3KnockPenny

Zkaženost a zvrácenost se tu ve své blahosklonné prozřetelnosti vysmívá hříchům nevinnosti a nehodám ctnosti, jako had olizující ránu po uštknutí. „Nepovedená stvoření“ versus uhlazená buržoazie. Která ze stran patří k dobru, a která k tomu zavrženíhodnému, tolik stíhanému zlu? Tady se bez okolků ukazuje, že v každém z nás je trocha té oplzlé víry markýze de Sade, ať už v panensky čisté děvečce, či v Boha velebujícím abbém. Uchvatitelské, nemravné myšlenky stíhají každého a není možné v přirozené podstatě bytí se jim jakkoli bránit. Takže slovy markýze: „Vítejte v našem skromném blázinci. Snad se tu budete cítit jako doma.“ :) Nechme se tedy unášet na vlnách romantiky s „trochou“ té zvrhlé vznešenosti v malebném prostředí blázince.

Tak dlouho tě miluji je dojemné, intenzivní a až nadmíru realisticky pojaté drama se silnou atmosférou, která se až surově zažírá pod kůži pod nadvládou skvělých hereckých výkonů s Kristin Scott Thomas v čele. Ta se své role zhostila tak přesvědčivě, až mi to vyráželo dech, jako by opravdu těch patnáct let za mřížemi prožila. Je složité se do něčeho tak nepřestavitelného vcítit, ale díky ní to šlo až mrazivě dobře. "Svět beze mě. A obcházel se beze mě velmi dobře." Film vyobrazuje Juliettin návrat do normálního života, jak je těžké se aklimatizovat do společnosti, která se mezitím bez ní nezastavila, jak je nereálné si najít práci a přátele, jak ji vlastní rodina dokázala zavrhnout a předstírat, že neexistuje a nikdy neexistovala, a jak je zničující čelit předsudkům a obviňování, jako by nosila nenáviděnou Davidovu hvězdu. A naopak na její straně věčný boj uvnitř sebe sama - odmítání, mlčenlivost, nevíra, uzavřenost, nepochopení, nezájem a citová vyprahlost.

Filmové zpracování mojí nejoblíbenější knihy od Kinga mi nahání dodnes husí kůži a nepopsatelný stav paniky pod záštitou traumatu z dětství, kdy jsem po jeho shlédnutí zažila prvotní strach a omračující úzkost, vyhýbala se překročení každého kanálu, bála se balónků, a kdy pro mě klauni představovali děsivé kreatury, volající za noci mé jméno zpod postele, s rozšklebenými bílými zuřivými grimasy, krví podlitýma očima a nabroušenýma zubama. Tehdy byla každá překonaná návštěva sklepa velkým vítězstvím a hry s kamarády při soumraku kolikrát bojem o holý život. Dětská fantazie mi hrála na plné obrátky, a i když jsem posera doteď, horory zbožňuju a myslím si, že právě To byl pro mě takový první odrazový můstek, kdy jsem začala po těch děsuplných, nervy drásajících zážitcích plných nového adrenalinu dychtit... jako po zakázaném ovoci. Klasický horor To doporučuju jako výchovnou metodu pro děti všem rodičům, kteří nechtějí utrácet v mekáči :D ;)