Poslední recenze (3 032)
Oheň (1991)
Poctivá devadesátková akčňárna, co nešetří nabubřelými efekty a přestože stojí na poměrně tuctové zápletce, kdy bylo zapotřebí zakomponovat do prostředí hasičů i nějaký ten detektivní prvek, bratrské pouto, co trpí mnoha šrámy, tu na mě fungovalo a Kurt Russell a William Balwdin jej odehráli s velkou ctí. Na klenot v mé TOP 10 jménem Okrsek 49 Howardův počin nesahá, ale vzhledem k tomu, jak málo koukatelných kousků z tohoto prostředí vzniklo, zklamán neodcházím. [viděno na SkyShowtime 9.5.2024]
Kaskadér (2024)
Svět se ještě pořádně neoklepal z Barbie mánie, díky které se Ryan Gosling dostal do podvědomí i těm, co vidí jeden film ročně a on už v tom kině řádí zase a zase v ulítlé komedii. David Leitch ani ne dva roky po výborném Bullet Trainu servíruje další výborný kousek, kterým tentokrát odkazuje na své kaskadérské začátky a vnáší vhled do této neprávem opomíjené profese v hávu akční komedie s notnou dávkou romantických prvků. K maximální spokojenosti mi tu chybí jakási kompaktnost celého děje, jinak jsem si ale první letošní letní blockbuster užil a je velká škoda, že blockbusterem nakonec vůbec nebude, protože masy na kvalitní originální kousky nikdy chodit nebudou. [viděno v Cinestar Plzeň 8.5.2024]
Godzilla Minus One (2023)
Já se netajím tím, že mám ve většině případů problém s osobním traumatem hlavního hrdiny a když jsem se už při premiéře nové Godzilly dozvěděl, že právě to tvoří hlavní stěžeň filmu, začal jsem se zdráhat. Mnohem víc jsem ale byl přesvědčen, že tuhle novou, poctivě japonskou verzi, vidět chci a po zhlédnutí nemůžu být spokojenější. Po dlouhých letech jsme dostali na stůl něco, čemu se může říkat katastrofický biják a dokonce v takovém hávu, kdy se lze kochat efekty, příběh je nosný a herci nejsou céčkoví. Ryze domácí souboj s nejimpozantnějším monstrem filmové historie u mě válcuje veškeré hollywoodské pokusy a je škoda, že jsem tohle povedené dílo neviděl v prosinci v kině.
Poslední deníček (122)
Cykly slávy
Když se zrovna teď učím na zkoušky a hlavou mi běhají tzv. Kondratěvovy vlny cyklického vývoje, koncept o tom, že každých cca 50 let lidstvo dosáhne technologického peaku a je zapotřebí přijít s revoluční inovací, abychom nezažili úplný úpadek, ale nový vzestup, nemohl jsem si tuhle teorii nepřetvořit v myšlenkách do oblasti filmu.
Když teďko ani ne po roce opět poutá diváky do kin momentální oblíbenec Ryan Gosling, který může mluvit o svém momentálním peaku slávy, přemýšlel jsem chvíli nad tím, jak dlouho na téhle vlně vydrží, než omrzí filmaře při nabídkách pro klíčové role nebo samotné diváky, které přehltí. A ve spojitosti s výše uvedenými Kondratěvovými vlnami lze tehle můj “overthinking” pozorovat v případě mnoha jiných herců, kteří zažili své momenty slávy, které postupně začaly chátrat a musel je vystřídat někdo jiný.
Napadá mě to kupříkladu v případě Channinga Tatuma, někdejšího miláčka všech náctiletých dívek po zhlédnutí tanečního kousku Let’s Dance, po němž následovala éra Jump Street, G. I. Joe nebo Bez kalhot. Po druhých Kingsmanech se po něm ale téměř slehla zem a ačkoli stále točí, význam jeho rolí je tentam. Obdobně to cítím i s Dwaynem Johnsonem, který pomaloučku šplhal po žebříčku popularity už od roku 2002 s Králem Škorpionem, aby pořádně prorazil až skrze Rychle a zběsile, Jumanji nebo San Andreas a vlivem několika kontroverzní ohledně jeho účasti ve zběsilé sáze už po něm není taková poptávka jako za časů Pobřežní hlídky.
Asi by se dalo pokračovat i u mnoha jiných (Jim Carrey), ale doufejme jedině v to, že sympaťáka Goslinga nepotká stejný osud a štítek Kena, rozdělující svět na dva tábory, smázne něčím, co ho jednou postaví vedle stabilních oblíbenců jako jsou Brad Pitt nebo třeba Leonardo DiCaprio.