Lanark

U Jeremiáše jsem se mýlil. Walterova cesta je tím dospělým (lehce prošedivělým) útěkem do divočiny. Snad nikdy se mi nestalo, aby mi postava zpočátku lezoucí na nervy nakonec přirostla tak k srdci. Možná za to může Island, možná za to může ten políček bdělému snění...Těžko takhle po pár minutách po projekci říct. On sám příběh není nějak extra originální, ale způsob, jakým je vyprávěn a myšlenky, které jsou v něm zvýrazněny je něco, co se u amerických velkorozpočtových snímků jen tak nevidí. Až se Stiller zbaví těch posledních zbytků podivně dětinského humoru, čeká nás pár dokonalých bijáků!

Tohle mi tedy sedlo více jak Gravitace. Pro mě je to důkaz, že pro solidní sci-fi potřebujete víc, než modré plátno a bombastické záběry. Je pravda, že i zde se parta dospělých astronautů, dle informací těch nejlepších ze všech, chová jak banda dětí na skautském výletě, ale naštěstí je to jen občas. SPOILER A škoda teda úplného závěru, skoro to vypadalo, jak kdyby tvůrci někde sehnali model chobotnice z Matrixu a chtěli se tím pochlubit.

Až do příjezdu partičky "kamarádů" z Říma to vlastně až taková komedie není. Vidím to jako takovou režisérovu autoterapii, jak se vyrovnat se svou rodinou (a možná i svou orientací) - to, že je film věnován otci, k tomu přímo vybízí. Nicméně je to dostatečně poutavé, aby vás to nenudilo, škoda jen nedotažené paralelní linky s dávnou svatbou. - Beznadějné lásky nikdy neskončí. Jsou věčné.

Doběhla mě vlastní kritika toho, že brát v potaz knižní předlohu při hodnocení filmu je nesmysl. Sviňák byl totiž takový můj "iniciační" román. Byl jsem z toho dost vyjukanej, jako kluk, který do té doby četl jen klasické sci-fi a Káju Maříka. :) Ale je to tak dávno, že mi víc než přesný obsah knihy, zbyl jen pocit a představa "sviňáka". No a ta představa je naprosto odlišná od filmového zpracování. Možná tak první 1/3 filmu se k ní blíží. Zajímalo by mě, co si o filmu myslí sám Welsh, jelikož poslední 1/3 filmu s původní předlohou nemá nic společného - ani pointu, ani vyznění. Stojím si za tím, že to automaticky neznamená, že tím pádem je film špatný. Problém je v tom, že i bez srovnávání je poslední 1/3 filmu špatná. Mělká, povrchní, na oko skandální a tak plytce moralistická, že se mi chtělo zvracet víc, jak po nějaké kocovině. McAvoy si ale roli užívá, Clint odvedl dobrou práci a některé hlášky a scény mají na to se stát kultem. Možná, kdyby se film přejmenoval, tak bych ho vzal na milost a jednu hvězdu přidal. Myslím, že název "Pusinka" by byl pro mě přijatelný. :)

Velmi silný příběh, ale bohužel takové nemastné neslané zpracování. Jakoby režisér nechtěl, aby u toho divák byl.

Už jsem si tak nějak zvykl, že moje hodnocení je v případě velkých amerických dramat diametrálně odlišné od zbytku databáze. Občas si tak zapřemýšlím, jestli teda jsem kokot nebo co. Ale možná se jen nenechám opít rohlíkem a možná mám averzi vůči jakékoliv propagandě. A zde se do diváka pere horem, dolem, spodem i skrz. Záběr na fotku rodiny, na vlajku, na fotku, na děsivé zfetované piráty, na fotku, na vlajku, na SEALS a na fotku s vlajkou..prásk prásk a teprve poslední 2 minuty filmu stojí za něco. Jen pro ně a pro ukápnutou slzu však nebudu přivírat oči. Věřím tomu, že v budoucnu se u tohoto díla budou děti našich dětí smát stejně, jako my se dnes smějeme propagandistickým filmům z 50. let a budou si ťukat prstem na čelo, stejně jako si ťukáme dnes my, že ty lidé přece museli být blázni, jestli to brali vážně. Pro mě prostě kategorie "perfektně odvedená řemeslná práce" neznamená nic, když na začátku pár zajímavě rozpracovaných námětů režisér s přibývající stopáží smatlává do černobílého stereotypního finálního obrazu. Nedělám si iluzi, kdo tyhle filmy financuje a kdo rozhoduje o jejich obsahu. Štve mě, když jim lidé skáčou na lep jen proto, že se jim před očima míhají hezky poskládané barvičky a občas někdo zakřičí a udělá bububu. We're all living in America..wunderbar!

Konečně...konečně odpověď na velkou depresi z New Yorku. Život je vždy o krok před smrtí, jelikož ta je jen jeho okamžikem. Síla Sorrentina je v umění zachytit ty správné okamžiky v příběhu jednotlivých postav tak, aby se bez skřípění spojili v jeden velký příběh lidství. Řím nebyl postaven za den, a ani lidský život nemůže být od počátku celistvý, plný a bezchybný. Hledání prochází celým naším životem, a zde se cesta stává cílem. Možná, že tou velkou nádherou je právě ta cesta, na které zanecháváme své stopy, abychom se čas od času, aspoň v myšlenkách, mohli po těch stopách vrátit, ať už jen z radosti, či protože jsme zabloudili, nebo protože jsme něco důležitého zapomněli. edit: druhé zhlédnutí ještě intenzivnější...život je pocit a emoce, všechno ostatní je jen bla bla bla...film pro Jiřího, a film i o Jířím (strougy, sorry, ale já byl vždycky takovej...jen jsem to v sobě držel)

Věřím, že film jen u pěti hodnocení nezůstane, ale v červené barvě ano. Z kraje tulipánů a větrných mlýnů je to svěží vánek plný vůní lidskosti a nadhledu nad lidským soužitím. A jak je úplně jedno jaký máte věk, společenské postavení či sexuální orientaci. Svět je plný náhod a překvapení a silných okamžiků a je jich příliš mnoho a občas jsou pěkně silné na to, aby je lidské city mohli v klidu vždy ustát. Hanro to krásně vystihl s lehkostí i vtipem. Zároveň však snímek stojí nohama na zemi, což se třeba českým filmům, které mají stále potřebu něco řešit a přitom zlehčovat, vůbec nedaří. A teda toho syčáka co mi před koncem filmu začal někde za hlavou krájet cibuli si najdu!!!

Pohříchu jsem od Ingmara viděl všehovšudy jeden film. Polehčující okolností mi budiž fakt, že ten film považuji za jeden z nejlepších, co jsem kdy viděl. Nemusíte být však fanoušek ani Ingmara ani Liv, aby se vás tento dokument dotknul. Hlavními postavami tu toitiž nejsou filmový velikán, na kterého se pějí ódy a herečka, která byla, dle jeho vlastních slov, jeho "stradivárkami". Hlavními postavami jsou tu totiž dvě lidské bytosti se vším všudy co k tomu patří. A dalo by se říct, že třetí hlavní postavou je tu láska. Tak neuvěřitelně silná, že celý romantický žánr se tváří v tvář tomuto příběhu může jít zahrabat. Ano, člověk má tendence zapomínat to špatné a odpouštět. Právě ale možná to je na lidech to nejobdivuhodnější. A čím dál tím více mám pocit, že tak se poznají výjimečné a silné osobnosti. A to jakým způsobem se to Dheeraj podařilo vystihnout a zachytit na kameru je prostě...nemám slov. Hodně silné 4*, ta pátá unikla jen o vlásek díky velmi pomalému a trochu kýčovitému začátku.

Celé je to vtipně ujeté než přijde Guiness se svou knihou. Pak nestačíte zírat jak dokáže plastová bedna se dvouma páčkama toho tolik říct o lidské povaze.