AppleCore

Děsivě realistickej vhled do velkýho civilizačního krachu, kterej nám skrze sedm charakterů vysvětlí, jak moc v prdeli náš svět aktuálně je, a jak moc v hovnech bude ve chvíli, kdy vypnou internet. Tehdy budou fyzický nosiče spásou a příroda náš největší kamarád. Sam Esmail se inspiroval u Finchera, Hitchcocka i Shyamalana a po fenomenálním Mr.Robot opět zaútočil na všechny divákovy smysly, který budou žasnout nad fantastickou kamerou, skvělým, znepokojivým soundtrackem, a ještě více znepokojivým scénářem, ale hlavně nad celkovým vyzněním příběhu a jeho podáním (tohle dost možná zažije spousta z nás).

Obrovská snaha o novodobou klasiku, která by se mohla řadit po bok Blade Runnera nebo Apocalypse Now, se vyplácí po dobu dvou třetin metráže, který jsou vizuálně, designově i příběhově ohromný (nízkýmu rozpočtu navzdory). Pak ale přijde třetí akt. Akt, ve kterym najednou všechno působí, jako by to přejal jinej tvůrčí tým a všechny zúčastněný to přestalo bavit – a tak prostě zkondenzovali celý Elysium do finálních čtyřiceti minut a udělali ze Stvořitele nejtupější, nejbéčkovější sci-fi roku, čímž veškerá snaha přišla vniveč. Přitom režijně i vizí se ty dvě třetiny drží The Creator neskutečně vysoko. Ty tři hvězdy dávám hlavně za tu snahu přivést na plátna kin originální tvorbu, která v posledních dvaceti letech pomalu mizí.

Tak trochu jiná love story, nikoliv o pomstě, ale o eliminaci všech faktorů, který vám negativně zasahují do profesního i osobního života... a taky geniální vhled do "metodický" mysli nájemnýho vraha, kterej naprosto přesně ví co, kdy a jak vykonat pro úspěch svého poslání, ale všechno se mu vlivem jeho rutiny, pokrytectví, mentálního rozpoložení a pravděpodobný hlouposti hroutí pod rukama. Musí se proto vrátit na pomyslnej začátek a přehodnotit, kde se stala chyba. Vychází z toho často až komediální, černo-humorný patálie zaobalený do perfektní střihový skladby, skvělýho zvuku a pulzujícího soundtracku – to všechno utváří tíživou, stresující a nezřídka kdy až frustrující atmosféru. Kdyby to točil Fincher pro kina, byl by film sice o třídu výš, v rámci streamu je ale The Killer pořád o dvě třídy jinde než většinová tvorba Netflixu.

Kde první řada dominovala, tedy v relativně realistickym uchopení mimozemský invaze, ve který se běžný civil potýká s osobními problémy s přesahem do těch invazních, tam druhá řada jednoduše skládá zbraně a jenom zoufale vycucává zápletky z prstu, aby se to nějak ukončilo. Má to za následek absolutní stupiditu postav, ale především změny ve způsobech vyprávění i v samotných příbězích, který jdou vstříc těm nejprimitivnějším a nejpředvídatelnějším rozhodnutím. A protože asi nezbyl rozpočet na Maxe Richtera, je i soundtrack naprosto bez duše či atmosféry. Přitom první série položila základ pro super nekonvenční sci-fi příběh, jež mohl být plný neotřelých nápadů a překvapení. Tohle je průser! 

Invaze tragických životních událostí mnoha osob orámovaná invazí z kosmu, která je pomalu svádí dohromady. Kdo nečeká akční výhul v hlavní roli se Samem Neillem, dostane plně funkční drama s realistickým vyobrazením mimozemský invaze a jejího dopadu na chování nás coby civilizace. Seriál je navíc podpořenej nádhernym soundtrackem a parádnim náběhem na další řadu, kde se snad už divák dozví, za jakým účelem vlastně přišli. Protože kdyby chtěli lidstvo rozjebat, stačila by na to jedna epizoda o deseti vteřinách.

Další potenciálně skvělá show, která je kompletně zazděná nesnesitelnými dialogy plných vznosných myšlenek a názorů, ale jdoucích odnikud nikam a ještě k tomu bez zápalu a dynamiky, takže naprosto zbytečně zpomalují budování děsu, strachu, atmosféry a zejména celýho příběhu. Vážně mě nebaví padesát minut z každý epizody trpět u zcela nepřirozených promluv všech postav jenom proto, abych deset minut před koncem viděl jednu z nich brutálně umřít. Od fenomenálního The Haunting of Hill House se Flanagan profiluje jako král scenáristicky vypiplaných hororů, akorát by mu měl někdo říct, ať krotí svoje shakespearovký ambice.

Svojí snovou atmosférou jedinečná, podivná i bizarní show podtržená perfektním vizuálem, nadstandartními hereckými výkony, fantastickým soundtrackem a neskutečně poutavým příběhem. Akorát že odpadující prostej jedinec (homo stultus) – do sebe zahleděnej ignorant, povrchně a primitivně smýšlející, žijící ve vlastní, malý, zcela soukromý totalitě, do který nepřijme nic, čemu nerozumí (což je skoro všechno), preferující lež a útlak před fakty a svobodou – nemá nejmenší šanci ve svojí sevřenosti a nevyspělosti pochopit, čehože to byl vlastně svědkem a jakým způsobem si to celý převzít a uchopit. Podvrženec umí bejt silně znepokojivou, občasně těžce metaforickou a zdánlivě nelogickou, zauzlenou spletí, která si s divákem a jeho očekáváním hraje na úrovni, do který řada lidí dosud nedospěla (zřejmě ani nikdy nedospěje). To se pak odráží i na hodnocení samotný knihy. Ti, kteří nemusejí pochopit všechno hned, ale jsou alespoň trochu otevření a schopní nad tématy uvažovat (a nejsou rasisti!), si dokážou užít každou jednu epizodu – i proto, že ty kvality jsou prostě nepopiratelný. "When You Believe In Things That You Don't Understand, Then You Suffer" Stevie Wonder.

Člověk by očekával, že film, kolem kterýho se strhla neřízená vlna kontroverzí, bude mít alespoň koule odprezentovat všechnu tu zrůdnost s náležitou grácií, hloubkou, dynamikou, se schopností vybudit v divákovi silný deprese z toho, v jak pomatenym světe žijeme. Jenomže ono to působí, jakoby se uražená církev – po všech těch nařčeních ze zneužívání nezletilých – jenom snažila strhnout na chvíli pozornost i jiným směrem, aniž aby se reálně pokoušela sdělit něco novýho nějakou zajímavou optikou, výsledkem čehož je (z hlediska filmařiny) Životní zkouška pro děti.

Mlčeti zlato. Aneb když se vyserete na mluvené slovo a místo toho rozjedete striktně vizuální porno s psychologickým přesahem a metaforickým podtónem. Doteď snad jenom Spielberg v Blízkých setkáních dokázal vykreslit ufony, kteří nevypadají a nechovají se jak naprostí idioti. Tady jim nejenom věříte jejich vzhled, kterej je naprosto klasickej, ale i jejich inteligenci, která je prostě out of this world. Oni ale i ty traumatický události a úzkostlivý stavy umí vyvolat silně mimozemský pocity. Jak si film přeberete, takovej zážitek dostanete. Perfektní kamera, skvělá hravá režie, slušnej hereckej výkon, dobrej soundtrack, překvapivě kvalitní CGI a napínavej, zábavnej i místy zajímavej děj!

Pokud vás už v úvodu tím nejhorším možným způsobem znechutí obličej mladýho Forda, jenž se nepřirozeně pohupuje na zcela nepasujícím těle, tuna odporně působícího CGI i v momentech, kde by se všechno dalo lehce řešit prakticky a celý se to line napříč filmem, je v podstatě nemožný si jej užít, přestože se za tím digitálním paskvilem skrývá fenomenální dobrodružství – byť bez typický spielbergovský hravosti – vzdávající hold všem předchozím dílům, a který tím nejlepším způsobem zakončuje Indyho legendu, i když vykradli Interstellar. Analogová Poslední křížová výprava je na poli akčního dobrodružství navždy neporažena!