Lanark

Banáni mě utvrdili v názoru, že Woody Allen je silný v krátkých povídkách a skečích. Jeho situační komika a hra s jazykem a momentem překvapení je to, co film táhne a co mu dodává punc originality. Problém nastává, jakmile se o řeč přihlásí děj - v tomto případě pokus o spojující prvek jednotlivých skečů. Zde bohužel veškerá zábava končí a divák marně tápe v záplavě otázek - co? proč? jak? Je však vidět, že se s tím Woody nikterak výrazně netrápí a spoléhá na to, že diváci se radši smějí tomu, když někdo uklouzne po banánové slupce, než že by přemýšleli, kdo a proč jí na tu zem hodil.

Poměrně vtipná francouzská komedie s vynikajícím Lino Venturou. S Jacquem jsem měl trochu problém, jelikož ty jeho psí oči mi přišli příliš protivné na to, aby ve mne vyvolali soucit nebo sympatie.

Vlčík šel tématem i zpracováním tak mimo mě, že moc nevím, co bych k tomuto filmu řekl. Přesto mám pocit, že bych měl a chuť, že bych chtěl. Abych ale neplýtval slovy na nejasné dojmy, nechám za sebe mluvit někoho jiného, kdo své myšlenky umí formulovat celkem jasně. Obecně schází (ve společnosti) asi nejvíc vnitřní klid a hodnotový řád. Přebývá povrchnost, těkavost, touha být baven, krmen a rozptylován… (Jiří Načeradský)

Ani vědci z Harvardu zatím (naštěstí) nedokáží vypočítat všechny cesty, kterými se život ubírá. Konečně bez prosluněných tanců a trapných písní. Konečně s civilním citem o tom, jak i v přelidněné zemi dokáže člověka potrápit samota. Tichá a přitom tak laskavá a upřímná romantika. Příběh, jehož vývoj si užívate tak, jako když postupně otevíráte jednotlivé "kastrůlky" a čekáte, jakou dobrotu v tom dalším naleznete. A navíc je jen na vás, zda si dáte sladký, nebo kyselý zákusek. Já volím ten sladký, jelikož si to tahle "cizí" restaurace zaslouží...

Z dokumentu je cítit, nakolik si režisér své babičky vážil. Cvetanka má rozhodně co vyprávět, i díky tomu jak bouřlivé 20. století bylo. Osud Bulharska nebyl natolik rozdílný od toho Československého a pravděpodobně pro jakéhokoliv diváka ze zemí bývalého východního bloku přináší příběh jedné silné ženy mnoho vzpomínek na minulost. Je určitě dobře, že takovéto "rodinné" dokumenty vznikají. Režisérovi symbolické obrazy (je původním povoláním scénograf) a práce s mizanscénou jsou zajímavým prvkem, který zajímavým způsobem pomáhá dokreslit určité situace, na které slova nestačí. Setkání s Cvetankou rozhodně není ztrátou času. Silné 3*.

Něžné vlny potěší v detailech, ale rozčilují v celku. Ano, oči Lucie Šteflové a nohy Táňy Pauhofové jsou opravdu krásné - problém je v tom, že Jiří Vejdělek kolem nich staví celý svět, včetně historických reálných událostí. Ženy v podobě něžných vln uvádějí do pohybu svět mužů, který by jinak nestál za řeč. To, že čeští filmaři staví své mužské představitele do rolí zasněných romantiků, kterým svět ubližuje a je potřeba jich především litovat, jsem si už zvykl. Přijde mi to hloupé a ufňukané, ale budiž. Vejdělek to však zahání do extrémů. Vše se točí jen kolem žen a touze po nich. A jediným společenským hybatelem je sex. Možná to opravdu k dobré komedii někomu stačí, mě bohužel ne.

Vše kolem tohoto filmu je tak trochu jiný příběh. Od režisérovy (sebe)důvěry držet projekt 8 let při životě. Až po fakt, že těšíte-li se na pohádku, popovídejte si spíš s umělcem, který Sněhurce prošlápl cestu. Doporučuju si přečíst pár rozhovorů s režisérem, pak totiž zjistíte čemu všemu je příběh Carmen pocta. Souhlasím s Bárou, že Macarena se pro tuto roli narodila a že nikdy nechci vidět jinou. Pro mě to nebyl jen jiný příběh, ale i jiný svět. Svět tančící v rytmu flamenca, svět ohňostrojů jisker v hlubokých tmavých očích zázračných i prokletých lidí. Nikdy nespouštěj býka z očí... Nespustím, pane Berger, ani z vás...

Nymfomanka je jen jedna.

I jako 100% heterosexuální muž musím s potěšením oznámit, že výměna číslovaných jamek za písmeny označené kolíky Larsovi prospěla. Přesto je naivní myslet si, že to je krok vstříc divákovi. Lars je liška podšitá a tak jako on, si s diváckým očekáváním nikdo snad hrát neumí. Muška je nahozena a vy jste jen ryba plující proudem obrazů a slov, myslící si, že přechytračí rybáře. Je mi líto, v téhlé ďábelské polyfonii hrajete jen bas, který je důležitý a Lars to moc dobře ví, ale sami o sobě nic neznamenáte. Jakmile vstoupíte do místnosti, nic z toho co řeknete nebo uděláte nepřinutí von Triera, aby ustal. To, že vám v polovině je nabídnutá pauza není gesto soucitu, ale zkouška vaší vůle. Pochybuji, že o tom rozhodl Lars a to, že současné publikum není schopné vydržet soustředěné víc jak dvě hodiny a dokonce ani žádné z těch "kvalitních" kin, nemá odvahu zkusit něco netradičního, není jeho vina. Jak by se asi Joe tvářila, kdyby Seligman v polovině příběhu odešel na nákup? Stejně tak je hloupost rozdělovat Nymfomanku na dvě části či jí dokonce tak hodnotit. Tohle není dětská pohádka o výpravě za drakem a zase zpět. Čím Nymfomanka je, ať si každý odpoví sám. Lars si to podle všeho ostatně tak přál. Věřím, že chce slyšet všechny názvy a všechna slova, ani ne tak, aby se mohl poťouchle usmívat, ale proto, aby lidé ty slova vyslovili a aby o nich mluvili. Proto všechny ty kundy, pedofilové, nymfomanky, negři. Podle mě je Nymfomanka o svobodě. O svobodě názoru, o toleranci jiných chutí a pohledů na život. Myslím si to proto, jelikož ústřední témata dialogů jsou dvě. Sex a náboženství. Dvě nejintimnější témata, o kterých se lidé mohou bavit a která tolik lidí rozděluje. Jo a chraň Bůh, abychom někdy zapomněli na lásku. :)

Zdá se, že Klepání na nebeskou bránu naše německé sousedy omrzelo a rozhodli se ukázat taky druhou stranu mince. Hezky pomalu a potichu. V civilním podání a čtvrtinou stopáže "natočenou" na iPhone tu těžko můžeme někoho obviňovat z citového vydírání a spíš blahopřát autorům, že dokázali ukázat to, co si pravděpodobně předsevzali. Ukázat konec člověka, tak jaký většinou je. Se všemi klady i zápory. Nejvíce mi vyrazilo dech, že ve mě konec probudil větší chuť do života, než všechna Nedotkutelná Klepání a jiné pohádky.