FialovaMaska

Film o tom, jaký Holywood nikdy nebyl, ale jaký si ho všichni pamatují. O milosrdných lžích, které divák vyžadoval a o hrdinech, kteří na rozdíl od reality dostali to, co si zasloužili. Tenkrát v Holywoodu není jen pocta snovému obrazu LA v 1969, on se v něm odehrává a fakt, že se to Tarantino nebojí použít ve svůj prospěch, mě na tom baví ze všeho nejvíce. Přesto mám strach, že se film při opakovaném shlédnutí bude zdát roztahaný. Uvidíme.

Férová adaptace, která nedělá knize špatné jméno, alespoň co se týče autentičnosti. Budu mít ale výtky k tomu, nakolik se podařilo materiál převést pro dané médium tak, aby zůstal sexy. Filmaři se možná nemuseli tak moc bát experimentů a odchylek a pozměnit způsob vyprávění. Úplně bych vynechal linku s rozhovorem Igora a Jožka (Její přítomnost ve své volně zadaptované formě postrádá smysl) a první akt bych prolnul s druhým a třetím v podobě flashbacků. Pro mě jako fanouška knižní předlohy byl zážitek vidět, jak byl postavám a lokacím vdechnut život, ale chápu, že pro někoho, kdo knihou nežil jako já je celá první třetina filmu úděsně vleklá, což by mnou navrhovaná změna v narativním postupu elegantně vyřešila.

Chris Cunningham byl klipovej Lynch dávno předtím, než to bylo cool. Dekonstrukce povrchní a objektivizující hiphopové gangsta kultury jak víno.

Má to v sobě něco z Highlandera. Respektive i tady narážíme na cynický fantasy svět točící se kolem vcelku jednoduché premisy. Místo tajného spolku dlouhověkých šermířů, stínajících si navzájem hlavy, , nás tu čeká svět dvou čelních pásek. Jednu nosí ultimátní vítěz a dává mu téměř božskou moc nad světem. S druhou páskou se nese jedinečné privilegium utkat se s nositelem té první. Přidejte vcelku jednoduchou zápletku o pomstě a cti (protože ta k samuraiským filmům prostě patří) a celé to zasaďte do zajímavé lokace, která stylem odpovídá unikátnímu spletenci feudálního japonska, post-apo a sci-fi. Zábava je to švihlá a krvavá, místy trochu patetická a přehnaná, přesto zde po shlédnutí nezůstává prostor pro lítost.

George "Joji" Miller označil jím používanou personu Filthy Franka jako antivlogera. Přistupuje skrze ní k celé první generaci youtubové scény, její tvorbě, stylizaci a samotnému youtubu (jako platformě) a v postmodernistickém duchu je dekonstruuje. Jeho metodou útoku je štiplavý cynismus, fraška, dekadence a utahování si z diváka záměrně lacinými triky, podsouváním vlogerských klišé a v cinematičtějších příspěvcích častým vypadáváním z role a odpornou ruční kamerou. Než tedy tenhle klenot odsoudíte, doporučuji zvážit, kolik toho George dělá špatně s nějakým záměrem a nakolik mu ten záměr vychází. Jiná alternativa je úplně vypnout a pustit si Frankova videa v kolektivu stejně švihlých kreténů. Zaručuji, že fungují obě :)

Může obsahovat SPOILERY: Zdařilá a věrná adaptace stejnojmenné novely, okouzlující Mia Farrow, vizionářský cit Polanského a autorova skvělá práce s horrorovým realismem. Navzdory důkazům o výskytu paranormálního nebezpečí vám krev žilách tuhne při sledování strastí, které jsou reálné a díky skvěle interpretované látce téměř hmatatelné. Cítíte Rosemaryinu paranoiu, pocit izolace. strasti a obsenci porozumění ze strany lidí, kterými je obklopená. To je skutečné gró divákova napětí v tomto snímku. Napojení nevysvětlitelného a transcendentního zla na to každodenní, s jehož prožitím se dá snadno identifikovat. Pocit autentičnosti může divákovi rozbourat jen zachycený duch doby. Na moderního diváka můžou Rosemaryiny hodnoty a počáteční pasivita působit trošku pateticky. Ve finále si dokonce uvědomíte, že toho o Rosemaryině minulosti moc nevíte, protože její oblíbené téma je kariéra jejího sebestředného manžílka. Ten je většinu filmu na pěst, což je pochopitelné, přihlédnete li k faktu, že jeden z faktorů, které vytváří ono mnou vychvalované hmatatelné psycho, je i tehdy mnohem jasněji viditelná nerovnost žen a mužů. A tak se oprávněně vystrašená žena stane v očích veřejnosti (omlouvám se dopředu za ten výraz) hysterickou těhotnou krávou a ztratí veškerou kontrolu nad vlastním životem. Celé by to samozřejmě nefungovalo, kdyby sama Rosemary od začátku nevykazovala nebezpečné vzorce chování, které z ní dělají potenciální oběť jakékoliv formy zneužívání. Proto bych si na závěr nechal poznatek, který jsem tu zatím nenašel, ale měl by rozhodně zaznít: To, že jsou postavy blbé, mnohdy neznamená, že jsou blbě napsané, a Rosemary's baby je toho skvělou ukázkou.

Moc mě zajímá, jak film zapůsobí na druhé shlédnutí. Pomalý build-up, věřím, už nebude tak pomalý, když si znovu složím všechna pojítka, a že jich nebylo málo. Ukryté symboly, tváře, které se znovu objeví před koncem filmu, události, na první dojem jen tak vyřčené, nabývající na významu na konci filmu. Když pomine prvotní wtf dojem a film se vám rozleží v hlavě, uvědomíte si, že dozrál a že ho chcete vidět znovu. Jedno mu ale neodpustím. Končí vysvětlením. Takže si to v hlavě hezky celé složíte a nestihnete si ani vychutnat opojné mentální uspokojení, protože bezprostředně po tom, co zapadne poslední kousek skládačky, přijde recap. Bez toho by to nejspíš bylo za plnou palbu, nebo za silnější 4. Teď to je za slabší 4, a to jen protože ten film chci mít v kategorii Doporučuji. EDIT: při druhém shlédnutí jsem se více soustředil na aspekty filmu, jako rodinného drama. Pří scéně u jídelního stolu, kde dojde ke střetu Amy a Petera, jsem měl husinu. Toni Collette předvádí naprostý herecký koncert a zdá se mi, že i film má napodruhé lepší tempo než napoprvé, kdy člověk tápal. Plná palba. Nejlepší horor 2018.

Zpětně jsem si díky Atlantě uvědomil, jak nadutě můžou snímky jako 8mile a Straight outta Compton působit, jelikož narozdíl od Atlanty postrádají sebereflexi. Tu Atlanta servíruje na výbornou prostřednictvím absurdního situačního humoru a dialogů. Některé postavy mají víc vrstev (Earl), některé ne, ale jsou vyloženě bizarní a tak se stávají pilíři Atlantské unikátní atmosféry (muj oblíbenec Darius), u jiných tvůrci snad doufali, že budou považovány za komplikované postavy, ale moc se to zatím nedaří (SPOILER pro S01E05: Paper boiovi je kvůli jeho veřejné roli gangstera záporáka upřeno vykoupení a od diváka je v tentýž moment očekáván soucit, ten se ale nedostaví, protože Paper boi přeci jen prodává fet a zastřelil týpka na parkovišti. Necítíme tedy konflikt mezi skutečným Alem a maskou Paper boiem, který by snad nějakou empatii spustil. Absence takového konfliktu pro sérii zatím nebyla překážkou, některé věci prostě jsou. A třeba to postesknutí k nějakému konfliktu povede. Uvidíme. KONEC SPOILERU). Dopíšu update po dokoukání druhé série.

Tohle by se mělo někam zapsat jako příklad správně provedeného rebootu. Osvěžující a moderní, ale zároveň věrný tam, kde původní seriál fungoval. Kulík, Dulík a Bubík mají konečně nějakou osobnost, narativa nedělá z dětí blbce a konečně se možná dozvíme něco o mamče trojčat. Mám radost.

Pro mě je John Wick 'béčkový' kult v nejlepším slova smyslu. Celá ta základní premisa "Wick se mstí mafiánům, kteří mu zabili štěňátko'' je neuvěřitelně přitažlivá a blbá zároveň. Skutečné kouzlo však spočívá v exekuci. Bojové sekvence mají skvělou choreografii, soundtrack je parádní a dost to táhne nahoru world building. Scéna, ve které Nyqvist vysvětluje synkovi, kdo je John Wick, je zároveň skvělá představovačka hlavní postavy, u které si říkáte "Hahaha, a teď jste v prdeli, lumpové", a zároveň tak trochu kýč. Idea komplexního světa padouchů je zábavná a dává filmu další dimenzi. Působí trochu urban-fantasticky, pokud vezmu v potaz prvek, který mám na urban fantasy nejradši, tedy 'neznámý svět ukrytý pod fasádou světa, který známe'. Není divu, že se sequel na tento aspekt soustředí mnohem víc, i když zde podle mě ztrácí lesk úměrně se ztrátou své jednoduchosti, ale o tom jindy.