heavy

Paul Walker (haunting blue eyes) se chce skamarádit s Vinem Dieselem (holá hlava, hluboký hlas), a tak balí jeho mladší sestru (prodavačka pizzy). Oba jsou rychlí a zběsilí. Walker Diesela sveze v autě a vzniká mezi nimi mužné pouto. Diesel nechává Walkera pít ze své láhve piva, což je ta největší možná pocta a hranice, kam až se dá zajít, pak už je jen homosexuální styk. Diesel a jeho banda kradou auta. Walker je polda. Na začátku se to neví, pak už se to ví. Burácení motorů, vůně benzínu, potřeba rychlosti, svaly, zpocená temena, prasečí hlavy, kozy, opálení krásní mladí nadržení lidé, bezpečný sex, rychlé káry, nelegální závody, dobré baby, adrenalin, testosteron, feromony, hormony, štítná zláza, nitro. Na konci dá Walker přednost kamarádství před zákonem a umožní Dieselovi utéct. Je to frajer. A je rychlý a zběsilý.

Původní Sněhurka bratří Grimmů je hodná, mírná, nevinná, krásná a zvířátka jí žerou z ruky. Nuže, tato moderní je jiná. Je akční, rozumí si se sečnými i bodnými zbraněmi a mají ji rády příšery. Kristen Stewart oplývá ledovou krásou, ale kromě jednoho pohledu z loďky, pro který bych zabíjel, si mě v dalším průběhu ničím jiným nezískala. Chris Hemsworth vyměnil kladivo za sekeru, čímž se z Thora stal Lovec, na začátku vnitřně rozervaný alkoholik, na konci nasraně se tvářící romantik. Hlavní záporačka Charlize Theron mě spíš nudila, i když měla několik bizarních scén a její psychotická Zlá královna byla jistě divácky vděčná. Trpaslíci nesplňovali standardy norem EU. Atd. V závěru se celá akčně-pohádková expozice zvrhává v Johanku z Arku, což je škoda; očekával jsem spíš něco ve stylu Šimon a Matouš jedou na Riviéru, čímž chci říct, že celé se to bere zbytečně smrtelně vážně a pokud už ve filmu zazní nějaký vtípek (převážně trpasličí humor), tak bohužel vůbec není vtipný (což ale není chyba trpaslíků). Scenář je slabý, dialogy sterilní a předvídatelné, čímž se to celé stává nezábavné a ještě víc neuvěřitelné. Podívaná je to místy efektní, leč takovým tím křečovitým způsobem, který naprosto postrádá hravost a jemnou sebeironii, která by téhle adaptaci slušela mnohem lépe. Kdybych chtěl použít chlapáckou terminologii (což chci), řekl bych, že tahle Sněhurka zkrátka nemá koule (i když to předstírá) - a v tom jí nepomůže ani Lovec.

Filmů, ve kterých zlo zvítězí, není zas tak moc. Schválně - jestli jen tak z hlavy dáte víc než tři, řeknu, že jste dobří, a že byste možná mohli začít chodit víc mezi lidi nebo si aspoň koupit psa. Filmy nám sice říkají pravdu, ale jen napůl. Je důležité si uvědomit, že zlo je mezi námi. I mimo plátna kin. V reálném životě. Ale co je hlavní - může i zvítězit. Není snadné si tuto znepokojivou myšlenku připustit. Přesto je tomu tak. Samozřejmě, existují různé druhy zla. Ale za frontami na úřadech, pomalým internetem, zpívajícími politiky, či televizními show Petra Rychlého se nachází VELMI VELKÉ ZLO, staré a čekající na svou příležitost, ke které vždy jednou za čas nevyhnutelně dojde a ono se probudí a propukne v celé své děsivosti. A o tomhle nám vypráví stárnoucí šerif Tommy Lee Jones, a odchází do důchodu a možná i do snu za svým mrtvým otcem, a je přitom tak vyděšený a zoufalý a bezmocný a smutný, že mu to věříme do posledního slova.

Tagy: komedie - trauma z dětství - střelné zbraně - příroda - drsné hlášky - ježibaby - vypnutý mozek - mlácení žen - romantika - vybuchující vnitřnosti - humor - hlava useknutá lopatou - cukrovka - zabíjení dětí - plovoucí oka - béčko dělané s láskou. Říci, že Jeníček a Mařenka: Lovci čarodějnic je brutální pohádková řezničina nebo po anglicku hardcore fucking gore splatter smash-up, by bylo dost laciné, proto to neudělám, i když bych mohl. Hansel a Gretel jsou celebrity, které si udělaly jméno na kremaci kanibalské stařeny (a od té doby si připsali na vrub řadu dalších úlovků), specializující se hlavně na záchranu ztracených dětí, zkráceně lovci ježibab. Ač jim násilí v jakékoli podobě zjevně nečiní problémy, jsou to dobří lidé. Na začátku filmu zachrání život ženě obviněné z čarodějnictví, která se do Hansela posléze zamiluje, a ze které se posléze opravdu vyklube čarodějnice. Je pochopitelně také hodná a tak není divu, že na konci zemře. Její poslední slova, kdy umírá svému milovanému v náručí, znějí: "Slib mi, že tu zasranou děvku zabiješ." (konec spoileru) Romantika je silnou zbraní mladého norského režiséra Tommyho Wirkoly. Pravidelné bití žen je občas prokládáno bitím mužů, popř. zvířat, doprovázeném kompletní demolicí blízkého i vzdáleného okolí. Přestože krev, vnitřnosti a zvratky stříkají proudem, jde o komedii, která se nebere smrtelně vážně (což autor postavám vystupujícím v ději milosrdně utajil). Po závěrečném masakru čarodějnického summitu/sabatu nakonec dobro zvítězí a může se šířit i nadále! P.S.: Herecké obsazení považuji za adekvátní: kritiku Jeremyho Rennera za to, že nevypadá dost drsně alébrž má celou dobu výraz ztraceného štěněte, považuji za zcestnou - on má vypadat jako trouba. Neumí to se ženami a v přítomnosti těch, které nemá za úkol primárně zlikvidovat, a jenž s ním flirtují za pomocí dýně, se cítí velmi nesvůj. Gemma Arterton, která se proslavila tím, že ji v jedné z novějších bondovek utopili v oleji, podává standardní výkon světice, která sklouzla na šikmou plochu. Famke Janssen, která v jedné ze starších bondovek usouložila ruského kapitána k smrti, opět potvrdila, že rozdováděné mrchy jí jdou lépe než uvědomělé mutantky. Vyzdvihl bych ještě roli její sestry nebo co to je. Tu mumlající, na které světloplachý Hansel aplikuje fistboarding. Edit: Tak ta "sestra nebo co", se jmenuje Ingrid Bolsø Berdal a v civilu vypadá překvapivě úplně jinak než ve filmu.

Bella se zamiluje do Edwarda, a ten je upír... Tak začíná velkolepá sága lásky... a nenávisti. Patří k dobrému tónu Twilight odsoudit, zavrhnout, poplivat a vysmát se mu, až se za břicho popadat. Dokonce i náležitě onálepkovat ty, kteří nejsou dostatečně pohoršeni a znechuceni a nechce se jim zvracet, ba dokonce se jim to (ó hrůzo!) i líbí. Se zdviženým obočím a prstem poukázat na to, jak je škodlivý pro mládež (sic!), jak jsou herci příšerní a co všechno skrytě propaguje. Někteří osvícení kritici dokonce zacházejí tak daleko, že si myslí, že R. Pattinson (Patyzón, muhehe!) je upír i ve skutečnosti a nejraději by ho přibili na vrata stodoly Stephenie Meyerové a probodli mu srdce špičatým kolíkem. Nuže, já se u Twilightu bavil. Pravda, někdy zvráceným způsobem. Ale někdy upřímně. I když je to příběh pro náctileté (z kteréžto kategorie jsem se vymkl už před nácti lety). Twilight je popkulturní fenomén, který zná každý - nadšená obdivovatelka čtenářka Bravíčka i běžný stádní hejtr. Znají ho dokonce i vaši rodiče, kteří ten film nikdy neviděli. Neuniknete mu. Je všude. Znají ho všichni. I ti, kteří z něj nejsou ani bezmezně nadšení ani totálně zhnuseni. I ten, který stojí někde uprostřed. Ten, který se někdy i baví.

Stilyagi znamená rusky doslova "posedlý módou", ale film má i jiné názvy. V Americe byl uveden jako Hipsters. Pokud nevíte, co jsou hipsteři, vygooglete si to. Pokud nepotřebujete googlit, tím líp. Česky by se dal pojmenovat nejspíš jako Páskové, Frajírci. Je to kultovní muzikálová drama-komedie, která v roce 2008, kdy vznikla, pobláznila nejdřív Rusko a pak i svět. Zazářila na několika filmových festivalech a vryla se do srdcí fanoušků. Je plná hitů populárních sovětských kapel 70. a 80. let jako Kino, Mašina Vremeni, Nautilius Pompilius a mnoha dalších. Hudební složka je silnou zbraní filmu, či spíše muzikálu. Rovněž tam hrají krásní mladí lidé - jak jinak: Anton Šagin, Oksana Akinšina, Jevgenije Chirivskaja, Maksim Matvějev a další. A jsou v něm vážně dobří, hrají jako o život. Je to barevný film. Je to přestylizovaný film. Je to krásný film. O čem je? Začátek je překvapivý, nemuzikálový, zdánlivě nesouvisející s tématem. Pacient, postarší muž, jde k lékaři a je mu proveden rentgen plic. Tento muž už se ve filmu dále nevyskytne. Zato se v něm zaručeně objeví asistent doktorky, mírně obtloustlý mladý muž s brýlemi jménem Boris, jak se později ukáže, který z použitých rentgenových snímků vyrábí večer po práci podomácku, obyčejnými nůžkami a cigaretou, pirátskou kopii gramofonové desky... Hudba byla zaznamenávána doslova na kostech... Film se měl původně jmenovat Boogie na kostech, tvůrci však posléze usoudili, že by to mohlo v neznalých divácích evokovat spíše představu thrilleru či hororu, a název změnili. A dobře udělali. Máme tu 50. léta, Moskvu, pár let po Stalinově smrti. Letní sobotní podvečer, zábava, hudba. Zamilované smějící se páry se projíždějí na lodičkách. Pokojná dechovka v podání starších pánů. Budka, kde vám příjemná paní prodá vstupenky. Automat na limonádu. Opodál postává a na vše dohlíží milý milicionář v bílé uniformě s rukama založenýma za zády, kterého si ani nevšimnete. Tančí se venku, pod osvětleným altánkem. Všichni tančí spořádaně, disciplinovaně, podle pravidel, stejně... Přichází trestné komando. Vynořuje se ze tmy, jde neomylně za svým cílem. Je tiché, nenápadné, ukázněné, rychlé. Míří přes můstek k opodál stojící usedlosti. Je to hlouček mladých lidí, studentů, s odhodlanými tvářemi a semknutými rty. Velí jim pohledná dívka. Klidným autoritativním hlasem rozděluje příkazy. "Podej mi nástroj," říká a jedna z dívek jí podává zbraň nejmocnější, zbraň hromadného ničení, ulitmátní hrozbu pro všechny vyvrhele společnosti. Nůžky. Z budovy vychází tlumená hudba, zvláštní hudba, tak nepodobná té, která zní na místní zábavě. Mladík Mels, jeden z těch, kteří se vydali na trestnou výpravu, nahlíží škvírou dovnitř. Zornička oka se mu rozšiřuje. Nemůže uvěřit tomu, co vidí... a slyší. Divoce křepčící postavy, ječící dívky, podvazkové pásy, řádící těla po parketu vlnící a škubající sebou jako v záchvatu epilepsie, vyplazené jazyky, potící se tváře, roztodivné účasy a bláznivé oblečení tancujících, žhavý rytmus, který pulsuje jako smyslů zbavený, živelnost puštěná z řetězu. A hudba, ta hudba... Hudba, která vám rozbuší srdce a probudí ve vás někoho jiného, než jste dosud bývali. Mels je ztracen. Okamžitě, nezvratně, osudově. Právě nahlédl do jiného světa. Světa, o jehož existenci neměl dosud tušení. Do světa, kterého by chtěl být součástí, bleskne mu hlavou těsně předtím, než vtrhnou dovnitř a začne nemilosrdné zúčtování. Nůžky stříhají nohavice, podvazky, sukně, kravaty, a jako vrchol nejpotupnější exekuce - i vlasy. Jedné postavě se však podaří uprchnout, skáče přes plot. Velitelka vysílá Melse, aby ji dostihl a přivedl zpět. A Mels běží. Ta, kterou pronásleduje je dívka. Dívka v růžových šatech. Žene se za ní houštím, větve ho švihají přes tváře, utíká - a pak ji ztratí. Jak je to možné? Ještě před chvílí tady byla. Mels se bezradně rozhlíží. Ale je tma, kolem jsou stromy a on ví, že mu kořist uprchla. Když vtom zaslechne odněkud ostrý výkřik. Vydá se tím směrem. Na břehu říčky sedí dívka a tiše vzlyká. Podvrtla si nohu. Melsovi je jí najednou líto. Pomůže jí vstát. Dívka se ho zeptá na jméno a pak mu řekne své. Alina. Pak se ale opraví. "Polly. Ale ti, co mě znají, mi říkají Polzja." Což v ruštině znamená "užitek". "A proč?" nechápe Mels. Ta zvláštní dívka ho podivně zneklidňuje. "To se brzy dozvíš," usměje se na něj dívka a ve chvíli, kdy to nečeká, do něj strčí, takže spadne a vymáchá se ve vodě. "Přijď na Broadway, přinese ti to užitek," zasměje se dívka a je pryč. Noha už se evidentně uzdravila. Mels za ní hledí s tichou výčitkou a z vlasů mu tečou čůrky vody do očí. Po návratu k ostatním nemůže velitelka uvěřit, že dívka Melsovi utekla. "Vždyť víš, tihle frajírci jsou potenciální kriminálníci. Od saxofonu je k noži už jen kousek." Mels neříká nic. "Však my ji najdeme," dodává dívka nakonec s neochvějným přesvědčením. Mels neříká nic, ale v duši mu roste sílící touha. Ano, on ji najde určitě. Musí. Neboť je ztracen toho večera již podruhé. Takto celý příběh začíná, a pak i pokračuje. A pokračovat bych mohl i já, ale nebudu. Horečku ruské noci si raději prožijte sami a na vlastní oči a uši.

Krajina mého srdce zůstala nezpustošena.

Takhle ne, Jamesi. Když se z atmosférického hororu stane akční film, nasrané amatéry nahradí profíci, zlé androidy vystřídají hodní a kocoury zastoupí malé děti, nemůže to dopadnout dobře, ani když je konec úplně stejný.

Strhující drama zoufalého boje o přežití mírumilovného aliena, kterého se snaží za každou cenu zlikvidovat agresivně naladěná, krvežíznivá posádka vesmírné lodi Nostromo. Ridley Scott vytvořil noční můru, ve které hrají prim sliz, utržené mluvící hlavy, plamenomety, kapající voda a nevyhovující pracovní smlouvy. Chvíle, kdy se Ripleyová na všechno vykašle a za zvuků anihilační sirény a odpočítávání jde hledat ztraceného kocoura Jonese, je jednou z těch, které se vám vryjí do paměti navždy. Film nám poskytuje jednu základní (a přitom banální) pravdu: Ne, opravdu. Ve vesmíru vás nikdo neuslyší křičet.

Liškův coming out mne nechal zcela chladným, Donutilovo fňukání jsem protrpěl jen s mužným sebezapřením, zato Budařův "běžecký" výkon ("Jsem se vrátil!") je skvostný a řezal jsem se u něho až k slzám. Protože je o největších věcech člověka v životě lidském, které se vám můžou přihodit. A Budař je rozhodně zjev vymykající se tomuto vesmíru.