Sarpele

Magický příběh vycházející z tradic a náboženského systému Bambarského etnika, ze kterého pochází i režisérovi předci. Proti zlým a mocným patriarchům, kteří zneužívají své vědění, povstane spasitelská postava syna – nositele skutečné moudrosti a čistoty. Z jejich souboje se zrodí nový svět.

Nadčasový příběh o islamizaci (resp. kristianizaci) Afriky. Muži, přestože jsou nositeli moci, se nakonec nechají zlomit. Až žena (princezna Dior), sybolizující zároveň pradávné hodnoty a budoucnost Afriky, se dokáže vzepřít. Pro nelichotivý pohled na islám (oficiálně však kvůli špatné transkripci názvu) byl film v Senegalu několik let zakázán.

Taková normální partyzánská rodinka, která se snaží ve svém vodním domově co nejlépe přežít útoky amerických vrtulníků, a přispět co největším dílem k vítězství Vietkongu. Film je zajímavý hlavně po vizuální stránce. Spíš než klasickým hraným filmem je Divoké pole černobílou obrazovou básní, která svou formální vybroušeností, krásou a způsobem práce s černobílým materiálem připomíná brazilské Barravento resp. práce Man Raye. Trochu zvláštně působí obsazení asiatů do rolí amerických vojáků, které by se dalo vykládat jako "castingovou nouzi" nebo jako snahu ukázat, že všichni lidé jsou stejní a je nesmyslné se navzájem zabíjet. / S odstupem mi na filmu čím dál víc vadí, jak idealizuje příslušníky Vietkongu. Pravděpodobným důvodem vzniku filmu zdá se bylo podpořit pohled na konflikt ve Vitenamu, který byl (a je) typický pro "mladé a pokrokové" západoevropany a Američany. Totiž že USA zlovolně zaútočily na Vietnam jen proto, že se vyžívají ve vraždění nevinných. A příslušníci Vietkongu byli vlastně obyčejní dobří lidé, kteří této zlovůli čelili. Což je ovšem skutečnosti více než nepodobné.

Velice zvláštní film, obzvlášť pro člověka s malou diváckou zkušeností. Něco, co zpočátku vypadá jako běžný hraný film na motivy trochu neobvyklé legendy o invalidním chlapci a jeho učitelce, se brzy ukáže být experimentem na hranici dokumentu, kde spíš než o samo vyprávění příběhu (které je postupně svěřováno nejrůznějším lidem a příběh tak nabývá na bizarnosti) jde o co nejvěrnější zachycení současného Thajska.

Výrazně jednodušší film než v případě Cesty do fantazie, s jasným protiválečným vyzněním. Poměrně nízký počet postav, jasný příběh směřující tentokrát, snad že inspirací byla kniha žákyně C.S.Lewise, k závěrečnému ponaučení – (nejen)člověk je dobrý, jen když je schopen nesobecké lásky. I zde však zůstává prostupná a nejasná hranice mezi dobrem a zlem, pestrost jednotlivých postav a okouzlující dvojice hlavních hrdinů proměnlivých podob. A samozřejmě naprosto úžasná animace.

Hayao Miyazaki bývá nazýván „japonský Walt Disney“. A právě Cesta do fantazie ukazuje, jak je toto přirovnání nemístné. Produkce Walta Disneyho se orientovala na dětského diváka a to ještě na tu jeho podobu, kterou mají ve svých hlavách dospělí. Filmy tedy musely být jednoduché, dobro a zlo muselo být jasně rozlišené a na konci muselo přijít ponaučení. Cesta do fantazie je naopak dveřmi do komplikovaného světa mýtů, legend, duchů, kde je všechno možné a kde se charakter,podoba i jména postav mění každým momentem. Divák je okouzlen, pohlcen záhadným příběhem, který ani po několikerém zhlédnutí neodhalí všechna svá tajemství. První animovaný film, který získal hlavní cenu na jednom z významných evrpských filmových festivalů (Zlatý medvěd na Berlinale).

Pocta seriálům ze 70.let o slepém hrdinovi, který se vždy zastává slabších. Velmi výrazná je tentokrát zvuková stopa (zesílené ruchy, hudba, rytmické taneční pojetí všedních činností v podání taneční skupiny The Stripes), divák je v průběhu celého filmu nabádán, aby věřil spíš svým uším než očím, které se ukazují být značně nespolehlivé (jednotlivé postavy často nejsou tím, čím se zdají). Estetizace soubojů je posílena z fyziologického hlediska přehnaným stříkáním krve, kterýžto prvek můžeme najít například i ve filmech Akiry Kurosawy. Označovat to za nějaké laciné napodobování amerických filmů, jak to učiilo několik tuzemských recenzentů, je tedy zcela zcestné.

Jestli Takeši Kitano něco opravdu umí, pak je to být stylový a umět se neuvěřitelně převtělovat. Jamamoto je v jeho podání ten nejdrsnější a nejvíc cool jakuzák na obou světových polokoulích. Skla jeho brýlí jsou nejtmavší, humor nejsušší, oblek nejlépe padnoucí. I jeho smrt bude ta nejstylovější. Brzy po té, co je nucen odjet kvůli válce klanů z Japonska a vyhledat svého bratra, který v USA prodává s partičkou černochů drogy, začne v podsvětí zásadní reforma, po jejímž skončení už americká drogová scéna nikdy nebude to, co dřív. Kitano dovede svým osobitým režijním stylem přetvořit i ten „nejnižší“ žánr na mistrovské dílo. Ve spárech jakuzy je jeho prvním filmem, natáčeným mimo Japonsko.

Směsice rodinného dramatu, hodně škodolibé komedie, erotického filmu a kritiky poválečné japonské společnosti. Nagisa Óšima ukazuje, že japonské tradice jsou zastaralé, směšné a nebezpečné, protože už jednou uvrhly Japonsko do zkázy a mohou to udělat znova. Téma kritiky a iracionality japonských tradic se spolu s homosexuální fascinací, která je v Obřadu také přítomná, objevuje v Óšimově pozdějším filmu Veselé Vánoce, pane Lawrenci. V tomto případě je zdrojem kritiky kontrast západoevropské a japonské kultury za zdmi japonského zajateckého tábora.

Další shakespearovská inspirace, tentokrát si Kurosawa vybral Krále Leara. Ve srovnání s adaptací Mackbetha prošla předloha daleko rozsáhlejšími změnami. Dcery se změnily v syny, daleko víc je tematizována minulost starého vládce Hidetory, jeho kruté činy, vina a trest. Stejně jako v Krvavém trůnu se tu objevuje postava démonické ženy (výrazně nalíčená, s pomalými promyšlenými pohyby), která, tentokrát úmyslně, přispěje ke zničení celého rodu. Podobná je scéna veliké destrukce, která ve filmu Ran nepřichází na konci, ale v půlce filmu. Právě na této scéně je dobře vidět, jak Akira Kurosawa pracuje s barvou. V nejvypjatějších scénách je barevná škála redukována na černou a rudou, s občasnými motivy žluté a bílé. Jednotliví aktéři mají svoje „erbovní“ barvy, které mají funkci praktickou (lepší orientace v davových scénách) i symbolickou (světle modrá barva nejmladšího bratra, rudá barva bratra nejstaršího, žlutá barva prostředního). V hlavní roli podal naprosto úžasný výkon Tacua Nakadaj.