Beawish

Obsah tohoto filmu jde výborně vyjádřit lékařskými termíny klystýr, erektilní dysfunkce, hemoragie, vomitus, menopauza, priapismus, paranoia, fraktura a flatulence, jeho účinky pak jako nausea a diarrhea. Jsou lidé, které to pobaví - já mezi ně nepatřím. Postscriptum: Dustin Hoffman prý v tomhle pokračování odmítl účast, protože scénář byl až přespříliš blbý. Chápu. Nakonec se prý nechal uplatit. Nechápu, ale přeju mu to.

Landův nejlepší film, zraje jak víno.

Přiznejme si - Tron (1982) byl po dějové (a také režijní) stránce sračka, ale dostal mě (tehdy) do kolen originálním nápadem, unikátním grafickým zpracováním a snad prvním virtuálním prostředím vůbec. Tím pro mě zaznamenal nezapomenutelný zásek do dějin kinematografie a já před ním smekám. Tron (2010) jde poctivě v jeho šlépějích, ovšem dnes už není ani originální ani překvapující ani avantgardní, a tak zůstala jen ta sračka. Jediné, čím u mě film zabodoval, byla hudba a Třináctka v latexu - takže kdyby to sestříhali na dvacetiminutový videoklip s Quorrou u tyče, zatleskali bychom (spolu s Housem, samozřejmě). Co jsem sežral v roce, kdy se objevil první IBM PC (256 kB RAM, 0 MB HD), nějak nedokážu spolknout dnes - personifikaci softwaru, klišé, nelogičnost, předvídatelnost, (auto)plagiátorství, naivitu. A tak nemaje "soucitný podprogram" (uf, to mě nadzvedlo) dávám slabé dvě hvězdy.

Jak jsem mohl na tenhle film zapomenout? Mrazilo mě z něj tenkrát, a mrazí mě z něj i teď. Proč už takové filmy u nás nevznikají?

Jednoznačně největší filmový zážitek tohoto roku. CineStar Anděl, Gold Class. Místo zmatku u pokladen příjemná lounge s barem a milou obsluhou, samotný sál jen pro 24 diváků, neuvěřitelně pohodlná křesla (ne sedačky) s elektrickým polohováím, spousta prostoru kolem, hostesky (ne uvaděčky) roznášející nápoje a občerstvení, klid, pohoda, nikdo nekope do vaší židle a nesype popcorn do klína... zkrátka zážitek. Jo a film - zrovna dávali Letopisy Narnie: Plavba Jitřního poutníka. Nedalo se to vydržet, v půlce jsem odešel. Jen doufám, že ta loď se potopila a posádku sežrali žraloci.

"Devátý kruh komunistického pekla", "Páchne to Stalinem... jak v uralskym lágru", "Vrchol komunistické propagandy", "Major Zeman je proti tomuhle zrůdnému výtvoru socialismem jenom pohlazen", "Nejhorší a nejotravnější seriál jaký kdy spatřila tato planeta", "Ten nejhorší odpad přímo vytažený se zahnívající stoky", "Za některé role by se mělo popravovat", "Nic hnusnějšího jsem opravdu nikdy neviděl a ani vidět nechci", "Komunistická prasárna", "Nechutná komunistická mrdka" Čtu si zdejší komentáře a ptám se sám sebe - opravdu mluvíme o stejném seriálu? Že bych se v něčem spletl? A pak slyším bečení ovcí a dochází mi to - nespletl jsem se, vždyť jsme přeci v Čechách, kde kopání do ležících na zemi bylo vždycky národním sportem. Tak jen dvě poznámky - je vážně signifikantní, že ten zmiňovaný Zeman tady získal krásných 50%. A bez ohledu na politické postoje byla Švorcová hodně dobrá herečka, na její Matku asi jen tak nezapomenu.

Pln dojmů píšu komentář ještě cestou z kina. Už nikdy nepůjdu na film jenom proto, že v něm hraje Juliette Lewis. Už nikdy nepůjdu na film jenom proto, že v něm hraje Juliette Lewis. Už nikdy nepůjdu na film jenom proto, že v něm hraje Juliette Lewis. Už nikdy nepůjdu na film jenom proto, že v něm hraje Juliette Lewis. Už nikdy nepůjdu na film jenom proto, že v něm hraje Juliette Lewis... A nezachránil to ani stále výborně vypadající Jeff Goldblum, ani výborně hrající Thomas Robinson.

Max a maxipříšerky je nudný film pro děti o nesympatickém, uřvaném, surovém spratkovi a několika potvorách v kostýmech a la Teletubbies - to se asi produkce snažila ušetřit za pořádnou počítačovou animaci. Bez děje, bez zápletky, bez pointy. Film není ani dost zábavný, natož výchovný, abych ho nějakému dítěti vůbec chtěl pustit. Where The Wild Things Are je naproti tomu úchvatný psychologický film pro dospělé (s trochou dětské duše). Film o cestě do nitra osamělého kluka, který by rád kraloval tomu zmatku uvnitř sebe, se kterým si neví rady. Výtvarně krásně harmonický snímek, s hudbou, která zůstává v hlavě ještě dlouho poté. Film tak plný emocí, že mi z něj až mrazilo: svět dítěte, viděný dětskýma očima. Přes závěrečnou scénu je to pro mě film bez happyendu - jediným poznáním je, že vztahy jsou složité a přes věškeré naše snahy jim kralovat si jdou svou cestou, která je holt někdy smutná a někdy krutá. A ještě na okraj - přemýšlím, kolik asi dobrých filmů mi uniklo, protože mi je nikdo nedoporučil, protože měly špatné hodnocení na ČSFD nebo proto, že distributor zvolil naprosto příšerný český název?

Opravdu není těžké představit si, že tohle není hraný film, ale dokument. Uplynulo necelých sto let od první světové války - v té ještě bojoval můj děda. Sedmdesát let od té druhé, ve které byl táta. Padesát let od Karibské krize a pouhých dvacet od konce studené války, kdy mě učili nandat si na ruce igelitové sáčky, přikrýt se pláštěnkou a lehnout si nohama k výbuchu. Co asi čeká naše děti? Duck and cover. Tenhle film by snad měl být povinný. Každý rok to připomínat znovu a znovu. A pokud by k jaderné válce přeci jen došlo - dobře nám tak, stejně jsme si nezasloužili nic jiného. Jen doufám, že až k tomu dojde, budu ležet opilý v epicentru, abych pak nemusel závidět mrtvým. Proč to působilo tak opravdově? Může nás zničit jiná civilizace či asteroid, může přijít potopa, může se objevit neznámá choroba, zastavit se zemské jádro, mohou nás likvidovat inteligentní rostliny nebo zmutované kobylky, ale tohle byla a je skutečnost, takhle můžeme dopadnout. Tohle si můžeme udělat my sami. A k samotnému filmu - velmi sugestivní, působivý, depresivní, bez příkras. Němý výkřik třináctileté madony budu slyšet ještě dlouho. Vůbec nevytýkám technickou kvalitu, ta spíš dokumetuje svou dobu. Trochu mi však vadí balancování mezi hraným dokumentem a uměním (betlémská scéna, taška s krysami a nápisem "dobré jídlo"...) a přeci jen určité faktické nedostatky (zubní plomby, jaderné střely země-vzduch, funkční elektronická hra...). Vzhledem k celkovému vyznění filmu je to však nepodstatné.

Zpověď dětí svého věku - motivace lidského jednání se za posledních několik set let evidentně nezměnila. Film - díkybohu - není primárně o FB, ale o lidech, a o nich vypráví dokonale. Scénář je hutný, přesto dobře stravitelný, staccato dialogů nedává odpočinout, zapomínám, že na plátně jsou jen herci, zvuk zní skvěle a nikdo neuráží mou orientaci v oboru. Nepídím se po objektivitě filmu, nezajímá mě pozadí - výborně se bavím. Přesto jakoby filmu něco chybělo. Není to kladný hrdina, takoví v životě nejsou. Není to pointa, rozuzlení či velké finále. Přecházím i slepici a veslařský závod. Není to nic uchopitelného... jen pocit, že tohle není konec.