s prvky tradiční japonské hudby.

Kurosawa pro tentokrát opouští nejen samuraje a středověké císařské Japonsko, ale také černobílý formát. S barvami si vskutku vyhrál, a to zejména ve scénách, kdy malý chlapec se svým otcem sní o vlastním domě. Film je však soustředěn kolem několika dalších postav, které svým postavením, chováním a mentalitou patří do spodní vrstvy obyvatel. Kurosawa nám tak skrze expresívní líčení těchto životů předkládá problémy společnosti, které zůstávají jakoby zahaleny v prachu atomové bomby. Název filmu vychází ze zvuku, který vydává chlapec, jenž si na skládce hraje na řidiče tramvaje.

Noir je série anime příběhů akčního žánru s příznačnými mystickými prvky a strukturou, která mi příliš nesedla. Jeden díl, jeden příběh plus prvních pět minut rekapitulace z minula. Nebýt malých střípků z hledání pravdy o Kirice, jednotlivé epizody by na sebe ničím podstatným nenavazovaly. Signifikantní je také to, že akční sekvence v závěru každého dílu jsou uvozeny jednotnou zvukovou kulisou a jsou již v předstihu rozpoznatelné. Děj tak bohužel velmi rychle upadá do stereotypu.

Vizuálně pěkné, leč dějově plytké a nepřesvědčivé. Obecně mi nevadí nereálné situace, ale musí být natočeny tak, aby jim divák uvěřil, což se v tomto případě většinou neděje. Zde se poetika vytrácí díky přehnané akci a překombinovanému ději. Postavy jsou nestálé se "syndromem raněného chameleóna". Kromě pár výjimečných scén (tanec v Pivoňkovém salónu) není příběh schematicky ničím odlišný od obyčejných hollywoodských žánrových filmů.

Woody Allen zkrátka točí béčka (nebo jak vlastně nazvat jeho manufakturní příběhy?). To, že se na ně dobře kouká, je druhá věc. Tento díl mi přišel tak trochu colombovský. Zločince známe, jen se dozvědět, jak to všechno dopadne. Dát tomuhle snímku, stejně tak jako většině ostatních allenovských "komedií", víc jak tři hvězdičky, by zřejmě byla urážka tvůrců, kteří točí díla umelěcky hodnotnější. Ale nebojte se - bavit se budete a alespoň trochu na úrovni.

Jarmusch zcela naplnil moje očekávání - všechno naprosto v mých představách režisérova stylu. Ten pro mě představují jeho celovečerní filmy z let 1983-89, případně i Ghost Dog, se kterými mají Broken Flowers společnou právě charakteristickou rozvláčnělost vyprávění. Jisté paralely se dají najít i s Night on Earth (především ta povídkovost -- čtyři ženy). Nepřehlédnutelný výkon předvedl Jeffrey Wright, jehož postava měla šťávu, komičnost, zkrátka docela zajímavý, ale uměřenější zástup za Benigniho :) Co se týká Murraye, tak ten odvedl standardní výkon, svoji klasickou hereckou postavu, ne nepodobnou té z Coffee and Cigarettes nebo Life Aquatic (a já si cením herce především na základě jeho schopnosti proměnit svoji osobu v rámci různých scénářů). Tím ale nechci říct, že Murray byl špatný, spíš jen zatuchlý. Přesto mně „nový Jarmusch“ nezklamal.