AppleCore

Tim Burton je definitivně vyčerpanej a po jeho kdysi tak ikonickym i pověstnym gotickym stylu není ve Wednesday ani vidu, ani slechu. Adamsova rodina byla pohřbena tím nejrutinnějším a nejlínějším scénářem, ve kterym je hlavní postava – vzhledem ke svojí jinakosti – vražena na speciální školu „čar a kouzel“. Celý to young adult pojetí bere příběhu jakoukoli atmosféru, jakoukoli vážnost a dokonce pohřbívá i všechny snahy o černej humor – ten sám o sobě  občas funguje jenom díky samotný Wednesday, kterou si Jenna Ortega neskutečně užívá (zbytek obsazení je jeden velkej omyl). Do toho Elfman fidlá svoje orchestry stejně nudně, jako Burton režíruje. Wednesday je generická, předvídatelná, prosluněná a překvapivě barevná nepohádka s vyumělkovanou stylizací pro nikoho, postrádající originalitu i snahu o skvělou show. Je proto dost divný, že nejenže má seriál tak vysoký hodnocení, ale především to, že se na něj docela dobře kouká - všem záporům navzdory.

Výtvarně fantasticky zpracovaná show, která v prvních epizodách nikam nespěchá a skoro až nudí, ale jak plyne dál ku svýmu rozuzlení, je čím dál zajímavější, dynamičtější a údernější. Postavy jsou sice často krajně nesympatický, ale je třeba si uvědomit, že sledujeme příběh mnoha osob postižených traumatickými událostmi, ze kterých dost možná zešílely (což je jeden z nástrojů, kterej tvůrcům dává prostor efektivně mást diváka). A jasně, 1899 se bere smrtelně vážně, bez náznaku humoru, ale že po všech infantilních marvelovkách ten humor chcete všude, to je váš problém, stejně jako odsouzení diverzního obsazení, který zrovna tady dává dokonalej smysl. Kdo nečeká primitivní náhul z Bermudskýho trojúhelníku, dostane originální "crossover" mezi Matrixem, Kostkou a Truman Show s vlastním ksichtem! A kdo od tvůrců DARK ten primitivní náhul čekal, měl by na tý lodi bejt taky.

HEAVY SPOILER: Příběh o tom, že slabomyslní se atraktivní lží budou přežírat i za cenu obětování vlastního dítěte, aby v hlavách těch druhých onu lež rozvinuli v něco jako fakt. To není věcí jen náboženství, ale i rutiny našich obyčejných životů. Protože prostá fakta nikoho nezajímají – těm chybí aura zázraku/úžasu. The Wonder je pomalu plynoucí, zato krásně natočený drama s úžasnou atmosférou, kamerou, soundtrackem i hereckými výkony. Drama s jasným a upřímným názorem, kterej ale divákovi dojde, až když prozře z iluzivní pohádky do každodenní reality současnýho světa. Žerte, kurva!

Vysoce ponurej příběh o někom, kdo zapříčinil smrt až čtyř set pacientů? NE! Divák musí dvě hodiny koukat na vizuálně i obsahově extrémně mdlou kriminálku, kde neni ani náznak snahy zabřednout do hloubi mysli hlavní postavy, která navíc dle scénáře neudělala zřejmě vůbec nic, protože v každý scéně jenom je a čumí. To i kdejakej céčkovej slasher má psychologii vraha načrtnutou s větším umem. Dobrá sestra je tak nudná a prázdná, že jsem se dozvěděl víc o napařovači oděvů než o Charliem Cullenovi. Ale aspoň mám teď z krku jeden vánoční dárek.

Další smutnej případ toho, že naší českou krajinu musí režírovat zahraniční tvůrci, aby to nějak vypadalo (Žižko!). Na za západní frontě klid sice nevnáší do válečných zákupů nic novýho, ale alespoň přiznaně adaptuje skoro sto let starou knihu (autora, kterej v tý válce bojoval), než aby z ní sprostě opisoval a pak to prodával jako vlastní originální tvorbu (Že jo, scénáristi všech předchozích válečných vřav?!). Tolik k tomu, že si tady kde jakej čecháček stěžuje na klišé. Z hlediska vizuálu, výpravy, režie a obecný filmařiny je to asi nejlepší válečný drama posledních let, kterýmu ale zoufale chybí zajímavější soundtrack a pevnější dramuturgický uchopení, aby v divákovi zanechalo tu depku i dlouho po skončení. Nakonec nejsmutnějším faktem je realita, kterou aktuálně žije celej svět, protože v Rusku je ta kniha zřejmě zakázaná.

Těžká antidivácká slow-burn filmařina, která se snad v ničem nesnaží divákovi vyjít vstříc. Přesto dokáže The Stranger bez jedinýho výstřelu a kapky krve svojí atmosférou kovat ke křeslu a nechat vás dvě hodiny trápit ve stejných úzkostných stavech, ve kterých se nacházejí hlavní charaktery. Tomu dopomáhá místy až rušivá zvuková stopa, náhlý střihy, uhrančivej soundtrack, zhýralý frustrovaný ksichty a netradiční depresivní příběh o policejním divadle na pozadí jednoho z největších pátrání v historii Austrálie. Tohle je přesně ta tvorba, kterou chci vidět na streamu každej pátek!

Syndrom Game of Thrones je zřejmě dědičnej. A tak divák sleduje, kterak mezi sebou incestní rod intrikuje, zrazuje a manipuluje, ale přitom vlastně není svědkem ničeho zajímavýho. Aneb když seriál začíná bejt dobrej výhradně ve chvílích, kdy dochází k nečekaným, často brutálním či zbytečným zvratům, kde všechno před nimi a po nich je jenom kvadrilion dialogů či nudnejch scén, který nestaví ani charaktery, ani svět, ale prostě jsou, aby k tomu zvratu mohlo časem dojít. To se víc vyplatí pustit si stokrát Dunu nebo LOTR, kterými se beztak R.R. Martin hojně inspiruje, ale jsou scénářem i režií o předalekou galaxii jinde, než trávit čas u něčeho, co existuje jenom z popularity původní tvorby, která sama o sobě už v posledních řadách musela bejt vycucávaná z prstu, aby všem zúčastněným zaplatila účty na roky dopředu. House of the Dragon je vyprázdněnej soubor předobrazů, kde se zase hraje o trůny - akorát tam se to aspoň sekalo, řezalo, bodalo a mlátilo!

Petr Jákl je statečné srdce… Když se tvůrčí vize střetne s talentem převést jí na filmová plátna, může z toho vzejít jedinečnej zážitek atakující žebříčky nejlepších filmů všech dob. Mel Gibson to ví! A když je chytrá produkce, lze to dělat i s nízkým rozpočtem (The King). Jákl ale nejenže nemá vizi nebo talent, on zřejmě nemá ani pokoru či respekt k filmovýmu řemeslu, látce, ani k tvůrcům, se kterými pracuje. A tak – chvástaje se, že je Braveheart hlavní inspirací filmu – natočil nejdražší fiasko v historii český kinematografie. Kamera i celkovej vizuál (kompozice, color grading, digitál) působí jak z fan kraťasu za pár desítek tisíc. Herci netuší, kde jsou, kým jsou a co mají hrát. Atmosféra středověku je nevýrazná, protože obrazová stránka nejde ruku v ruce s výpravou a historickým zasazením. Chaotickýmu střihu s děsivou kadencí by záviděl i Greengrass. A scénář? Dramaturgicky disfunkční, příběhově generickej (scény na sebe ani pořádně nenavazujou). Žižka je exemplární případ toho, že ani z jinak talentovaných tvůrců nedokážete vytřískat výkon, pokud jste režisér bez nápadu a neumíte sladit jednotlivý filmový profese v jeden koherentní funkční celek. Měl to natočit v češtině, pro Čechy, s českými herci, třetinovým rozpočtem a tím pádem podstatně komorněji. Možná by se dostavila ona pokora, úcta a nakonec i ta tvůrčí vize… ale natočil Hammer of the Gods II.

Michael Giacchino kromě režijní tvorby druhých táhne svým soundtrackem k zemi už i svojí vlastní. A tak sledujeme sice zručně natočenou poctu klasickým filmům, který vybudovaly „horror“ coby filmovej žánr, zato poctu s impotentním soundtrackem (byť před sto lety obstojným), kterej filmu bere všechnu atmosféru i napětí. Takže když už vznikne marvelovka, která se současnýmu Marvelu na míle vzdaluje, je dojebaná stejným orchestrálním paskvilem jako všechny ostatní. Podobný mini filmy jsou ale pro Marvel dobrou cestou, jak hledat nová uchopení budoucí tvorby, takže klidně víc!

Strhující filmařina, která hned v úvodu pošle diváka do centra dění, do scény, ve který by většina filmů vrcholila. Tady ale nastoluje všechen ten zmar, zoufalství, anarchii a pak postupně proplouvá k tomu jedinýmu logickýmu závěru. Athena je režijní mistrovství podpořený fenomenálním vizuálem, kterýmu by kino slušelo víc než kde jaký marvelovce, třešničkou na dortu je pak perfektní soundtrack! Chápu, proč všude po Paříži visely na Athenu plakáty.