charge

Otravnej a ošklivej dement chodí po ulicích Paříže, navštěvuje základku, dělá neplechu, lže, krade, prostě debil. Prej obžaloba společnosti, že neumí dát lásku a náležitou pozornost dospívajícím, samý kecy. Nuda z toho prýští každym coulem filmovýho pásu, dialogy mučící, příběh mdlej, hodně hluchých pasáží, celý je to natočený prostě na sračku. Jen proto, že tuhle prázdnotu natočil Truffaut, to diváci uctívaj jak šalamounův shit.

Chápu, že se jedná o lyricky vyprávěný realityshow italskýho venkova předminulýho století ukazující těžkosti doby tj. chudoby, poddanosti statkářům apod., ve který je hlavním dějem spíš obraz, ale přepálit stopáž na tři hodiny, kde se neděje zhola nic zajímavýho? Rození dětí, dětský hry, zabijačky, stravování, kolotoče, nudný knírači meloucí hovna, nebo naopak retardovanej Stefan s jeho ženou, mlčící jako ryby v tůni - opravdu párek k pohledání a navíc jejich svatební průvod a především plavba do Milána je nejdepresivnější částí, ve který si nikdo s nikym nepovídá a jedinym zvukem je akorát čvachtání říční vody, což je zase na druhou stranu pozoruhodná sonda, neboť přesně tohle se může na svatbě stát klidně i dneska. Jinak je film nafutrován prací lidí na poli, v chlívku, nebo na dvorku, což můžu brát jako filmovou exkurzi skanzenem, jako dobrý, ale to se rovnou můžu na nějakej skanzen zajet provětrat a ne čučet tři hodiny na bednu a ještě se nudit, nebo si vystřihnu pasáže z Marečku, podejte mi pero, kde dělníci hákujou ve fabrice a vyjde to nastejno. Sorry, ale i Žena za pultem je zábavnější. 30%

Jako jde poznat rukopis Jarmusche, u kterýho je většinou tempo pomalejší, ale nebývá, jako v tomto případě, zoufale nudný. Kreténskej gothic upír, jeho hudební instrumenty, shánění dávek ve špitále, příjezd debilní upíří sestry - švagrový, opět kecy v kleci při čumění do blba v autě, nebo v obýváku na sedačce s nevýraznou Tildou Swinton, denní chrápání v posteli - zrovna tyhle aktivity zabírají nemalou část filmu - cestování sem a tam, zbytečná postava Johna Hurta a nakonec vyústění filmu ve stylu power nouzovýho módu "good old times". Holt Jarmush už má svý nejlepší časy za sebou.

Aneb Koleda, koleda, Štěpáne, co to neseš ve džbáně? Nesu, nesu koledu, upad jsem s ní na ledu. Člověk občas dělá kokotiny, ale takhle jít tomu naproti frýstajlovou jízdou extrémním terénem na kole, šplháním po stěnách skal bez jištění atd. a nikoho léta neinformovat kam a kdy razim je holý šílenství. Kdyby to byl dokument na hodinu, ale takto je to jen nudou ubíjející patvar s nepříliš sympatickým individuem. Třeba v seriálu Přežít! se většinou jednalo o zkraty v rozhodování, nesprávný místo v nesprávnej čas apod., ale true story 127 Hours bych přirovnal k srpnový cestě po Antarktidě v tangách.

Tohle je typickej příklad americkýho movie, kterej je naprosto o HOVNĚ a je úplně jedno z jakýho pochází období, v 70. letech akorát s příměsí ženských vychrtlin, kdo tenkrát nevypadal jako kost a kůže, tak asi nebyl dostatečně cool, což se ovšem po desetiletí periodicky opakuje. Osobní krizí znechucený muž středního věku, hudební skladatel žijící samozřejmě v přepychu, poohlížející se po mladym masu a radící se s psychiatrem, nebo jeho gay friends se pomocí kněze dopídí vysněné kosti, kterou náhodně záhlédl jako nevěstu ve svatební koloně a kvůli který se vydá až do Mexika, kde však zažije trpký zklamání, což neni úplně špatnej nápad, kdyby to ovšem nebylo natočený timto stylem a ještě jako komedie. Celou tuhle břečku s Dudley Moorem provází otravný zpěvy s hrou na klavír a celkově trapný situace, telefon, pád ze svahu, nateklá huba apod., a to co zde mohlo aspoň trochu za něco stát, třeba představy postavy, zde zůstalo nevyužito, navíc záběry na obnažený těla žen či mužů u jeho souseda možná v 79. někoho pobouřily, ale i tehdy to ve filmu muselo působit jako něco zcela zbytečnýho navíc, asi jako celá tahle nudná trapodie, trvající nesnesitelný dvě hodiny. PS. Opalovat se v teplákový soupravě ve spalujícím slunci na mexický pláži je taky super.

Určitě bych si pustil znova, britskej humor mi asi moc nesedí, ale to nic nemění na tom, že tahle rádoby vtipná comedy je až moc krutá k divákovi svojí extrémní nudností, někdy i nelogičností, třeba tam neni patrný jak se Nanette Newman dozvěděla o úmrtí svýho strýce, ale jde se na něj ptát do pohřebního ústavu a nezajímavým dějem o nějakejch (ne)existujících mrtvolách v sudech s postavami otravnými až k pláči, gentlemanové, plesniví dědkové, jejich vnuci uličníci a na nervy mi lezící Nanette Newman. 10%

Shlédnuto asi na třikrát, ani nechápu proč jsem se na to díval, super nuda s extrémě nudným Jamesem Stewartem, postrádající jakoukoliv mimiku a osobnost, trvající skoro dvě hodiny, což je utrpení, pokud vás nezajímá, tak jako mě, americký swing a podobné hudební vkusy 30. a 40. let a jejich historie. Příběh jednoho hudebníka, jeho pády a vzestupy, naprosto nezajímavý profesní i soukromý život, kolegové, oddaná manželka, žádná pořádná zápletka a plno teatrálního tlachání o ničem, který ovšem bylo v USA ve filmu v tomto období běžný. Souhrn filmu: Chci originální zvuk ve svých skladbách a né ho stále nalézt. Můj souhrn: A co má bejt, koho to má jako zajímat?

Absolutně nezajímavý a taky zbytečný snímek o vyšetřovateli, kterýho plně pohltí zločin vraždy, rozmotávající se pomocí nahrávek na audiokazetách, na kterých si oběť klábosí sama se sebou. Samozřejmě nechybí milostná aférka s hlavní, značně pohublou aktérkou, to zde nesmí chybět. Šeď, nudný žvásty, nesčetněkrát omletý téma. Tenhle film má přesně to, co zde Michel Serrault v jedný scéně vyšpulí, holou prdel!

Povídkový movie mám rád, ale když je točí víc režisérů, tak to obvykle moc dobře neskončí. Scorseseho LEKCE: upocenej a mastnovlasej Nolte tvoří za zvuků rockový hudby 60. let svoje čmáranice a třese se na svoji arogantní učnici, která by mohla být jeho nejmladší dcerou, co k tomu dodat, nuda. Coppolův ŽIVOT BEZ ZOE: totálně nejhorší, jakoby si jí snad střihnul Spielberg, náctiletá pubertačka tráví život asi v hotelu Plaza, její rodiče jsou věčně v trapu a výchovu zajišťuje zdejší trapnej sluha, nějaká ta nezáživná akce s loupeží, rodinná dramatizace a celý to vyšumí zcela do prázdna. Allenův OIDIPUS DNES: sice nejzáživnější, ale zato dost otravná story o vztahu otravný báby uzurpátorky a jejího syna, která nijak zvlášť film nevytrhla. Jednotlivý povídky jsou zcela rozdílný obsahem a jediný pojítko kromě města, je akorát hromada jalovejch keců. 30%

John Badham je sice zručnej režisér, ale kromě Čísla 5 žije, nebo Horečky sobotní noci málokdy pracuje s dobrým materiálem, Stakeout není vyjímkou a jedná se o další zbytečnej film v podstatě nesplňující svůj účel. Spousta trapných průpovídek, pokusů o vtipnou situaci a nežádoucí romantiky podráží tuto jinak pohodovou a na oko nenudící komedii, kterou pár rádiových odrhovaček 80. let opravdu nevyzdvihne. Dreyfuss zde má ke všemu naprosto dementně nasazenou kšiltovku, která je k jeho řepě přicuclá jak zvon na tlakový prošťouchnutí ucpanýho hajzlu. Tady opravdu do sebe nezapadá a nefunguje skoro nic, dialogy, humor, hudba, slabý ***.