r_t_fish

Kompilat peti verzi divadelni hry, ktera je jiste skvela - ale film samotny prisel k hotovemu, vcetne hercu.

Pekne, jen kdybychom temer vsechno nevideli uz jinde (konkretne hlavne v Tuvalu, ale inspiracnich zdroju bylo vic).

Legrace je to postarsi, ale zabavna. Kdo nema rad Jevgenije Leonova a tygry, dve hvezdicky si odecte.

Vysinuty film. Chybi v nem vsechno normalni, co se od filmoveho pribehu ocekava, naopak prebyvaji momenty borici vypraveni a neustale si pohravajici s divakovou pozornosti i rozmarem. Tedy momenty, on je to vlastne souvisly proud. Nektere sceny jsou nasilne mimo a naoko neumetelske, ale prirozene zapadnou do pomaleho rytmu a ziskavaji dalsi a dalsi sympatie. Podle momentalni nalady bych i zpetne hodnotil mezi dvema az peti body, ale pozornost si zaslouzi uz za tu prijemnou jinakost.

Prostredi filmoveho muzea v Turine (Mole Antonelliana), v jehoz utrobach a podkrovi se cely pribeh odehrava, udrzi pozornost bez ohledu na to, co se kolem deje. Krome krasnych interieru a charismaticke hlavni hrdinky se ale moc zazraku cekat neda - pribeh by se vesel do petiminutoveho kratasu a hlavni hrdina drti divaka takovou davkou noumovstvi, ze kazdy z predstavitelu ceskeho "chipackeho" filmu 90. let se proti nemu jevi jako Steve Zissou. Vhodne na chvile dojimani se nad laskou k filmu.

Peklo! Vse obludne, co prinesla 80. leta, v jednom baleni. Hudebni cisla, co vas budou pronasledovat ve snech. Pia Zadora, zhmotnena predstava doboveho taxikare o zenske pritazlivosti. Scenar, snazici se o humor s urputnosti strycka Jedlicky. Na druhou stranu uvodni muzikalove cislo "motorkarskych" "gangu" pusobi az psychedelicky a hudebni clash novovlnnych emzaku vs. psychobilly pozemstanu si mozna budete jeste par dni pobrukovat bez vyrazky. Nehodnotim, index zabavnosti zalezi na vhodnem momentu.

Mam velmi rad pomale asijske filmy a tento zacinal slibne, ale ouha. Zhruba od tretiny filmu se struktura vypraveni stava nesnesitelna, prkenne postavy bez vyrazu (az na nepretrzitou utrpnost mlade vnucky) deklamuji stale dokola vety, ktere mely zustat odvypravene jen obrazem (pro jistotu kazdou aspon sestkrat) a symbolika vzpominani na atomovy utok by dohnala k slzam kazdeho, kdo videl vyborny Resnaisuv film "Hirosima, ma laska". Presvedcivost ne-postav prekonala i vykony divadelniho souboru Legz Akimbo z britskeho serialu Liga gentlemanu. Hvezdicka za krasny dum se zahradou.

Pravdepodobne (temer jiste) nejkrasnejsi film vsech dob. Popisek v zahlavi zustava terminologii trochu ztracen v prekladu, par slov se da najit na artfilmu. Poklady k nalezeni na diskuznim foru zde.

Film se na zacatku tvari jako audiovizualni basen lehce smrncnuta japonskou potrhlosti, ale po nekolika minutach zacne z kolazovitych scen vystupovat prekvapive pruzracny pribeh jedne rodiny. Kazdy zaber vypada jako vypiplany obraz, postavy jednaji prehnane a stylizovane, herecke vykony pusobi prinejmensim neobvykle a dum se zahradou a fikovnikem je kouzelne misto, nejspis doslova. Chvilku trva prizpusobit se stylu vypraveni - co rekne jiny film petiminutovym dialogem, zde odvypravi tri kratke zabery. Pribeh manzelskeho paru a dvou deti zacina ve chvili, kdy se otec odstehuje od rodiny, aby mel bliz do prace, kde cele dny a noci napravuje slendrianstvi svych kolegu. Zaroven na nej prichazi druha miza, ale nez se staci s mladou sousedkou sblizit, umira na prepracovani (jedna z nejlegracnejsich posmrtnych scen v dejinach filmu!). Matka se synem nasledne opousti dum a zije u dcery, ale zivot jde dal a obe zeny casem nachazeji toho praveho a nastane cas znovu se z maleho bytu vratit do rodneho domu s fikovnikem... Pribeh jako by vypadl z rodinne kroniky, pusobi velmi civilne a jemne a ke konci az sentimentalne, ale tehle rodine to rad uverim. Reziserka Kaori Momoi vypravi originalne a vytvarne uchvatne, navic zazarila v roli matky - ostatne jako herecka ma za sebou desitky vydarenych roli.

Zatim jeden z nejkrasnejsich filmu roku. Vytvarne dokonale zabery, minimalisticky humor na hranici melancholie, vytecne symbolicke sceny, nejcistsi pocta lidske vzajemnosti, pocit radosti a zmaru soucasne. Atmosfera pripomina Pisne z druheho patra i predchozi Anderssonovy kratke filmy, ale znacne ubylo chmury a beznadeje a film je mnohem smirlivejsi (az relativne hodny, v kontextu predchozich Pisni). Celym filmem se neustale propleta skvela hudba od sramlu po riznou vojenskou dechovku - chvilemi jako hybna sila celeho obrazu, jindy bublajici nekde pod povrchem na hranici slysitelnosti, ale stale spojujici dohromady ruzne styly podobne, jako film spleta stripky ze zivota tolika druhu lidi, aniz by sklouzl k povrchni mozaikovosti. A navic je to uzasne vtipne! Tedy az na mrazivy zaver, ktery jako by chtel ironicky zvratit titul filmu. Ale jak v prubehu vypraveni tolikrat optimisticky zazni: Zitra je taky den!