Helllboy

Please remember, you are dealing with the human form. Surrealisticky znázorněný koitus, porod i novorozeně, a k tomu noční můra matky, kterou děsí již samotná představa, že by měla mít ještě další dítě? Nebo symbolické zobrazení ženského cyklu? Či snad fobie z učení? No, dost možná to je o úplně něčem jiném. Nevím, a možná to neví ani sám Lynch. A o to tady vlastně ani nejde. Forma je totiž… dokonale osobitá. A to se nepovede leckterému režisérovi za celou jeho kariéru.

Kdyby to trvalo půl hodiny a bylo to natočeno kvalitní kamerou, je to klasický art. Jenže to by nebyl Lynch. Absurdní scéna beze smyslu. Bohužel dojem není tak silný, jako u jiných Lynchových krátkometrážních snímků. Je to vlastně celé jeden velký vtip - a to dokonce navzdory horrorové hudbě. Kdo by čekal, že chlapík začne vytahovat květiny? Čekal to vůbec ten chlapík? A koho by napadlo, že to vlastně (asi) vůbec nepředstavuje žádnou temnou metaforu? Nikdo se nesměje, jenom Lynch. A já se ušklebuji s ním.

První Lynchův počin. Syrový a depresivní. Jak název vypovídá, v krátké animaci pozorujeme nepříjemné symptomy blíže nespecifikované nemoci šesti figurín. To vše za doprovodu sirény. Cítíte-li se zdraví, určitě si to pusťte, na chvíli vás zaplaví krajně nepříjemný pocit, který se za zvuku sirény rozestoupí do celého těla. Ve své podstatě je geniální.

Jeden z prvních filmů vůbec a hned taková pecka. Příběh, vědecko-fantaskní miniromán, sice působí pohádkově a naivně (v okolorované verzi to působí dokonce psychedelicky), díky své svižnosti a krátké stopáži ale ani chvilku nenudí. Méliès byl vizionář. Efekty a střih (např. bojová scéna s deštníkem) neuvěřitelně předběhly svou dobu a nasadily laťku hodně vysoko. Scéna s přistáním na měsíci, ve které se pomocí animace raketa připomínající patrolu zapíchne do oka antropomorfizovaného Měsíce, je nezapomenutelná. Nemám, co bych vytkl. Musela to být revoluce.

Neuvěřitelně silné spojení geniálního příběhu a překrásné impresionistické animace. Ekologický apel jde ruku v ruce s tím nejryzejším humanismem. Morální poselství příběhu, jakkoliv naivní se zdá, musí oslovit i toho největšího cynika. K zamyšlení nutící poetický počin popisuje muže, který nejenom, že objevil Boha, ale i se jím sám stal. Pokora, mravnost, skromnost a víra. Mamonem nezkažená mysl. Jak jednoduché se to najednou zdá. A jak těžké je si připustit, že to všechno byl jen pomíjívý sen. Jen náhoda, nenulová statistická pravděpodobnost. V běžném světě se takoví lidé nerodí. Běžný svět by je totiž zničil. Bohužel.

Zvláštní film. Zvláštní atmosféra. Zvláštní hudba. Zvláštní děj. Minimalistický příběh. Naturalistické zobrazení lidského těla. Nahá Scarlett. Statické a dlouhé záběry na skotskou krajinu… Není to klasické scifi nebo art. Balancuje to na pomezí. Asi ve čtvrtině jsem musel film stopnout a jít si přečíst něco o ději, o kterém jsem nevěděl zhola nic. (Pomohla mi tahle recenze, díky které jsem pochopil leckteré zdánlivě zbytečné scény, jako je pojídání dortu.) Od té doby jsem se nechal unášet vizuální formou a nemusel jsem přemýšlet nad jednoduchým dějem. A byla to asi chyba. Film se mi díky tomu pod kůži nedostal. Jen jako artový film to totiž ztrácí své kouzlo. Síla filmu tkví právě v balancování zajímavé artové formy a těžce pochopitelného nejednoznačného příběhu. Těžko říct, jestli bych hodnotil jinak, kdybych se v průběhu filmu nepodíval na obsah předlohy.

Prokletý ostrov je jeden z těch filmů, na které nikdy nezapomenete. Je to ten typ filmu, který musíte vidět znova. Prostě musíte! Scorsese nezklamal, DiCaprio hraje klasicky první ligu, vše šlape jak hodinky. Není co vytknout. Film dostává nový rozměr při dalších zhlédnutích, během kterých se občasné nelogické chování mění v precizně promyšlený tah, a naopak zdánlivě reálná setkání se dají zpochybnit psychologickými bludy. A to vše díky závěru, který mění vše. Nic netušící divák je v šoku. Kritičtější divák se diví, že to šlo až podezřele hladce. Možná proto se přímo naskýtá otázka, jak to tedy bylo? Vážně na nás Scorsese ušil jenom jednu boudu? Neudělali z DiCapria přece jen blázna úmyslně? Sledoval jsem film několikrát, hledal jsem chyby, našel jsem chyby, pak mi došlo, že to byly jen režisérovy pasti, které mne měly zmást. Zprvu jsem to měl Scorsesovi za zlé, že mi nedává možnost pro fantazírování a předepisuje mi jednoznačný a konec (s úžasným „Co je lepší? Umřít jako člověk, nebo žít jak stvůra?"). Nicméně pak mi došlo, že právě to udělalo tento film nezapomenutelným... DiCaprio, promiň, fakt jsem se tě snažil zachránit, ale Scorsese mi nedal šanci.

Neuvěřitelné zklamání. Tento film měl být dokonalý. Měl mít všechno, co mne fascinuje. Technologický pokrok a strach lidí z tohoto pokroku, dokonalou umělou inteligenci, technologickou singularitu, kontrast chladné počítačové racionality a lidské emocionality, nesmrtelnost v podobě převedeného vědomí, spirituální transcendenci. Očekával jsem transhumanistické existenciální scifi. Mělo to být epické nejen zpracováním, ale především myšlenkou. Nic z toho se však nekoná. Jakkoliv se film snaží tvářit inteligentně a logicky, nejde mu to. Něco tomu chybí. A to něco je zde podstatnější než cokoliv jiného. Proto nemůžu hodnotit jinak. Tudy cesta prostě nevede.

Není to typický Poe. Bát se nebudete, nedonutí vás to přemýšlet nad prchavostí své existence, ani si nebudete připadat jako v absurdním psychologickém dramatu. Možná si však položíte otázky typu: Kde leží hranice mezi normalitou a šílenstvím? A kdo by byl z dnešního pohledu větší blázen? Žena trpící hysterií nebo doktor léčící jí svazováním a poléváním vodou? Atmosféra filmu je úžasná. Škoda jen, že je vzpoura odhalena příliš brzo, a že zbytek filmu dost pokulhává.

Zatímco Lucy se využití mozku procentuálně zvětšuje na maximum, divákovi naopak klesá na nulu. Jediným obranným mechanismem je spánek, kterému jsem bohudík na chvíli podlehl. Mýtus nevyužívání naší mozkové kapacity zde s kamennou tváří přednáší Freemann hrající – a teď pozor – nikoliv revolučního pomateného vědce s geniálním nápadem, ale profesora učícího na univerzitě, který je považován za absolutní špičku v oboru. Už tenhle nonsens mě měl varovat, že film je natočen v jiné dimenzi, kde i ty největší světové kapacity jsou vlastně blbečci. No nic, to vše by se dalo tolerovat, kdyby film nebyl... o ničem. Blbá blondýna se změní v chytrou a pořád někam běhá, mozek i tělo využívá jen a pouze k vraždění. Nezachrání to ani pokus o přesah, během kterého uvidíme relativitu času, dinosaury i velký třesk. Besson správně vytušil, že u sta procent musí být něco epického, bohužel to vypadá, že nad něčím takovým vlastně nikdy nepřemýšlel, a tak nám naservíruje vše, co ho zrovna napadne. A i když se Scarlett Johansson opravdu snaží, s tak debilním scénářem prostě nemůže působit inteligentně.