toy.ota.car

Drzý film prolezlý sarkastickým opovržením vůči elitám, ale paradoxně zároveň dychtící po tom do lepší společnosti patřit. Což nutně nemusí být rozpor: skoro všichni toužíme poskočit o společenskou třídu výš a přitom ty nad námi nesnášíme a zoufale se snažíme prodrat do skvěle padnoucího drahého obleku. Ale málokdo z nás u toho zvládá zůstat gentlemanem - ale skoro všichni si to o sobě myslíme. Mimochodem výtka, že je film sociálně schematický, mi nepřijde podstatná: kdyby totiž nebyl, nestíhal by ukočírovat všechny dějové linie a dost pravděpodobně by přišel i o svoji zábavnost. U komedie se totiž vždycky rozhodujete mezi sociální realističností a humorem. A tohle je navíc akční komedie! Ale na Kingsmanech mi vadí, že mají mnohem míň originální zápletku a postavy než v Kick-Ass. Já vím: ta zápletka je žánrově stereotypní, protože je vypůjčená z jiných filmů, aby si z toho všeho mohli dělat srandu. Ale já už jsem takových žánrově obdivně parodických filmů viděl tolik, že už mi to prostě nestačí. Navíc akční scény jsou sice vtipné a ambiciózní, ale nejsou nijak zvlášť dobře natočené. A právě jsem napsal a zase smazal a teď zase napsal, že jsou samoúčelné, protože chápu, že to k tomu taky tak nějak patří, ale je to otázka míry, kolikrát vás to slovo během koukání napadne. Suma sumárum ten film bez těch roztomile nekorektních hlášek splaskne jako vaše sebevědomí, když v hospodě potkáte Colina Firtha s deštníkem. A pokud vám konec mého komentu nepřišel dostatečně vtipný, tak mám pro vás ještě jeden alternativní ale se spoilerem: film bez hlášek splaskne jako vaše vyhlídky, když kolem vás začnou barevně bouchat hlavy vašich soudruhů na jednom fakt snobském večírku.

Džííízes, to je tak zábavný koktejl protřepat žánrové pravidla filmu-noir s mentalitou hipísáka! Už jenom vyměnit tu vypiplanou a trochu upjatou stylizaci filmu-noir za rozevlátou paranoidní zhulenost let sedmdesátých a najednou zesměšnit a vzdát poctu oběma najednou. Ten detektiv je tak šílenej, že si skoro celou dobu říkáte, že to v tom přívalu skutečně nezapamatovatelných indícií prostě nedá a budete si muset ten případ vyřešit sami. Minimálně, že to zvládnete dřív než on. Film, ve kterém všichni v něčem jedou nebo mají něco za lubem, ale taky si nemusí pamatovat co nebo proč a pro koho to může být dobře. Kdokoliv může kdykoliv uvíznout v síti plánů kohokoliv jiného a naopak. Je tady tolik ingrediencí dohromady, že nebudete věřit tomu, že to může držet pohromadě. Ale protože ten film nerežíroval pejsek s kočičkou ale lišák Paul Thomas Anderson, tak vznikl velmi smysluplný cross, který fakt uvidíte málokdy. Ale zároveň vás varuju, že to není pro každého.

Už dávno nějaký chytrolín řekl, že drama je jako život, ze kterého byly vystřiženy nudné okamžiky. A přesně tyto okamžiky sebral Richard Linklater a natočil jeden z nejdůležitějších filmů roku 2014. Riskantní nápad natočit časosběrný hraný film umožnilo Linklaterovi ukázat, co umí: dodat obyčejnosti váhu a životním dramatům smířlivou lehkost. Příběh je sice vyprávěný chronologicky, ale výběrem událostí vyvolává intenzivní pocit vzpomínky a je to vlastně film o prožívání času. Navíc nám Chlapectví umožňuje nenápadně vnímat to, co nedokáže evokovat žádný scénograf ani kostýmní návrhář: postupnou proměnu světa skrze módu, technologie, slang a vůbec všeho, co nás obklopuje. Často tady skuhráte, že film nemá překvapivější a dramatičtější příběh nebo pointu. Ale pokud jste si pokoušeli představit situaci režiséra při promýšlení koncepce filmu, najednou je - alespoň pro mě - logické, proč Linklater vystavěl celý film kolem jedné hlavní postavy - navíc pokud tou postavou chtěl mít dítě; už to je přece obrovská nejistota a riziko, které by násobně rostlo s každou další hlavní postavou. Takže z těch ostatních prostě udělal víceméně postavy vedlejší (pro jistotu obsazených herci), aby je mohl v průběhu oněch dvanácti natáčecích let (!) kdykoliv nahradit či opustit. A v tom vám pomůže jedině volná dramaturgie scenáře. Na drama totiž potřebujete víc hlavních postav, které jsou v konfliktu, to vyvolává další konflikty, takže příběh postupně graduje, což vám začne diktovat časovou strukturu a uspořádání příběhu, a to jde zase proti formálnímu záměru tohoto filmu. Proto jsou vlastně všední okamžiky zdůrazňovány a ty dramatické oslabovány, protože jejich nahodilým negradovaným rozmístěním by se film rozpadl. Nebo ještě jinak: jakékoliv nepředvídané drama skutečného života (třeba úraz některého z herců) by vám mohlo zničit drama na papíře. No, a hlavně se koncentrací na jednu hlavní postavu podporuje téma filmu: každý přece vnímáme svůj život jako příběh jedné hlavní postavy, který doplňují ty ostatní více nebo méně důležité osoby, které postupně opouštíme my, nebo ony nás. Bez pointy.