Sarpele

Výborný převod známé „prokleté“ Shakespearovy hry do prostředí středověkého Japonska. Vpravdě démonická žena (Isuzu Jamada dostala za tuto roli cenu Kinema Junpo) přikrmuje ve svém muži touhu po úspěchu, přiměje ho k mnoha nečestným a krutým činům, které nakonec uvrhnou celý rod do záhuby. Spojení Shakespeara s Japonskem je jen zdánlivě nesourodé a překvapivé. Vždyť kdo by mohl lépe porozumět Shakespearovým konvencionalizovaným, archetypálním a do jisté míry schematickým hrám než Japonci, v jejichž kultuře je právě konvence a archetypálnost dosud pevně zakotvená. Zlatý lev v Benátkách.

Překrásný strhující film, jehož hlavním tématem je polemika se samurajským kodexem Bušidó, přeneseně kritika pokryteckého lpění na tradicích za každou cenu. Od poklidného, pomalého začátku Harakiri (Seppuku) postupně graduje až k závěrečné bojové scéně všech proti jednomu, při které si uvědomíme, kde mimo jiné bral Quentin Tarantino inspiraci pro film Kill Bill. Pro evropského diváka je zajímavé, že se tradice, které tak fascinují západní společnost a jsou pro ni tím, co dělá Japonsko výjimečným, stávají tak často terčem kritiky japonských filmařů. Za zmínku stojí i výborný herecký výkon Tacua Nakadaje (cena Kinema Junpo). Film získal Zvláštní cenu poroty v Cannes.

Přesně takové uslzené melodrama, ze kterých si dělá legraci hrdinka filmu My Sassy Girl. Náhodné a celkem vtipně vymyšlené setkání dvou zcela protikladných mladých lidí je začátkem největší lásky jejich života, do které ovšem zasáhne nemilosrdná nemoc. Přestože má film evidentně vyšší ambice (dá se chápat i jako esej o paměti a jejího vztahu k lidské duši a lásce), je na něm vidět zakotvení v romantických korejských televizních seriálech. I když je celý příběh trochu laciný, může vás díky své nesporné kráse vtáhnout a i nějaké ty slzy z vás vymáčknout. Snad i díky tomu, že kýč jiné kultury je pro nás vždycky přijatelnější. A navíc snad každý ze současných jihokorejských žánrových filmů je slovy mé kamarádky "vizuální nářez". 3 a1/2 hvězdičky.

Mistrovský detektivní film Vzpomínky na vraha je další jihokorejskou žánrovou perlou. Sledujeme vyšetřování série vražd z let 1986 až 1991 (konec vojenské diktatury), postupné skládání policejního týmu (který je samozřejmě tvořen nesourodými typy policistů), rostoucí beznaděj s každou stopou, která se ukáže být zavádějící. Ovšem skvělá detektivka je jen jednou rovinou, kterou v sobě film skrývá. Příchod detektiva ze Soulu, který místo brutality používá moderní metody, můžeme chápat jako symbolicky vyjádřenou změnu režimu na počátku 90. let. Všudypřítomný je také motiv amerického vlivu a vyrovnávání se s ním (explicitní zmiňování a citace amerických seriálů a filmů – např. Body Heat; dialog o rozdílu americké FBI a korejské policie; americká laboratoř, do níž je nutné posílat vzorky na rozbor, a která je taky zdrojem závěrečného zklamání a beznaděje). Grand Bell Award za nejlepší film, režii a mužský herecký výkon (Song Kang-ho).

My Sassy Girl by se dala moderní „češtinou“ označit jako ultimativní jihokorejská romance. Objeví se zde mnoho typických motivů (opilá zvracející hrdinka, déšť) i citací starších melodramat (prostřednictvím hraných ukázek ze scénářů hlavní hrdinky). První část se zdá být parodií uslzených romantických příběhů, na kterých mladí Korejci vyrostli a které byly určující pro jejich milostný život. Ve druhé části pak mizí všechny iritující momenty, zdánlivě zbytečné odbočky a vedlejší motivy (které z první půlky dělají zkoušku divácké trpělivosti), a z filmu se stává plnokrevná lovestory. Dojde i na motiv tragicky zahynuvšího milého a dojemného „náhodného“ setkání po letech. V hlavní mužské roli se představila hvězda televizních seriálů, reklam a také příležitostný zpěvák Cha Tae-hyun, role dívky pak z okouzlující Jeon Ji-hyun hvězdu udělala. Film inspirovaný populárním internetovým seriálem se stal kasovním trhákem v Jižní Koreji a Hongkongu. V roce 2001 byla Jižní Korea s 50-ti procentním podílem domácích filmů na návštěvnosti jedinou zemí, kde se (bez dovozních kvót) podařilo domácí kinematografii porazit kinematografii americkou. Ceny: Hong Kong Film Award za nejlepší asijský film, Grand Bell Award za nejlepší ženský herecký výkon a nejlepší scénář. Studio Dreamworks zakoupilo práva na remake, který by měla režírovat Gurinder Chadha (např. Blafuj jako Beckham).

Hlavní hrdina filmu Bin-jip Tae-suk se násilí v mezilidských vztazích vyhýbá tak, že do žádných mezilidských vztahů nevstupuje. Zabydluje dočasně opuštěné byty, do cizího prostředí zasahuje jen velmi jemně a něžně. Až když neplánovaně vstoupí do vztahu s tajemnou Sun-hwa, dostává se opět do pasti násilí, jehož je jak aktivním tak pasivním účastníkem. Až ve vězení najde způsob, jak být mezi lidmi a zároveň se násilí vyhnout. Je však možné aplikovat toto řešení v běžném životě? Není Bin-jip jen jakýmsi útěkem do snu?

Dvojice stejně starých dívek. Bezstarostná Yeo-jin vydělává peníze prostitucí, zatímco jí oddaná, popudlivá a trpící přítelkyně Jae-yeong shání zákazníky a inkasuje peníze. Samaritánka je rozdělena do tří částí – Vasumitra, Samaritánka, Sonáta. V první představuje slovy a činy Yeo-jin roli Vasumitry – dívka prostřednictvím sexu přináší mužům štěstí, lásku, dělá z nich lepší lidi. Nejde tedy o nic odporného. Ve druhé části tuto roli po smrti Yeo-jin převezme a pochopí Jae-yeong, zbavujíce se tak své trpící, (sebe)obviňující a trestají role z první části, která bývá v Kimových filmech zpravidla vyhrazena mužům. Tuto starou roli po ní ve třetí části převezme otec, který roztáčí spirálu pomsty a utrpení, čímž vlastně ničí dílo své dcery. V závěru se mu ovšem nečekaně povede tuto spirálu přetnout, a tak se divák znalý Kimova díla dočká očekávaného konce jen v modré snové sekvenci.

Im Kwon-taek zde spojuje dvě veliké korejské tradice. Příběh o Chunhyang (ikoně korejského lidu, potažmo i korejského filmu) a pchansori, se kterým nás seznámil ve filmu Sopyonje. V Chunhyang ostatně uslyšíme stejná slova a melodie. Ve filmu se spojují dva vypravěči, aby přenesli společnými silami příběh o Chunhyang do dalšího tisíciletí. Zpěvák pchansori, který dominuje zvukové stopě a filmový režisér. Ve srovnání se severokorejskou verzí (VYPRÁVĚNÍ O ČCHUN-HJANG /ČCHUNHJANGDŽON; KLDR 1979) je tu daleko větší důraz kladen na individualitu hlavních hrdinů (Chunyang by se se svou emancipovaností neztratila ani v dnešní době) a na jejich milostný příběh. První filmová verze této legendy byla prvním korejským filmem vůbec. Verze Im Kwon-taeka byla prvním korejským filmem v hlavní soutěži na festivalu v Cannes.

Mladý muž Dong-ho se vydá na venkov údajně hledat lék pro svého syna. Ve skutečnosti hledá dívku Song-hwa, se kterou vyrůstal a spolu s ní byl žákem mistra pchansori Yu-bonga. Pomocí retrospektivy sledujeme jejich příběh od dětství až k dospělosti, sledujeme, jak se talentovaná Song-hwa zlepšuje v umění pchansori, jak se spolu s nevlastním otcem snaží čelit přílivu okupantské (japonské resp. americké) kultury. Snad právě krása pchansori dělá z filmu tak výjimečný zážitek. Im Kwon-taek mu také věnuje dostatek prostoru, některé melodie se divákům vryjí do paměti (asi nejvýrazněji „Arirang“, kterou ústřední trojice nacvičuje ve velmi dlouhé scéně cestou krásnou korejskou krajinou). Oživení a zviditelnění pchansori (sopyonje je jeho západní tzv. femininní varianta) bylo údajně hlavním režisérovým cílem. Film zaznamenat překvapivý komerční úspěch, jen v Soulu přesáhl počet diváků jeden milion. Získal obě hlavní korejské filmové ceny – Grand Bell Award a Blue Dragon Award.

Bohatý šlechtic se vydá do vesnice „žen bez příjmení“, aby našel pro budoucího syna svého synovce, jehož žena nemůže mít děti, náhradní matku (sibaji), a zajistil tak dědice. Zvolí mladinkou Ok-nyo, kterou se její matka, sama také sibaji, snaží před tímto osudem ochránit. Ok-nyo však zláká vidina snadného výdělku a na obchod přistoupí. Od té chvíle sledujeme, jak je do té doby drzá, nespoutaná a nepřizpůsobivá dívka postupně podrobována nejrůznějším rituálům, které ji nakonec připraví o všechno, i o sílu dál žít. Tradice, rituály a (v tomto případě marná) snaha se z nich vymanit jsou oblíbeným tématem Im Kwon-taeka. To se projevuje i v častém zobrazování písma, psaní, oblékání a svlékání a také tradičních forem korejského divadla. V tomto případě jde o nejstarší původní korejskou formu – divadlo masek. Právě prostřednictvím divadla masek zaznívá ve filmu kritika šlechtické rodiny a jejích praktik, která jinou, přímou formou není možná. Kang Soo-yeon obržela cenu za ženský herecký výkon na festivalu v Benátkách.