anais

Geniální film, o kterém by se nemělo prozrazovat vskutku nic. Čím méně člověk ví, tím lépe. Je zajímavé že pomocí jednoduchých světelných efektů lze ztvárnit tak působivé nápady. Taky mě dostává fakt, že lze natočit film s dvěma hollywoodskými megastar, který bude působit přirozeně, citlivě, bude originální, novátorský, a přitom tak strašně blízký divákovi. Snad to nebude znít příliš pateticky, ale jestli nějaký film vypovídá něco o lásce takové, jaká vskutku je, tak tento.

Tento prequel, režírovaný Renny Harlinem má zásadní dilema. Chce být stejně inteligentní jako původní Vymýtač ďábla, ale současně mnohem brutálnější, poplatnější tomu, na co je dnešní publikum zvyklé. Kněz Merin v podání Stelana Skarsgarda tu tedy řeší otázku své vlastní víry, přemítá, pustoší se alkoholem a bolestnými vzpomínkami. Jenže tu jsou i hromady svíjejících se červu, sem tam vystříkne pár litrů krve a pobíhají digitální hyeny. Ono všechno co je v tomto filmu digitální působí dost trapně – tržiště, písečná bouře, ten pohled na obrácené kříže hned na začátku jestli je totiž na tomto filmu něco dobrého, tak je to nasvícení některých scén, atmosféra opuštěného, bohem zapomenutého místa. V tak strohém, a přitom působivém prostředí je CGI tak nějak navíc – tím spíš že je nezdařené. Asi největším problémem filmu je absence hrůzy. Autoři se sice snaží navodit co nejdusnější atmosféru, jenže když se objeví něco vážného, plíživý děs, je hned anulován nějakým CGI nebo gore efektem – a naopak. Všechno zůstává polovičaté. A přitom tu bylo zaděláno na pěkný klasický horor, jaké už se dnes nenatáčí – bez rychlého střihu, založený na vývoji postav.

Milé překvapení. Zápletka je až tak absurdní, že se stává zajímavou. Je to vtipné, ale současně se to bere vážně. Což je samo o sobě velkým zdrojem zábavy! Chtěné i nechtěné. Absurdita čiší už z přehnané zápletky – hrdina celý život pátrá po zednářském pokladu, stejně jako jeho otec, děd, praděd… Načež zjistí, že mapa je na zadní straně Prohlášení americké nezávislosti. Jenže „prohlášení“ chce ukrást i padouch (Sean Bean) - hrdina zapomene na poklad a pod vlivem vlasteneckého cítění se rozhodne prohlášení zachránit před nečistými zlodušskými úmysly. Na zlato nakonec dojde taky, ale celý film je spíš o tom, jak zachránit dokument významný pro USA a dědictví otců zakladatelů. Do toho se míchá velké množství hádanek, a jako by tu byla lehká inspirace Šifrou mistra Leonarda. Rušila mi ho jen nevýrazná Diane Kruger. Za to Nicolas Cage se mi po dlouhé době skutečně líbil. Pohybuje se na hranici sebeparodie, což mu sedí víc než vážné role. National treasure je lepší než Lara Croft, i než Sommersova Mumie. Blíží se jonesovskému humoru, i přesto, že prostředkem k jeho dosažení není sofistikovanost scénáře, ale jeho stupidita/parodičnost – přičemž se těžko rozlišuje, která z těchto dvou složek převládá.

Nelíbilo se mi, jak je Staře a myš nakreslený. Kresba je sice typicky jiránkovská, ale v barvách, hlavně obrysy. Použité tóny působí jak nějaké levné fixy. Vypadá to celé nehotově a nevydařeně. Příběh je sice vtipný, a na rozdíl od takového Toma a Jerryho nabízí víc než jen snahu zabít tu myš, jenže se na to nedívá hezky.

V 70.letech vzniklo v ohromné množství filmů s kug-fu tematikou, a zdaleka ne všechny stojí za pozornost. Master of flying guillotine podle mě patří k naprosté špičce. Obsahuje ohromné množství nápadů. Děj se točí kolem turnaje bojových umění – sejde se tam velké množství různých stylů, takže choreografie vskutku stojí za to. Autoři se rozhodli umístit sem tam i nějaký ten fantastický motiv (jogín, který dokáže natáhnout ruce, chození po stropě apod.), což v podobném filmu působí neuvěřitelně osvěžujícím dojmem. Je tu také jedna úžasná záporná postava, slepý mnich ovládající dokonale onu létající gilotínu z názvu. Jeho výstupy vždy provází temná (elektronická?), až carpenterovská hudba, která krásně podtrhuje jeho smrtonosnost. Nejkrásnější na tomto filmu je, že není odbytý, což se o mnoha jiných kung fu říct nedá.

Velice zajímavá záležitost. Perfektní bojové scény, v nichž se přeživší bojovníci z vyvražděného čínského kláštera musí utkat s japonskými ninjy. Mezi těmito scénamy je však naprosto podprůměrný, laciný děj, který působí neuvěřitelně směšně. Hlavně díky naprosté neschopnosti herců cokoliv hrát. Sledovat bojovníky v podivných bílých, bizarních oblecích, se srandovními, nalepenými kotletami je nevšední zážitek. Nevšední jsou ale také souboje, v nicž se mísí přehnaná krvavost se skvělou atletikou:-) V sedmdesátých letech natáčel Chang Cheh lepší filmy, ale ne tak bizarní, a tedy divácky zajímavé.

Velice dobý kung-fu film. Saholinský klášter je vyvražďěn. Přežije jen 5 bojovníků, kteří se rozhodnou pomstít. Každý se nakonec utká s jením záporákem vynikajícím v jednom typu boje. Nic moc víc se napsat nedá. Je to mix skvělé akce se špetkou humoru. Pokud hledáte kvalitu, našli jste ji.

Danny je pes. Člověk-pes. Slouží jednomu zločinci jako jakýsi vynucovač – „Dáte nám peníze? Jestli jo, tak Dannymu nesundáme obojek a on z vás nevymlátí duši. Jestli ne“ Jednoho se stane nehoda, Danny se ocitne na svobodě. Seznámí se se slepým ladičem pian, který ho přijme do své rodiny a udělá z něj člověka. Na minulost však zapomenout nestačí, s tou se člověk musí poprat. Dannyho tedy čekají pěkná jatka. Luc Besson napsal průměrný scénář, sehnal skvělé obsazení (Li, Freeman, Hoskins), autory hudby (Masive attack), Yen Wo Pinga coby choreografa a k režii pustil nadějného Leteriera (Kurýr). Vznikl tak osvěžující akční film, který má sice daleko k Hong-kongským mlátičkám, ale uvědomíme li si, že se jedná o francouzský film, možná v člověku zaplane trocha hrdosti – Danny dog se totiž rozhodně vyrovná americkým akčním filmům, a díky obsazení dvěma „neakčními“ herci je i převyšuje. Starý kontinent strikes back Film začíná tempem dost zběsilým, načež následuje poměrně dlouhá pasáž, v níž si Danny zvyká na svou novou rodinu a polidšťuje se. Tady film trochu vázne, ale jelikož je Besson dobrým znalcem hollywoodských praktik, ví přesně kdy má přitlačit na pilu, a kdy ubrat. Zajímavé je sledovat kde všude Leterier bere inspiraci. Jsou tu reminiscence asijských akčních filmů, ale velice silný je i vliv gangsterek Guye Ritchieho. Danny dog je prostě slepenec toho nejlepšího. Není to vyloženě bomba, ale není v tom žádný americký patos, ani špatné herecké výkony. Je to příslib lepší akční evropské budoucnosti.

Architektovi zemře manželka a on od ní začne přijímat zprávy rádiem. Tím ovšem otevře jakousi bránu do světa mrtvých a ohrozí tak svůj vlastní život. V celém filmu se toho moc nestane. Celá finta spočívá jen v onom sledování rádia a televize. Nic víc, nic míň. FIlm to není příliš nápaditý, a tak člověka nic nepřekvapí. Už začátek je vyloženě odfláknutý. Posloucháme dialog v němž Michael Keaton říká své odjíždějící ženě věty typu „Dávej na sebe pozor.“ A ona říká věty typu: „Čekáme dítě.“, načež zemře. I kdybych nevěděl už před filmem, o co půjde, tyhle vše říkající dialogy následující scénu naprosto okrádají o překvapení, emoce. Chudák Michael Keaton nemá moc co hrát. Naštěstí tam, kde zklamal scénárista, zapracoval režisér (nebo náhoda?) , a o přesto že se ve filmu v podstatě nic neděje, člověk se docela bojí. Asi nikdy jsem si neuvědomil jak strašidelný dokáže být šum rozladěného rádia. A nevyladěnou zrnící televizi taky nemusím dlouho vidět. Na strašidelné noční okamžiky u tv je tenhle film víc než dobrý.

Kdysi se mi vcelku líbil Dardevil. Nebyl to sice žádný klenot mezi komiksovými adaptacemi (a hraje v něm Ben Affleck), jenže se jednalo o solidní porci zábavy. Zábavy přesně takové, jakou člověk od filmu o maskovaném hrdinovi očekává. Možná jsem si něco podobného sliboval od Elektory. Asi proto, že se v podstatě jedná o jakési volné pokračování Dardevila (Affleck si dokonce v Elektře svou roli zopakoval, ale nakonec ho vystřihli . Bowman (Akta X, Reign of fire)se však rozhodl o poměrně nestandardní pojetí. Nenatočil Elektru jako akční film (aspoň na mě Elektra moc akčně nepůsobila). Je to film o tápání jedné ženy. Tápání maskované hrdinky, jejíž motivaci nelze chápat, jelikož se nechápe ona sama. K tomu všemu ve filmu není vlastně ani jeden souboj, ve kterém by zvítězila (pominuli ten závěrečný, ve kterém její vítězství působí spíš jako neuvěřitelné deux ex machina), nebo předvedla něco zvláštního. Film se vleče v až absurdně pomalém tempu. Neřeší se v něm nic podstatného, bohužel ani zábavného. Není tu jediný vtípek, jediná skulinka pro oddech vyčerpaného diváka. Nabízí se srovnání s Kočičí ženou. To byl film strašný. Množství šílených nápadů režiséra Pitofa se změnilo v kýčovitě barevný maglajs. Bowmanův superhrdinský film na to šel z druhé strany. Nápady žádné, tempo pomalé. Tedy výsledný trapas menší, ale za koukání to stejně nestojí. (nějak se mi do hodnocení nevešly klady – marně se snažící Jennifer Gardner byla ok, záporák Tatoo byl rozhodně pěkně vymyšlený. Předlohu jsem nečetl, tak ale nevím jestli se nevyskytl už v komiksu – tedy poklona jeho vraždícímu tetování možná patří spíš Franku Millerovi naž Bowmanovi)