Sonome

Film není rozhodně první ani poslední na téma nezdařených genetických pokusů na lidech. Profesor Karr, veden snahou pomoci své nemocné dceři, provede pokus na Jonathanu Voglovi, který při nehodě přišel o nohu a doufá, že mu po genové terapii noha doroste. Pokus se však nezdaří a místo nohy roste Voglovi něco jiného… Téma jako takové by bylo docela zajímavé, ale asi pokud by bylo jinak provedené. Před promítáním filmu nám režisér řekl, že doufá, že v nás film vyvolá řadu otázek. První a jediná otázka, která mě po skončení filmu napadla, byla, proč ho vlastně režisér natočil. Ano, jsem lehce jedovatá, protože pokud chtěl řešit otázku „měli by lidé žít věčně“, mohl to určitě udělat jinak… Zajímavý herecký výkon G. Depardieu a docela pěkná kamera, ale přes 2 * se nedostanu.

Sucker Punch … aneb o čem muži sní. No, tak na rozdíl od jiných Snyderových děl tedy tento váš sen rozhodně mým snem není. Snydrovi sice nelze upřít odvahu, s jakou o tom otevřeně vypovídá, ale na druhou stranu tím film určil jen pro jednu část publika. Poté, co jsem se vžila do role hlavních hrdinek odsouzených ať již v ústavu nebo v bordelu žít po vůli psychopatických a sadistických šéfů, jsem jako žena z kina odcházela s pocitem téměř fyzické nevolnosti … Film je podivnou slátaninou mnoha jiných filmů z prostředí ústavů pro duševně choré, plus nápadu z Inception se začleněním dalších témat – prostě patláma, matláma, paprťála, ale elixír ani slivovice z toho rozhodně není, pouze projímadlo. P.S. Snyder by příště mohl natočit třeba další příběh o Spartě a krále Leonida nechat bojovat v botách se 10ti centimetrovými podpatky – hezky by mu to prodloužilo nohy a vypadal by s mečem víc sexy, co říkáte?

Tragikomický příběh o tom, že rozumné řešení jakýchkoliv emocí je... oxymoron.

Myslím, že za zhlédnutí podobných číčovin by měli platit vstupné divákům. V průběhu celého filmu i potom mi hlavou vrtala jedna dotěrná otázka: to, že můj kamarád bezdůvodně zahýbá své ženě a chodí každý týden do „masážního salonu,“ je OK (i když s tím podváděním začal on), ale když ho kvůli nevěře a nedostatku sexu začne podvádět jeho žena, je to tragedie, rozvrací tím „skvělé“ manželství a je třeba ji kvůli tomu zavrhnout? No to se divím, že ji nepřinutili nosit burku a na závěr filmu neukamenovali… Plytké, nudné .. a ve dvou hodinách.

Volentem ducunt fata, nolentem trahunt (Seneca). No, nevím jak vy ostatní, ale já mám tu předchozí životní zkušenost, že kdykoliv jsem něco dřív chtěla a osud (zde: předseda) se mi v tom snažil zabránit a házel mi klacky pod nohy, tak jsem o to víc a zoufaleji snažila – a pak jsem toho přes všechny překážky dosáhla a zjistila jsem, že je to úplně, ale úplně špatně... A tak jsem si cynicky říkala, že je škoda, že tato naivní pohádka pro dospělé neskončila několika záběry na hlavní hrdiny po 10 nebo 20 letech. Opravdu žili happily ever after?? :-D)

Slabší odvar filmu Klepání na nebeskou bránu.

Musím přiznat, že film mě docela příjemně překvapil. Ben Affleck je rozhodně lepší režisér než herec (navíc patří společně s Damonem a di Capriem do herecké trojice, kterou opravdu nemusím), film měl spád a přes svoji předvídatelnost dokázal zaujmout. Jen ta snaha vnutit nám zločince coby sympatické chlapíky hodné obdivu a podpory je mi trochu proti srsti... Slabší 4*.

Těsně před projekcí tohoto filmu (v rámci Eiga-sai ) vystoupila skupina Wadaiko Yosa-Yosa! Jako poslední zabubnovali příběh o kaprovi, který se rozhodne plout proti proudu řeky. A jak tak plave dál a dál proti stále se zrychlujícímu se a prudšímu proudu, začíná se měnit v draka, až nakonec dosáhne pramene řeky na vrcholu hory a vznese se do nebe. No, netušila jsem, že by k popisu filmu mohla vést taková pěkná hudební zkratka - není co dodat :-).

Někde jsem četla/slyšela, že film pustili lidem, kteří koncentračním táborem skutečně prošli. I oni měli slzy v očích, říkali, že je to moc pěkně udělaný film, ale že se to takhle opravdu nemohlo stát... Koncentrákem jsem neprošla, ale sdílím jejich názor.

Feministická komedie (pro muže asi dost nestravitelná) v duchu „from female zero to female hero“, podaná s typickou francouzskou grácií, jemným (dů)vtipem a v půvabném retro stylu, který však nic nemění na tom, že otázky kladené v interview mužům na ulici v 70. letech jsou aktuální i dnes (má mít žena stejné příjmy jako muž?), podobně jako rodinné i společenské problémy, kterých se film dotýká. S hodnocením jsem trochu váhala a plné 3 by to nebyly: především kvůli za vlasy přitaženému závěru a také proto, že ve mně, jakožto zastánkyni principu „excellence has no gender,“ představa potenciálního matriarchátu vyvolává stejně nepříjemné pocity jako stávající patriarchát.