Lysistrate

Sama sebe považuji za člověka tolerantního. V queer otázce mám jasno, řekla bych. Soudím lidi podle jiných hodnot, než dle je jejich sexuální orientace. Přesto pro mě nebylo lehké se koukat na ty hory svalů, jak se o sebe třou a hladí. Žádný vzrušivý element jsem nezaznamenala, spíš rušivý. Není to nejlepší opus všech dob, ale i tak nutí k přemýšlení. Film sděluje něco důležitého a naléhavého, zanechává stopu a to je důležité. Zobrazuje, že svět není černobílý a že ryzí kladní hrdinové neexistují. Vždyť ani otec Scholastik nebyl.

Krátké prostřihy na život překypující energií, svornost, spokojené židovské obyvatele utěšeného městečka – Potěmkinovy vesnice ke zblití. Živé divadlo oceněné smrtí. Tento dochovaný zlomek jakéhosi „černého artefaktu“ nelze hodnotit, ani tak z pozice estetiky, jako spíše ze strany všeobjímajícího vědomí. Proč na to dnes koukáme … proč to, co vidíme, vzniklo a co se nám vlastně ukazuje … Struktura viděného neobjasňuje, nevysvětluje, nerozšiřuje souvislosti, jen dává nahlédnout. Možná jistý kontrapunkt dokumentárních záběrů s kresbami může ozřejmovat iluzi, kterou aktéři byli nuceni vytvořit. A to, že divák ze samotného snímku bez dalších externích informací, zůstává v nepochopení není na škodu … ostatně nepochopitelné není určeno k chápání.

Člověk se rád vrací tam, kde cítí smysl, kde cítí …. A já se teď vracím k Váluškovi a božské harmonii zprofanované lidskou nadutostí. Od dob, kdy jsem tento film viděla poprvé, vrací se mi do mysli Vigovo hudební téma, vždy když se cosi plíží kolem a já vím, že „to ještě není konec“ nebo se cosi snaží o vzkříšení a já vím, že konec už nastal. Tarr nikam nespěchá, jak je u něj zvyklé, nechává kameru volně plout prostorem. Tanec, nenucené objekty a jedinečným způsobem budované napětí. Násilí bez násilných prostředků. Je neuvěřitelné, jak mrazivě působivé jsou scény, u kterých bychom předpokládali bolestné výkřiky a apelativní hudební podbarvení. A tady – němí lidé, hluší lidé, slepí lidé … dav, trosky a obláčky srážejícího se skomírajícího dechu. Uprostřed toho je stvoření, v jehož oku se kontraproduktivně zrcadlí boží všemohoucnost a prázdnota lidských duší. Válušku mnohé reflexe a anotace nepochopitelně označují naivním slabomyslným mladíkem. Ale v čem tkví ta naivita a prostoduchost? Má ústa, ale mlčí. Mlčí, ale přemýšlí. Má otevřené oči, pozoruje a obdivuje obdivuhodné, má nastražené uši, poslouchá a obdivuje obdivuhodné. Prostoduchost jistě není na místě. Koneckonců také koukám, poslouchám, mlčím a neskutečně obdivuju!

Tohle dílo mě absolutně dostalo. O Greenawayovi, jakožto malíři, je známo, že filmové médium pojímá jako nástroj, který dokáže dodat statickému výtvarnému plátnu dynamiku a zvuk. Tento film vnímám v podstatě jako pokus, jak si užít vybudovanou iluzi pohybu, a jak současně ulpět okem na filmovém obraze a extrahovat z něj významy. Greenaway si precizně pohrává s barvami i kompozicí. Způsob snímání, řešení prostoru, pohyb … vše vytváří až teatrální atmosféru. Musím říct, že je to jeden z mála filmů, kde ta určitá divadelnost úžasně souzní s filmovostí. Takováto spojení mě většinou neoslovují, působí na mě příliš kostrbatě a disharmonicky. Snoubení reálných fakt, fikce a spekulací působí jako osobitý průřez soudobou společností, Rembrandtovým osobním i profesním světem, který můžeme vnímat skrze plátna, jenž se vyskytují v záběrech i skrze záběry, které jsou plátnem.

Co ještě dodat ke klenotu české filmové tvorby, kterým Markéta Lazarová bezpochyby je? Snad jen v krátkosti reflektovat úžas, který mě jímá při vědomí, jak se Vláčilovi do díla podařilo adaptovat nejen ty snáze transformovatelné aspekty nesené literou, ale také ten spirituální rozměr a atmosféru. V oblasti filmové estetiky jsem spíše staromilec, jako divák více přijímám obrazy budované klasickými postupy a materiálem, než moderní technologií, upřednostňuji syrovost před dokonalými učesanými záběry typu amerického neviditelného stylu. Přesto jsem nadšená z možností digitálních postupů, díky nimž staré zašlé látky dostávají nový háv, jako je tomu v případě Markéty Lazarové. Detaily, které by zůstaly zapomenuty, se obrodí a mohou znovu promlouvat, nejen po stránce obrazové, ale také zvukové a především hudební. Co dokázal Vláčil v oblasti vizuální, to dokázal Liška v oblasti hudby. Dva nesmírně hluboké a asociativní světy, které velmi dobře fungují samostatně, avšak jedině spolu tvoří nesmírně silné a homogenní "opus magnum".

Tak jako spousta příznivců Tolkienovi tvořivosti a Jacksonových předcházejících adaptací jsem i já usedala k filmu se zvědavostí, jak blízká mi bude předkládaná interpretace knižní předlohy a jakými prostředky bude divák zaujat, popř. jaký bude odklon od těch využitých v trilogii. Vzhledem k rozsahu, který Jackson zvolil, jsem očekávala, ač mi je samozřejmě jasné, že jde především o ekonomický tah, opravdu hluboce zainteresované dílo, které si pohraje s každou nuancí zaimplementované v narativní struktuře zdrojového textu. V tomto ohledu uznávám, že se opravdu snaží postihnout jak hlavní dějovou linii a postavy, tak i drobné odbočky. Je nám opět nabídnuta vizuálně bohatá plejáda obrazů, výdobytků moderní digitální technologie a postprodukčních možností. Škraloupem je pro mě poměrně znatelná nepřehlednost v akčních scénách, které jsou povětšinou vizuálně řešeny jen náznakově. Mám dojem, že vyvolat v divákovi pocit zmatku je způsob, jak odpoutat pozornost od těch méně promyšlených aspektů - neologických řešení kauzality příčiny a následku, jimiž se jistě bude spousta hnidopichů lačně zaobírat. Také mě trochu zklamalo pojetí postavy Azoga, na můj vkus, postrádajícího charisma nevšedně odporné a temné bytosti. Nicméně i přesto všechno jsem si užila příjemné chvíle u filmu, byť v mnoha ohledech nedokonalého. Balzámem se mi nakonec stalo obsazení Martina Freemana do role Bilba, jenž svým tradičním civilním herectvím působil jako krotitel veškeré té přehnané stylizovanosti.

Nespoutaný Django je film, který má v sobě obrovský potenciál, jak přimět zatvrzelého odpůrce pryštící krve konvertovat k „Tarantinismu“. Ano, významově se váže k otázce lidskosti, lásky a hrdosti, čili k aspektům, kterým podléhám, ale v tomhle případě mě film převálcoval spíše tou umě budovanou vnější formou. Především povedenou žánrovou synkrezí. Ač profilován jako western, z něhož zůstala prašná panoramata přírodních scenérií a koně, je příznačně obohacen o prvky grotesky, o dějovou zkratku ve formě titulků, která mě poňoukla k návratu k němému filmu, o podprahové melodrama a očekávanou akční řežbu. Povedeně se mísí fragmenty historické i moderní, což podtrhla dost významná hudební složka. Tarantino překvapil nejen silnými vizuálními momenty, díky nimž jsem překousla i nikam se nerozvíjející Capriův herecký projev.

Polemizovat nad otázkou časového paradoxu jistě nemá význam a předpokládám, že nebylo ani smyslem snímku něco takového zvlášť akcentovat. Zabředneme-li do takové polemiky, můžeme jej rovnou odsoudit. Pokud Johnson tvořil proto, aby jeho film mluvil a nechal nás mluvit, pak pravím: zajímavý přístup k jedinci a jeho motivacím. Člověk, jenž je sám sobě katem, člověk neočekávající světlo … to je stav mnohých ne-li většiny. Loopra vnímám jako Johnsonovu reflexi tohoto společenského úzu, který v sobě možná má patologický aspekt, možná byl svou rozšířeností do sociálního vědomí pasován do pozice normálnosti, kdo ví. Ačkoliv se volené výrazové prostředky nikterak nevymykají průměrnosti - v barvě, hudbě, střihové skladbě apod., hodnotím film jako velmi povedený, právě kvůli významové složce, která se tyčí nad formální stránkou filmu. Do protiváhy k Willisově zdomácnělé pozici neoblomného masakristy hnaného vyššími ušlechtilejšími úmysly stavím projev J. Gordona-Levitta, který mě neustále překvapuje. Rozhodně film, který mě obohatil.

O Turínském koni již bylo napsáno mnoho, nadšené ohlasy i nesouhlasné poznámky o nudě a zatrpklosti. Pro mě osobně Tarr nezaměnitelným způsobem připravuje atmosféru, v níž se můžu v tichosti a se stejnou ladností, jakou kamera proplouvá prostorem, schoulit do potemnělých zákoutí vlastního já a bojovat s tím, co visí v každé mysli, která se zatoulá do metafyzických rovin. Ačkoliv se sled obrazů nesmírně táhne, nabízí nám dokola opakující se motivy rutinních úkonů, které spolu s pohasínajícím rezignujícím světem upadá do větší a větší statičnosti, komunikace vizualizovaného je nesmírně dynamická, rozpoutává nitro. I když pravděpodobně by Béla jen v nepatrném pousmání prohlásil, že tím opravdu nechtěl nic říct, mě řekl mnohé. Bravurní Kelemenova kamera, tančící i po špičkách našlapující, černobílá estetika obrazu, neotřele pojaté téma konce. Opravdu neskutečný cinefilní zážitek.