Rooseman

Velmi, velmi silná záležitost. Za mě naprosto fantastický film, dokonalá úvaha, která byla podána tak, že z mrazí i odolnější povahy. Všechno, hlavně první půlka filmu, byla svým způsobem perfektní. Výborně udělaná. Perfektní. Nevím, jak bych to popsal, ale film se dokáže vcítit do každého, samozřejmě i do mě. Donutí divákovi si najít věci, se kterými se ztotožní nebo si je oblíbí. Jsou to téměř dvě hodiny zvláštní a neuvěřitelně poutavé podívané. Na konci jsem si přál, aby film skončil přesně při scéně, když ruku v ruce vycházejí z hotelu. Ne, že bych se už dál nechtěl dívat, ale tohle byla perfektní chvíle tuto silnou záležitost utnout. Utnout jedinečnou myšlenku bez rozuzlení. Nezabít ten mystický tón ve vaší hlavě. Doporučuji. Ne, ale zhlédnout, ale hlavně film pořádně prožít. Pak bude opravdu silným zážitkem, o kterém budete minimálně pár hodin přemýšlet.

Miluji minimalistické psychologické filmy, kde jde jen o slova. Nejde o přehnané kulisy, prostředí, nejznámější herce... A to přesně Pozemšťan splnil. Je pravda, že film vyvolává daleko víc otázek, než jich zodpoví. Je pravda, že nenabízí pohled jednoho ze zúčastněných, nýbrž samotného vypravěče historky. Nezbývá než si položit otázku: Jak byste se chovali ve stejné situaci? A teď nemyslím situaci, kdy žijete 14 000 let, ale situaci, když přijdete ke vzdělanému člověku a on zarputile tvrdí věc, kterou nemůžete pochopit. Velmi snadno vám na jazyk přijdou věty typu: tohle prostě není realita, tohle není možné. Ale co je vlastně možné? Jak to, že má někdo v krvi spanilost někdo zase bohatství? Jak to, že některé národy plýtvají zbožím a jiné nemají, co jíst a pít. Jak to, že jsme za několik stovek let pokročili k virtuální komunikaci. Jak to, že umíme ochočit psa. Jak to, že umíme sestrojit robota? Snímek poukazuje na to, že nereálné věci se občas dějí a není k tomu potřeba pompéznost, sláva nebo peníze, ale je to přesně ten moment, kdy se člověk zamyslí nad tím, jestli se skutečně děje to, co se děje. Později stejně uvěří, že ne. Paměť a zarputilost jednoznačně směřují k takovému cíli, aby člověk žil svůj život jednotlivě a aby neřešitelné otázky zůstaly nezodpovězeny. Možná i proto se ve finále žádné nereálné věci nedějí, přeci vše má z lidského pohledu vysvětlení... Zpracování snímku i atmosféra jsou parádní. Byla výhra si tento film pustit.

Dobré. Přemýšlel bych i nad čtveřicí hvězd, ale nakonec musím skončit u trojky. Trochu atypické, takové mrazivé. Obě části jsou naprosto rozdílné a to, jak chováním postav, tak vším ostatním. Otázkou vyvstává, kdo nakonec vyhrál ten souboj? No, těžko říct... Edit: Nakonec přece jen ty čtyři.

Zajímavý nápad, relativně dobře natočené. Všechno mělo hlavu a patu, všechno dávalo smysl, takže nevidím úplně důvod, proč čtyři hvězdy nedat. V době dnešních bezmyšlenkovitých hororů jednoznačné osvěžení.

Bavilo, bavilo a ještě jednou bavilo. Film by mohl definovat pojem mysteriózní, bylo to parádní sledovat. Už jenom námět, scénář, sympatické postavy... Povedlo se to spojit do jednoho fungujícího celku. Pomalé poodhalování roušky příběhu, ze kterého by nemrazilo snad jen filmovému analfabetu, je udělané brilantně. Nevíte o nic víc, než lidi v domě, a když si myslíte, že víte, víte špatně. Šeredně jsem se v odhadu zápletky zmýlil a to je pro Coherence jen a jen dobře. Kvalitní podívaná (sci-fi) bez jakéhokoliv prvku vnucování, nebo tradičních výplňových minut.

A jaký to má všechno smysl? Na otázku, kterou si jednou za čas po večerech klademe asi všichni, melodramatické Nic neodpovídá. Logicky ani nemůže. Ale dráždí, znechucuje, odevzdává se a hlavně mluví na diváka. Jde o jedno z top děl s filozofickým přesahem, které jsem za poslední roky viděl. Zároveň je to něco, od čehož neodejdete se stejným pocitem jako na začátku. I když jednotlivé dospělé postavy skřípou stejně jako jejich nebetyčná benevolence, rád v tomto případě přimouřím oko. Na ničem totiž nezáleží.

Minimalistická severská melancholie, která plyne s podobnou intenzitou jako život, o němž vypráví. Poetika islandského venkova propojená  běžnými, a přesto v dnešní době možná lehce vzdálenými osudy skupiny lidí šimravě mrazí. Je působivá, ačkoliv nepřekvapí. A je působivá, ačkoliv se o to nesnaží. Dějem, který se ponuře sune dopředu, otáčí jen chladně vykreslené vztahy mezi postavami. Je si komunita žijící uprostřed ničeho blízká, nebo vlastně jen strašně osamělá?