maneki_neko

Kupa dvojsmyslných narážek a vtípků - lepší než Sailor Moon pro homofobní publikum, bezvadné postavy, trefné vyobrazení toho, co skutečně znamená být nešťastný a osamělý, odsuzovaný ostatními, ačkoliv za to nemůže. Povedený seriál se skvělým nápadem, kdy se členové čínského zvěrokruhu změní na jejich zvířecí formu pokaždé, když je obejme jejich přitažlivá kamarádka Tohru nebo když se ztrapní. Nádherná hudba, která mě dovedla k slzám. Žádná z postav není normální, protože všichni zažili velmi těžké chvíle a to poznamenalo jejich duši. Ale i tak se rozhodli vše změnit a začít zcela nový život a napravit chyby, kterých se dopustili.

Zvlášť u některých dílů mě přepadaly pocity melancholie, vztah mezi introvertním Soichirem a extrovertní Yukino se velmi zajímavě vyvíjí, stejně tak i některé vedlejší postavy mě nadchly svým osobitým chováním, temnou minulostí a následným vypracováním se z citově nevyrovnaných puberťáků k dospělým a rozumným lidem. Je až děsivé, jak snadno se do některých postav dokáže člověk vcítit. Jsou zde velmi věrně vyobrazeny a nepůsobí jako roboti, ale jako lidé s vlastnostmi dobrými i špatnými. Na to, že se jedná o shoujo, všechno tak nějak vyznívá v dost reálném duchu, prostě každý z nás nosí pomyslnou masku ve společnosti, ale ve skutečnosti jsme úplně jiní a vlastně je to velké břemeno, neustále se přetvařovat, abychom splnili očekávání druhých. Samotný konec, resp. epizoda, kde se utne povídání o Yukino a Soichirovi, je uzavřen svým poeticky originálním způsobem ve stylu „Právě teď spolu chodíme, máme se rádi, ale stále se snažíme nalézt svou vlastní identitu a budoucnost pro teď hodíme za hlavu, vytvoříme si krásné vzpomínky a budeme žít tím, co je teď.“ Dramatické pianové sólo, které doprovází klíčové i méně klíčové momenty v životech těchto teenagerů nacházejících se v období sebepoznávání, je trefné a laská uši. Zajímavým prvkem je také prolínání animace s reálnými záběry městského života a střední školy v Japonsku, která byla nejspíš samotnou předlohou pro školu, kterou zde naše milé postavy navštěvují. Mou jedinou výtkou je snad jen ten přešlap autora - v přeplácaném množství chibi postaviček, ve které se postavy mění i v těch nejnevhodnějších a rádoby poměrně vážných momentech, kdy to kazí samotnou atmosféru a strhává pozornost od situace, ve které se postavy ocitávají nebo se ji zrovna snaží nějak vyřešit. Nemám nic proti kombinování více anime žánrů najednou, ale pokud v seriálu nastane nějaký klíčový moment v životě některé z postav, který by měl být brán vážně, míchání komediálních prvků s těmi vážnými by se mělo předem zvážit. Kare Kano až na pár nedostatků celkově hodnotím velmi kladně, má to určité poselství o dospívání a respektování ostatních okolo sebe. Zároveň to slouží jako takový rádce na cestu k dospělosti a svým způsobem odkrývá problémy teenagerů, o kterých se ve společnosti až tolik nemluví.

Mnich Kujou se stal mnichem proto, aby splnil přání svým rodičům - oženil se. A tak jako správný mnich odtáhne svou bývalou, do němoty opilou spolužačku po kalbě třídního srazu a následně ji jakože pozve do japonského love hotelu, aby si odpočinula a on jí jakože nechá u sebe přespat. Tato (ne)šťastná žena je náhodou do našeho mnicha už od střední školy zakoukaná, takže jí vůbec nevadí, když jí Kujou začne provádět věci, za které by se nestyděl ani Robík Rosenberg. Ostatně, tenhle mnich, to je panečku borec! Zřejmě si po dobu, kterou strávil v chrámu, intenzivně pročítával kámasútru - pro edition, soudě podle toho, jak prvotřídně ''pomohl'' své kamarádce, aby se uvolnila. Dávám * za to, jak neskutečně ve mně celá tahle maškaráda s úchylným mnichem vyvolala záchvat smíchu.

Když už někdo přijde s nápadem udělat anime o transvestitovi, který je posedlý vlhkými kalhotkami své sexuální hračičky v podobě vypatlané vysokoškolačky, tak proč tam vůbec cpe dojemné žvásty o citech, které se do tohoto žánru zjevně nehodí? Celkově se jedná o obyčejný odpad, jehož děj snad ani není možné hodnotit. Animace není zas tak špatná, ale volba jistých zvukových efektů a toho otravného vzdychání hlavní hrdinky při pohlavním aktu totálně zazdila i fakt, že to má být lehký hentai a spíše to připomínalo nějakou hodně špatnou komedii, kdy během sepisování scénáře někdo autora musel praštit balvanem do hlavy.

Pohodové slice of life s kupou zábavných gagů a zajímavých postav.

Úvodní scéna filmu hned okouzlí po vizuální a zvukové stránce, při které jsem měla pocit, jako bych sledovala záběry letního deště uprostřed lesa. Makoto Šinkai je pro mě stále takovou rozporuplnou osobou. Jeho filmy mají jistou hloubku, jenže ne každý to může pochopit tak, v jakém smyslu to tenhle chlapík chtěl vyjádřit. Je to sice vesměs slaďák o dvou spřízněných duších, které si perfektně rozumí a vzájemně k sobě utváří silné citové pouto, v čemž jim však brání ten celkem znatelný věkový rozdíl. Takže pohoda, docela běžná romantika. Ale, žádné deja-vu se nekoná. Normálně bych čekala, že Jukino nedokáže odolat ďábelskému pokušení v podobě mladého chlapce, který teprve nedávno zaznamenal existenci ženského pohlaví, párkrát si zahrají ,,člověče, nezlob se’’ a nashle. Tady se však rozhodli zajít ještě dál. Už jen to, že tady z hlavních postav udělali snílky žijící ve vlastních světech, ale zároveň racionálně uvažující civilizované osoby, mě mile překvapilo. Žádné úchylné romantické scény, jen rozumné vyříkání, objetí a adios! Šinkai se v tomto filmu výrazně zdokonalil v animaci a to vnímám jako další velké plus.

Kdyby v životě řešili puberťáci opravdové problémy, jako se řeší tady, tak by byl život rozhodně zajímavější a alespoň by měl nějaký smysl. Překvapivý vývoj v chování, uvažování a ve vztahu mezi Yoshiokou a Kou mě donutil dokoukat celý seriál během 2 dnů. Je dobře, že v shoujo anime se obvykle dává více prostoru pro city a vzájemné porozumění a tudíž si pak fanoušci musí v hlavě podle sebe nějak srovnat, jak se vztah dvou hlavních aktérů bude vyvíjet dál, jelikož zde, což u tohoto seriálu není výjimkou, nedochází k přímému vyznání lásky, ale pouze k náznakům náklonnosti, které si ti dva lidé dávají. Tenhle seriál mě oslovil svou dynamičností a také hezky ukazuje, že nejhezčí láska se dá prožít na střední.

Nejsem zrovna velkým příznivcem novodobých anime typu Naruto. Proto často neváhám hlouběji pátrat po starších „vykopávkách“, které by se daly zařadit spíše do kategorie underground. Většinou se mi podaří najít opravdu povedené vykopávky, což u tohoto seriálu není výjimkou. Kyou kara ore wa! je neskutečně úžasný seriál plný poctivého násilí, drsných nadávek, morálních hodnot... prostě takový typický život teenagerů. Každá z postav je osobitá, má své kouzlo. Třeba takový Mitsuhashi - zpočátku neškodný hoch, který se rozhodl, že vstup na střední zahájí velkolepým způsobem - stane se nejprofláklejším delikventem na škole. Pak tu je další týpek Itou, který má stejný plán. První věc, kterou oba udělají, aby každý věděl, s kým má tu čest - změní si účes. Zatímco čerstvý blondýn Mitsuhashi si svou pověst delikventa vyslouží velice rychle, Itou je jeho pravým opakem. Ten totiž sice jako delikvent, díky jeho 15-centimetrovému účesu, vypadá, ale nikdo mu to kvůli jeho dobrosrdečné povaze nevěří. A tak se z těchto outsiderů, jejichž povahy jsou jako oheň a led, stanou nejlepší kámoši doslova na život a na smrt, kteří si navzdory neustálým hádkám vždycky pomůžou, i kdyby to znamenalo zaplést se do rvačky s největšími agresory.

Chobits řeší zásadní otázku - zda je možné, aby se člověk zamiloval do persocona a persocon do člověka. Vždyť jsou přece tak odlišní. Ale co když jednou nahradí naše milované polovičky persocon, který je na první pohled dokonalý bez jediné chybičky? Seriál se zdánlivě prostým dějem, jež v sobě ve skutečnosti ukrývá filosofii života, jehož nedílnou součástí je právě láska, která je pro nás lidské bytosti darem největším, ale zároveň nám často přináší i utrpení. Kromě vážných a dojemných momentů, v nichž mé oči nezůstaly suché, je doprovází i spousty humorných scén, které zahřejí u srdce. Kdo ví? Možná i neživé věci jako právě tito roboti, připomínající návnadu na lolicony, dokáží milovat i nenávidět, stejně jako lidé.

Neskutečně rozkošné anime o každodenních slastech a strastech rodiny upírů žijících v odlehlém domě v menším japonském městečku. Tahle vskutku netradiční rodinka žije svým poklidným životem, což v jejich případě znamená pobývat v domě, nevycházet ven za denního světla a popíjet čerstvou lidskou krev. Jedinou výjimkou je prostřední z dětí, Karin, která je jako jediná imunní vůči dennímu světlu a dokáže se velmi dobře adaptovat mezi smrtelníky. Pak je tu její mladší sestra Anju neprojevující téměř žádnou mimiku na obličeji. Nejstarší syn Ren zneužívá svých nadpřirozených schopností k okouzlení spanilých dam bez sebeúcty, které zatáhne do místního hotelu, vysaje jim krev a ty masochistky si to ještě užívají. Démoničtí rodiče těchto povedených děcek také velice pohladí na duši. Tatínek Henry se jakožto správná hlava rodiny nechává svou ženou a maminkou svých dětí Carrerou opakovaně boxovat pantoflí do obličeje. Velmi humorným prvkem seriálu je také Karinin nosebleed, který dostává pokaždé, když vycítí svou lidskou oběť odpovídající preferencím typu krve, jež vysává. Ale pak se Karin stane něco, co nečekala. Potká vcelku průměrného kluka Kentu Usuiho, který jí (nejen) kvůli své krvi přitahuje. Jak můžeme zjistit, je zde mnoho skrytých metafor, které jsou vlastně triviální leč velmi sofistikovaně vysvětlené. Velmi pěkná animace, chytlavý opening a zajímavý příběh, který se dost slušně vyvíjí.