Sonome

Pro drtivou většinu publika je určitě škoda, že si překladatel ulehčoval práci a ponechával původní terminologii. Použít např. místo "hedging" výraz "zajišťování rizik" by titulky moc neprotáhlo a diváku, který se na americké burze běžně nepohybuje, by to dalo alespoň trochu představu o situaci... Jinak toto pěkné, svižné dílko udrží bezpečně Vaši pozornost a prokroutí Vaše mozkové závity až do samého konce. Ale je to bohužel ten typicky americký happy end, kvůli kterému dávám jen čtyři * - je vidět, že pan Stone nám přece jen poněkud stárne...

Jedna z mých nejmilejších pohádek....

Hlubce lidské.

Aaaaa….. byla jsem stržena poetikou filmu. Mám pocit, že nejen já, takže pokud jde o stránku uměleckou, bylo řečeno už asi vše v předchozích komentářích. Jen jsem si při sledování znovu připomněla, že každý z nás vnímá svět kolem sebe úplně jinak a že rodiče jsou takoví, jací jsou, a ne takoví, jaké bychom je chtěli mít, a že většinou pro nás dělají, co mohou... I když my to tak možná nevidíme.

Omlouvám předem se všem pisatelům komentářů - realistům, kteří vždy stojí nohama pevně na zemi, ale mám tentokrát dojem, že musím jít pevně proti proudu. Film na mě nepůsobil ani jako křesťanská agitka (ba právě naopak), ani jako souboj vědy a náboženství, ani jako příběh plný děr. Ve filmu vidím dvě jasná poselství: to, co dělá člověka člověkem, není ani jeho tělo, ani intelekt, ale jeho duše (což koneckonců řešila i řada filmů o robotech), a dále pak, že každý z nás má duši sice složitou a složenou z mnoha částí (a možná jich bude i víc než devět, ale numerologie zase operuje jen s devíti čísly), ale měl by se především naučit poslouchat svoji intuici; koneckonců to, co uděláme z náhlého popudu, bývá to správné, i když to ze začátku působí divně… 4 * dávám proto, že příběh by si zasloužil trochu více propracování. A abych nezapomněla, hehe, zvláštní ohodnocení dávám za scénu s magnetem :-).

Při vědomí toho, jak před padesáti roky vypadaly počítače nebo ještě před cca dvanácti roky mobilní telefony, nikdy neřeším u sci-fi filmů jejich technickou stránku, resp. proveditelnost, a odmítám se na ně dívat prizmatem dnešního „state of the art.“ Zaměřuji se na jiná poselství, a Sunshine tak považuji za v mnoha ohledech velmi působivé sci-fi s existenciální i existenční tématikou, které nám předkládá řadu otázek – a nejen to, co vlastně viděl kapitán Kaneda. Po dlouhém váhání a boji s okouzlením audio-vizuální stránkou sice volám "bravo", ale plné hodnocení jsem nedala - a to jen proto, že hororové vyvražďovačky opravdu nemusím; abych měla husí kůži, stačí mi poslechnout si zvuk „distress beacon“ lodi Icarus 1 (btw, za hudbu bych dala víc než pět hvězdiček) nebo zahlédnout téměř podprahově vnímané snímky jeho bývalé posádky. Přes lehce depresivní naladění filmu jsme nakonec ujištěni, že život si vždycky cestu najde, no a pokud jde o tu otázku… možná, že až zjistíme, jaký je zvuk tlesknutí jedné dlaně :-D), pak uvidíme to, co Kaneda.

Při sledování ukázek na tento film (před jiným představením) kamarád dokončil větu komentátora o jednom vyvoleném, která ovládá všechny živly, dodatkem: „A je jen málo vyvolených, kteří umí natočit slušný film.“ M. Night Shyamalan k těmto vyvoleným v posledních letech už očividně nepatří. Sice jsem v kině netrpěla tolik, jako při sledování Letopisů Narnie, ale zase dost nato, abych nedala víc než dvě hvězdičky za některé akční scény, efekty a pár ukázek tai-ji. Jinak nuda, nuda, šeď, šeď, blábol, blábol.

Na rozdíl od většiny amerických filmů, které se točí tak, aby byly zcela explicitní a aby ani toho nejnechápavějšího diváka nenechaly na pochybách, co tím vším chtěl básník říct, kdo je padouch a kdo hrdina a jaké bychom si z filmu měli vzít ponaučení (viz Sedm statečných), jsou „východní“ filmy daleko niternější, kladou důraz na sebereflexi a nechávají diváka, aby si sám udělal úsudek. Kurosawa navíc nemůže být neovlivněn svojí rodnou kulturou, tedy i samurajskými tradicemi (sám pocházel ze samurajského rodu), divadlem kabuki (nám se pak může zdát, že herci někdy „přehrávají“) a zen buddhismem. A toho všeho se nám ve filmu dostává vrchovatou měrou, společně s velmi dobrými hereckými výkony – Kurosawův dvorní herec T. Mifune se nám představuje v pro něj dost netradiční, ale dobře zvládnuté „bláznivé“ roli. Jestliže jednou ze základních vlastností samuraje je soucit, myslím, že Kurosawa je určitě jedním ze samurajů moderní doby: ve svém filmu nestraní nikomu, ale soucítí se všemi. A pokud jde o tu napadanou stopáž filmu… Sedm samurajů je film, který je dlouhý pro toho, kdo jej sleduje, a zcela přiměřený pro toho, kdo jej prožívá.

Americká krása patří do malé skupiny filmů, které mě opravdu zasáhly a ovlivnily. Navždy. Rozbor by vydal na několik stránek, tak jen o jednom jasném poselství: něco se ti nelíbí v tvém životě? Změň to! Nemá cenu se tvářit navenek spokojeně (jako to dělají v Americe), ani si věčně stěžovat (jako to dělají Češi), ani se nechat vázat společenskými konvencemi (jako se to dělá všude). A je úplně jedno, co tě ke změně „nakopne“. Při druhém sledování filmu v kině mě rušila nějaká skupina puberťáků, kterým známá scéna s igelitovým pytlíkem připadala strašně legrační. A já jsem si v duchu zlomyslně říkala: počkejte, až vyrostete a až se vdáte/oženíte a pořídíte si děti… Uvidíme, jak si s tím vším poradíte vy a jak budete vše hodnotit později. Pro mě tento film neměl chybu. P.S. Až nedávno jsem zjistila, já nedovtipná, že Americká krása je také název té odrůdy červených růží…

Příběh silné, nezávislé ženy, vědkyně a filozofky Hypatie („Ponechme si právo myslet. Dokonce myslet chybně je lepší, než nemyslet vůbec. Nejstrašnější věcí je učit pověry jako pravdu“), zasazený do rámce převratných společenských změn v Alexandrii. Hypatie byla bezesporu ženou, která předběhla nejen svoji dobu, ale v mnohém možná i tu dnešní, a která by nepochybně i dnes měla problémy (a to nejen v závislosti na tom, ve které zemi by žila: vzpomeňme na obecně platný „zákon Jante“). Ale přiznám se, že to, co mě na filmu dostalo, nebyl ani tak její příběh, ani realistické vylíčení chování zfanatizovaných křesťanů, po moci toužících církevních hodnostářů (rané křesťany jsme si všichni zvykli idealizovat, podobně jako například husity při našich hodinách dějepisu), emocemi zmítaných studentů i po svobodě toužících otroků. Ani skutečnost, že při prosazování křesťanství sami křesťané popírali křesťanské zásady jako takové (nedokážu si představit Ježíše, jak křičí „Jsem křesťan, jsem křesťan!!“ - a potom jde někoho utlouct holí). Dostaly mě záběry na hvězdy, na Zemi z kosmu, „přibližovačky“, které jakoby nabízely pohled na věc z boží perspektivy a s tím nesly i jedno velké poselství: je jedno, jakého boha budete prosazovat a uctívat, které chrámy zboříte, co budete dělat a co si budete myslet. Vesmír se vždy bude řídit svým vlastním řádem, Země bude dál obíhat kolem Slunce a vy můžete sice přijít na to, proč tomu tak je, ale stejně nic s tím neuděláte. Dobře vymyšleno, dobře podáno, dobře zrežírováno. Pro mě jasných 5*.