Kobitch

Daria válí. Dcera byla úžasná a Electra potvrzuje její neskutečný talent.

Mňam dopí*i! Robert Hloz vařil guláš s bladerunnerovským základem a přimíchal do něj i porci Minority Reportu, Detroit: Become Human a Black Mirror. Nápady sice nijak originální, provedení audiovizuálního charakteru však na jedničku. Na obsahu se mohlo zapracovat přece jen o něco více, trocha napětí by neškodila. Tam, kde by si mohl hollywoodský film dovolit akční scénu nebo dvě, si musí český biják holt vystačit s dialogy. Celkově jsem moc rád, že to někdo zkusil a zapojil do procesu lidi, kteří rozumí oku lahodícímu designu.

Seriálového Luthera miluju, ale tohle byl opravdu krok vedle. Ve filmu nefungovalo téměř nic - žádné napětí, žádné emoce. K tomu dementní záporák s naprosto přestřelenou zápletkou. A ani ten Idris podle mě v tomhle guláši neměl možnost předvést něco navíc.

Benicio hraje Benicia, atmosféra řádně hutná a podbarvená tak temnými tóny, že by se za ně nestyděla ani Hildur Guðnadóttir. Moc dobrá rutina, která ovšem za úplnými peckami o něco zaostává, a já nevím moc v čem. Připomínalo mi to slabší odvar z 10 let starého Zmizení.

Jako milovník britské verze jsem si nedokázal představit, jak by to za velkou louží mohli udělat lépe. A přece se povedlo. Ne snad, že bych partu Michaela Scotta stavěl nad skvadru Davida Brenta, ale ti pacholci z americké verze mi zkrátka natolik přirostli k srdci, že loučit se s tímto seriálem bylo jako sedět na pohřbu nejlepšího kamaráda. Každou jednu postavu jsem miloval a přišla mi zajímavá, ať už šlo o Phyllis, Creeda, Oscara nebo Kevina. Hluchá místa jsem nezaznamenal, ani odchod Michaela pro mě nepředstavoval úpadek seriálu, naopak jsem ocenil větší důraz na vedlejší postavy. Očekávám, že tak za půl roku začnu rewatch a za další rok další a takto už to doklepu až do smrti, protože sledovat Kancl bylo jako být součástí velké rodiny, kde jsou sice divní strejdové a podivínské tety, ale pořád je to rodina.

Zjevení na obrazovkách, které pak dokázal zopakovat snad už jen LOST. Míra adorace Jacka Bauera překročila snesitelnou mez — koukal jsem na Nově i na reprízy dílů a na gymplu jsme řešili každou minutu seriálu. Až do páté série extra kvalita se stoupající tendencí. Půlku zážitku zajistil Sean Callery, jehož soundtracky jsou prostě kulervoucí.

Michael chybí. Na druhou stranu jsem rád, že to jde i bez něj (a kolikrát je to tak i lepší). Nové postavy jsou v pohodě.

Film, ve kterém Idris Elba namluvil lišku, nemůže být špatný. Já vím, možná to neplatí vždy, u tohoto snímku slavného ilustrátora Charlieho Mackesyho však ano. A není to jen liška, kdo v této bajce promlouvá k bezprizornímu malému chlapci, který se snaží dostat domů, ačkoliv netuší, jak takový domov vypadá nebo kde se nachází. Jak je z názvu patrné, bude mít na své cestě více zvířecích přátel. Snímek vznikl podle stejnojmenné knihy, kterou jsem nečetl, a jakkoliv jsem v úvodu avizoval, že špatný není, tak do úplného topu mu něco chybí. Respektive přebývá. Film je na mě až moc sladký a nabízí až příliš mnoho moralizujících mouder, zvířata se objevují přesně tak, aby to mělo co největší potenciál vyždímat z diváka slzu dojetí, že se to u mě vlastně trochu míjelo účinkem. Velmi bych uvítal, kdyby autoři méně tlačili na pilu a nesnažili se dojmout za každou cenu – z mého pohledu by to snímku jen pomohlo vymanit se z kategorie „krásná, ale přeslazená srajda“. Nejlepším aspektem filmu pro mě zůstává jeho vizuální opojná stránka — pracovaly na něm desítky animátorů a je to vidět. [Oscary 2022]

Z celé pětice letošních Oscarů možná ten nejoriginálnější a nejvtipnější snímek, který bourá hranici mezi tvůrcem, hlavní postavami a divákem samotným. Film celou dobu sledujeme skrz displej, na němž je jasně patrná ruka animátora, která ve zrychleném sledu pohybuje postavičkami a dává jim tak život. Co se ale stane, když si hlavní postava najednou uvědomí, že žije ve filmu, prostoupí čtvrtou stěnou a snaží se svému tvůrci – Bohu prchnout z dohledu? Na to velmi vtipně odpovídá autor snímku, který natočil během pár měsíců při lockdownu ve svém bytě. Na první pohled nehezká animace a ošuntělé figury s přiznanými nedodělky nejenže neruší, ale umně slouží záměru celého filmu. Ten mi pak ze všeho nejvíc svojí myšlenkou připomněl Matrix, pokud by v něm tedy byli pštrosi. [Oscary 2022]

Poetická jednohubka o námořníkovi, který měl z prdele kliku. Nebo smůlu, záleží, jak se na tento na pravdivém příběhu založený film člověk podívá. Představte si, že stojíte na molu v kanadském přístavu Halifax, v poklidu si kouříte cigaretu a hledíte si svého. Pak se stane nešťastná událost, srazí se dvě lodi, které shodou okolností převážejí asi pět bambiliónů tun trhavin, munice a jiných ohňostrojů. Bam, letíte vzduchem, protože vás tlaková vlna výbuchu, který jinak zničil vše v radiusu několika set metrů, odnáší neznámo kam, až nakonec přistanete na dva kilometry vzdáleném kopci. Nahý, protože tlaková vlna z vás servala všechno oblečení. Ano, tento příběh se stal v roce 1917 a o století a něco později jej na obrazovky přivádí duo zkušených animátorek, které za svoji kariéru uzmuly již několik oscarových nominací. (Na blogu např. v ročníku 2011 za Wild Life) Film toho nenabízí mnoho po obsahové stránce, ale to, co máme možnost vidět, je vtipné, groteskní a vlastně i docela zajímavé. Všichni ví, že je nějaká věc nemožná, dokud nepřijde blbec, který to neví a udělá to. Tady pan námořník nevěděl, že letět dva kilometry vzduchem a přistát úplně nezraněn daleko od odpalovací rampy je… nemožné. A přece se to stalo, což mě osobně dává naději, že stát se na tomto světě může opravdu všechno. [Oscary 2022]