Kobitch

Film dvou režisérů, toho času zaměstnanců studia Pixar, kteří si chtěli vytvořit trochu dospělejší projekt (ne, že by Pixarovky nebyly i pro dospělé publikum, ale primární cílovkou jsou stále děti). A tak pět let při svém běžném zaměstnání po práci animovali a režírovali (s přispěním studia, které jim dovolilo používat své zdroje) aby vzniklo… Tohle? Ne, že by to byl špatný film. První minuty byly i celkem efektivní, CGI je parádní (všimněte si animace vlasů mladého kluka), po technické stránce nelze nic vytknout. Ale po prvotním wow efektu to celé vyznělo trochu do ztracena a hlubší myšlenka chyběla. A bylo ústřední téma vlastně vážnější než v jiných pixarovkách? Se ztrátou bližního a následnými výčitkami pracoval nejeden animák. Objeví se sice i pár záběrů, které by ve filmu pro děti být nemohly, ale žádné terno to nebylo. Ve výsledku mi to přišlo jako sentimentální ždímačka na city. Když už animák pro dospělé, tak ať jsou tam aspoň zombíci. Nebo sex. Nebo sex se zombíky. [Oscary 2016]

Slepá Vaysha je náramná trefa do mého vkusu a pro mně osobně vítěz nejen tohoto ročníku — je to jeden z nejlepších krátkometrážních filmů, které jsem zatím při zkoumání oscarových kandidátů viděl. Při sledování jsem si neustále opakoval, že koukám na naprosto úžasný, originální a atmosferický film, kterých jsem za život viděl naprosté minimum. Autorem filmu je bulharský režisér Theodore Ushev, který do krátkého filmu převedl příběh současného bulharského spisovatele Georgi Gospodinova. Příběh o dívce jménem Vaysha, která jedním okem vidí pouze minulost a druhým okem pouze budoucnost, takže nedokáže žít v přítomnosti. Originální premisa, ze které vychází spousta hravých nápadů a hříček. Například taková svatba — Vaysha vidí žadatele o ruku jako malého kluka a zároveň jako starce nad hrobem, nikoliv však takového, jaký je ve skutečnosti. Jak se má rozhodnout, zda si takového muže vzít? Výtvarný styl je naprosto úchvatný — Ushev mixuj různé styly do jednoho, což je náročné nejen časově, ale i kompozičně. Výsledný obraz je složen z reálných linorytů (tip: mrkněte na úžasné linoryty třebovské rodačky Terezy Vinklerové) doplněných počítačovou grafikou, kde je navíc každá barva animována zvlášť. Snímek je původně ve 3D (odkazovaný YouTube je pouze 2D). Záměrně přitom vypadá nedokonale, trhaně — ve finále ale přesně tak, aby naplnil autorovu vizi (viz anglický rozhovor s ním). Filmu navíc velmi sedne hudba od bulharského muzikanta Kottarashkyho — balkánská psychedelická folková hudba. Takto napsané to zní mnohem hůř než ve skutečnosti, poslechl jsem si ale několik jeho alb a je to dost zdařilá muzika. Vidím v tom filmu spoustu zrcadel nastavených (dnešnímu) světu, od neschopnosti žít teď a tady, kdy zároveň pátráme ve vlastní minulosti a zároveň se strachujeme o budoucnost, aniž bychom si plně uvědomovali, že přítomnost se již brzy stane minulostí. Neschopnost přijmout člověka, jaký je (Vaysha to za svoji „originálnost“ schytala a snažili se z ní dvojí pohled vymýtit). Některé z obrazů byly skoro až hororové a vidět film jako dítě by asi nebylo příjemné. Viď, Mrňousi — ty, kteréhož jsem viděl sám jako malý mrňous někdy odpoledne po škole. A strašíš mě dodnes! [Oscary 2016]

Roztomilá Pixarovka a pozdější vítěz oscarového souboje. Po technické stránce je film skvělý, i po těch pěti letech vypadá úžasně. A to i přesto, že se animují obvykle hodně náročné věci — voda, písek, peří (viz článek o natáčení). Mám silný pocit, že jsem ho viděl už v době vydání (film běžel před filmem Hledá se Dory). Je o mláděti sluky — ptáka, který se živí mušlemi zahrabanými v písku. Přes první nezdary a následný strach z vody se mu nakonec podaří i s pomocí malého raka poustevníčka najít sebevědomí. Příběhem ani tématem nic převratného, je to několikátá variace (zvlášť v animácích) na téma strachu z neznáma a nabytí sebevědomí, ale roztomilý je film hodně. Oscara bych filmu nedal, na to se ve výběru objevily mnohem lepší snímky. [Oscary 2016]

Poslední snímek ve výběru a zároveň první chilský film, který kdy získal Oscara. Za mně v pořádku, sice bych zlatého plešouna radši dal předchozímu Kosmu, ale to by byla pouze osobní preference, jelikož i tento film byl skvělý. Hlavním motivem filmu je zajetí zvířat v cirkusech, konkrétně medvěda, který ztratil svoji rodinu poté, co jej zajali a donutili jezdit na pidikole. Příběh je dojemný a je odvyprávěn velmi netradičně — pomocí mechanického diorámatu s hrací skříňkou, kterým operuje skutečný medvěd. Taková skříňka v sobě skrývá spoustu skvělých nápadů a je vizuálně velmi povedená, mechanické části o sebe cinkají jako byste koukali na opravdové kousky plechu. Nedozvíme se přesně, zda medvěd pomocí hračky vypráví svůj příběh, ale je několikrát naznačeno, že sám o rodinu přišel. Téma trápení zvířat by rozhodně dokázalo utáhnout celý film a vysloužit siOscara. Jenže Bear Story je vlastně úplně o něčem jiném, nedává to však nijak najevo. Dozvíte se to až z rozhovorů s autorem, který pomocí svého filmu dokázal otevřít celospolečenskou debatu v rodném Chile. O čem? O jednom z temných období chilské historie, o kterém se moc nemluví — státním převratu v 70. letech a následném životu ve vyhnanství desetitisíců lidí. Přesně to se stalo i dědečkovi mladého autora, který byl dva roky vězněn a poté nuceně opustil rodnou zemi. Po návratu jej čekala úplně jiná země, než ze které nedobrovolně odjížděl. Vojenský převrat, vězení, život v exilu — tohle téma musí silně rezonovat i v Čechoslovácích. A hodně rezonovalo i v komisi, která snímku udělila Oscara. [Oscary 2015]

Film ruského animátora Konstantina Bronzite, a pro mně vítěz tohoto ročníku. Ačkoliv jde o nejdelší snímek (15 minut), je příběh zcela triviální — dva dlouholetí nejlepší kamarádi s láskou k vesmíru (možná i k sobě samým, i když to není zcela explicitně řečeno) se prokousávají náročným výcvikem a jdou za svým snem stát se kosmonauty. Ve dvou se to lépe táhne, adepti 1203 a 1204 jsou nejlepší, a tak se můžou těšit na své první lety, hned ten první však dopadne tragicky. První půlka filmu se tedy věnuje výcviku a ukazuje sílu kamarádství, kdy se oba upřímně těší z každé maličkosti. Předěl v podobě tragické události mění atmosféru a najednou se koukáme na zlomeného člověka, který přišel o vše, pro co žil. Uzavřel se do svého skafandru (doslova) a odmítl z něj vylézt a pokračovat v životě i v misi bez někoho, s kým sdílel svoji celoživotní vášeň. Jakkoliv je téma tragické ztráty svého bližního smutné, film je celkovým pojetím veselý a byla spousta momentů, u kterých jsem se pousmál. Čas prý léčí a možná by se kdejaký kosmonaut po chvíli vrátil do tréninku a zbytek života vzpomínal, ne však dvanáctsetčtyřka. Způsob, jakým se autor vyrovnal s koncem filmu mi přišel naprosto úžasný. Jeho nejednoznačnost je diametrálně odlišná od výše zmiňovaného Prologu, protože zde existují záchytné body, o které se můžou úvahy o konci filmu opřít. Byl to magický realismus, kdy láska hory přenáší a dokáže doslova propasírovat tělo skrz strop do kosmu? Nebo šlo o ještě větší tragédii, která nakonec ukončila život obou kosmonautů? Sami se rozhodněte. Po výtvarné stránce se mi film líbil, kreslená grafika je fajn a ve filmu bylo několik vizuálních gagů, které se mi líbily (kosmonaut stočený do fetální polohy ve svém skafandru). Není to sice nic, za co by se braly oscary za vizuální efekty, ale střídmá animace mi zde přišla k užitku. Autor snímku loni natočil pokračování, respektive druhý film o samotě ve vesmíru, který se jmenuje He Can’t Live Without Cosmos. Zatím jsem na něj nikde nenarazil, ale hodně se po první zkušenosti s tímto animátorem těším na jeho další filmy. [Oscary 2015]

Krátká pixarovka o toleranci a porozumění mezi otcem a synem doplněná náboženskými motivy. Rád bych o filmu po dvou dnech od zhlédnutí napsal něco, co mě na něm zaujalo, ale popravdě si už nic nevybavuju. Film byl průměrný, za zmínku možná stojí pěkné vizuální nápady z vize hlavní postavy. Jinak je to klasická šablona o tom, jak se rodič našel s dítětem a začali se tolerovat. Jelikož k smrti nenávidím indoktrinaci a nucení dětí přejímat náboženství svých rodičů, nelíbil se mi film ani tématicky. Podle wikipedie film vychází z pravdivého příběhu samotného autora — syna indického přistěhovalce. Ohromen západní kulturou a odstřižen od indických kořenů měl konflikt se svým otce, jemuž se samozřejmě synovo směřování nelíbilo. [Oscary 2015]

Druhý film, druhé wtf. Loni zesnulý autor snímku, animátor Richard Williams, byl kapacita v oboru, vysloužil si za svoji práci tři Oscary. Ano, jeho ručně kreslená animace je skvělá a dovedu si představit, že i velmi náročná na produkci. Postavy jsou detailně prokreslené, kamera mnohdy rotuje na scéně v rychlém pohybu. Williams byl perfekcionista — technická stránka filmu je skvělá a z některých obrazů na mně působila velmi zvláštní atmosféra. Mistře Williamsi, práce s tužkou Vám jde skvěle, smekám před Vaší animací. Ale co ten zbytek? Proč u šestiminutového filmu koukám minutu na to, jak k němu kreslíte logo, jakkoliv je to fascinující pohled? Co ta kytka a motýli na začátku, bylo to tam nutné? O čem to vlastně celé bylo, ležel na plátně smysl tak dobře ukrytý, že jsem ho nezachytil? Co ta dívka se stařenou na konci, jak souvisely s předchozím bojem? Nemyslím si, že je špatné, když si na konci filmu kladu podobné otázky a přemýšlím o jeho smyslu. Tady se mi ale odpovědí nedostalo, a proto pro mně zůstane Prologue krásně nakresleným filmem o ničem. Autora obdivuji, šel si za svým i ve velmi pokročilém věku (v roce 2015 při dokončení filmu mu bylo 82 let). A také je zapsán v Guinessově knize rekordů, i když nemile: jeho film The Thief and the Cobbler vznikal dlouhých 31 let! [Oscary 2015]

První film a první pocit „what the fu*k did I just watch?”. Říkal jsem si, že mě film totálně minul z důvodu únavy, druhý den jsem si jej tedy pustil znova. Ne, únavou to nebylo, i napodruhé mi film přišel jako slátanina a litoval jsem, že jsem mu věnoval zbytečných 15 minut navíc. Film má dobré hodnocení (na ČSFD pěkných 77 %), názory jsou ale hodně polarizované a já patřím ke skupině diváků, které se film nelíbil. Možná by filmu pomohla větší střídmost, protože od začátku do konce se zde objevují nové a nové motivy. Chvílemi jsem měl problém držet pozornost a všechny věci vnímat a přemýšlet o nich. V jednu chvíli se nastíní důležitá myšlenka, ale hned o moment později je přebita novou, zcela nesouvisející věcí. A takto se to opakuje několikrát, po chvíli mě to přestalo zajímat a jen jsem čekal na konec. Některé z těch motivů jsou například cestování časem, upload svého myšlení do nového, zdravého těla, problém teleportace apod. Pokud by se film zaměřil na jeden motiv, ocenil bych to více, než být od začátku zavalen nesmyslným množstvím rádoby filosofických otázek. Žádná závratná krása neleží ani v animaci — jednoduchý vizuál by pro mně normálně nebyl překážkou. To by však musel zbytek filmu fungovat na jedničku, což se zde neděje, a proto film hodnotím negativně. [Oscary 2015]

Příšerky s.r.o. mám moc rád, takže tomuhle snímku přidávám trochu bonusových bodů už z principu. Ve výsledku se to od celovečerního filmu nijak neliší, je to taková krátká taškařice. Spousta lidí se tomu určitě zasměje, já jsem si párkrát odfrkl a nemohl jsem se opět jednou zamyslet, jak může takový moloch s desítkami animátorů, jako je Pixar, soupeřit ve stejné kategorii s one-man projekty, kterých už během několika ročníků bylo nespočet. Aspoň, že to tentokrát Pixar nevyhrál. [Oscary 2002]

Tohle mohli vymyslet jedině Japonci. Originální, byť poněkud bizarní, napůl zábavný a napůl otravný snímek, který byl snad ve formě nějakého žalozpěvu? Nejsem žádný odborník na japonskou kulturu, ale něco mi říká, že tohle je nějaký klasický útvar, kterého se autor držel. Sledujeme tak muže, který sbírá kdejakou veteš, je mu líto se vzdát i pecek od třešní a nakonec mu na hlavě vyroste třešeň. Ale pozor, nevytrhávat, poněvadž ve vzniklé díře by mohlo vzniknout jezírko, ve kterém… Ach, musím dál pokračovat? Sami vidíte, jak praštěné to je. Možná to autor myslel jako alegorii na něco, ale to něco jsem v tom nenašel. Bohužel — možná to mělo nějaký hlubší smysl, kdo ví. Ručně kreslená animace filmu celkem sedla. [Oscary 2002]