asphyxia

Nasrat, šest hvězd. Luca Guadagnino je bůh. Denní můra ambivalence, vztahových hamounů zvlášť. Nenávidím ho. Miluju ho. Je to nesnesitelné. Jsem vyčerpaná. Já už si nikdy neodpočinu.

Tohleto mě hodně mrzí a určitě je něco špatně ve mně. Film, na který jsem se těšila nejvíc a který mě minul. Sedím v sále se svěšenými koutky, zatímco kadence smíchu v hledišti graduje. "Bav mě," manipuluji plátno očima, zatímco mě spíš irituje. Jak to chce být za každou cenu vtipné - což by bylo, kdyby byl protagonista katalyzátorem absurdních situací mimoděk. Situační komika na mě zde nefunguje, pointy jsou předvídatelné, hrdinovi jeho smolný úděl nevěříme, protože víme, že ví, že má obecenstvo, před kterým a pro které dělá ze sebe šaška. Režisér se navíc dopouští nejneodpustitelnějšího prohřešku na poli komedie, a to je opakování vtipu. Na rozdíl od Příšery z Michiganského jezera, kde chlad cynismu glosoval defaultní posranost existence, tady je to nesnesitelné hravé. Nesnesitelně snaživě. Publikum odpovídalo na tyhle jednohubky servírované až pod nos poslušnými výbuchy smíchu. Ale já jsem těm lidem vlastně trochu záviděla. Jste v situaci, kdy film má veškeré predispozice pro to, aby se vám líbil, dadaismus, nihilismus, cynismus, nekorektnost, morbidnost, hýčkání si svých nedokonalostí a selhání, prasečinky, roztomile zbytečně překomplikovaná plánování, smysl pro nesmysl, celá řada věcí, která definuje váš charakter - a vás naprosto míjí. Já chci od kinematografie víc než jen pozorovat dění na plátně a občas si pro sebe utrousit "jo, dobrej nápad". A komediální žánr má v tomhle ohledu ještě o řád náročnějšího diváka. Takový ten přímočarý humor pro korporáty, který jde ale pořád málo za hranu, je jakoby "nekorektní" a "pankáčskej", ale stále bezpečný, od diváka nevyžaduje intenzivnější vklad, nebudí diskomfort, protože není adresný, každý se s ním snadno identifikuje, protože kdo jsme se v životě neocitl v tragikomické situaci, ze které jsme vyšli jako idioti, známe to přece všichni, ale co už, jednou se tomu zasmějeme. Ztrapnění automaticky neznamená ponížení, slabost je privilegiem člověka.___Jsem možná až nemístně kritická a není to ode mě fér, protože i přesto přese všechno jsou Stovky bobrů pokladnicí nápadů a po vzoru Monty Python si vyloženě lebedí s konstrukcích "sofistikovaných nesmyslů", pro což mám slabost. To, že režisér neulpívá na každém svém geniálním vtipu a opouští jej se stejnou lhostejností, s jakou chrlí nové, je znakem víry v nevyčerpatelnost imaginace, a to si musíme hýčkat.

Můj pornocinefilní život se dělí na období před zhlédnutím Opening Misty Beethoven a po něm. Po něm už mě nahá těla nechávají chladnou. Kde není láska, tam není intimita, kde není intimita, tam není fascinace, kde není fascinace, tam není vášeň, a kde není vášeň, tam se mi nepostaví.

Na tohle bych mohla koukat dokola. Unavená, zjitřená, rezignovaná, sjetá, s kolektivním zážitkem i bez něj. Mám ráda, když něco plně zaměstná moji pozornost a mé smysly a v té intenzivní pohrouženosti mi umožní odpoutat se na malý moment od žité reality. Takhle si odpočinu nejvíc. PS: celý zfetovaný zážitek ještě o řád umocnily neméně vystřelené české titulky v podání Jíry Fostré (FOD).

Paralela s Tomem a Jerrym byla neodbytná. Odysea uvnitř sklepení, která může být alegorií, hrdinským vyprávěním i tragikomedií. Úděl poukazující na komfort hommo sapiens jakožto stádia evoluce, v němž říše lidí nemá fatálního predátora (snad kromě nich samých). Kde existence může být realizována bez všudypřítomné hrůzy číhajícího nebezpečí a nepřetržitého aktu záchovy života (skoro se mi chce rozjet existenciální linku); a eventuální střetnutí lze řešit dialogem, racionálním vyjednáváním, reflexí lidské zkušenosti a dalšími nekrvelačnými metodami. Ale snažte se pohovořit s tarantulí, ať už se na to vysere a nechá vás na pokoji, vždyť jsme přece lid... Náš hrdina se najednou ocitá v džungli přízemního světa, kde rozum vzhledem k jeho tělesné velikosti nepřináší žádnou výhodu vůči zvířecím obyvatelům snížené perspektivy. Kde přestává stačit tělesná, silová převaha, přichází nevyhnutelnost práce s fyzikou, fyzickými dovednostmi, důvtipem a imaginací, jež nakonec člověk moudrý může zužitkovat pro svou převahu nad čistě instinktivními tvory. Náš hrdina Sepp Jörgen ale bohužel není nejostřejší tužkou v penálu, a tak jsme nuceni být svědky jeho počínání na druhý pokus: od využití hřebíku pro získání sýru na pastičce po trýznění diváků při několikaminutovém záběru na díru, plaňku a našeho hrdinu dumajícího nad tím, jak propast zdolat. Kdo jste si kdy rval vlasy při pozorování druhé osoby při hraní PC her, má neurotická účast. Ve filmu tímto vznikají chtěně i nechtěně humorné situace; a pobíhání herce před zazoomovaným plátnem jisté komičnosti bohužel neubírá (uživatelé zde naopak zmiňují znamenitou práci s rekvizitami, ale neříkejte mi, že se herec vždy pohybuje mezi/po zvětšených kulisách, vždyť to na mnoha místech vypadá jako samolepková kniha.) ____Současně ale také náhle pozorujeme neuvěřitelný hrdinský příběh o muži taženém vůlí k životu, jehož cesta zpátky na světlo světa je až podobenstvím. Cesta, na níž poznává dispozice a limity svého nového těla, kterou provází reflexe životních hodnot, nárokovosti existence, akceptovatelné kvality života a možností bytí v eventualitě sebepřijetí. Když náš hrdina proleze mřížkou a pohlédne do slunce, jedná se o okamžik, který rámuje třebaže postradatelnost, však opodstatněnost existence každé kapičky - a přiznám se, že pro mě téměř až jímavý moment, který mi dal vzpomenout na silné finále PC hry INSIDE od studia Playdead. Jo a ten zvuk prstů bubnujících o krabičku zápalek, ten zvuk intervalového deště, ten zvuk klapajících podpatků o zámkovou dlažbu, ten zvuk nepřirozené, nebinární chůze, brr, ten neseříznu ze své husí kůže. klap klap klap klap klap klap klap klap.

Nevím proč, ale kdykoliv je ve filmu vysloveno slovo "napalm", vykouzlí mi to spontánní úsměv na tváři. Snad za to může Apocalypse Now nebo počítačové hry. Pju pju. Každopádně pohled do ohně, pálení, doutnání, praskání, štípání v očích, tetelení teplotních vrstev ve mně evokuje nostalgii po vůni dětství téměř vždy, jakkoli se tak děje mimo kontext. Rozpálený asfalt v létě. Vatry na čarodějnice. Přeskakování ohniště. Kousek čarodějnice ve mně. A tak finální záběr na hořící tarantuli mě ňák tak podivně, úchylně, nepatřičně vzhledem k asociacím na dětství a táboráky jaksi malilinkato dojal. Jenom nechápu, proč ta tarantule našlapovala tak rozvážně a pomalu, jako by měla střevíčky bez podpatku a při každém kroku musela zdolávat neviditelnou přepážku po vzoru televizních rosniček. Rozumím ale, že se jedná o hororový prvek a ono kdyby se jaksepatří rozběhla, film by nedosáhl stopáže celovečerního filmu.

Strašně těžko se mi tenhle komentář píše, protože ten závěr je tolik osobní. Nikdy jsem necítila tolik soucitu a milosrdenství k filmové postavě, která se uchází o existenci snad za celé lidské pokolení. Za nás, bytosti s životním údělem, chybující, zranitelné, bezmocné, přesto zanícené snaživce. Uzlíčky nervů o dvou nohách více či méně na pokraji zhroucení z nepolevujícího úsilí mít život takzvaně pod kontrolou. "Když oni jsou takoví snaživí," jako bych slyšela říkat učitelku směrem k netalentovaným jedincům. Že nám život, ta kluzká ameobní svině, takzvaně neprotéká mezi prsty, že ho umíme zmáčknout, stisknout, uchopit a nepustit. Seriál o životě jako architektonickém projektu, který se snažíme vsadit do čtyř stěn a zkonstruovat místo, kde budeme v závětří divoké ​tekuté každodennosti​. ​Před kterou budeme moci zabouchnout dveře a ​v klidu si dopřát užitných hodnot interiérového designu​ na klíč. Navzdory tomu, že do chalupy neustále zatéká, zarputile hájíme tahle svá komplikovaně ​k​onstruovaná ​n​ákladná teritoria stálosti s energetickou třídou G​ vyžadující nepřetržité ​d​odávky úsilí, aby iluze fungovala. A v pokojíčcích těchto chalup vedeme verze našich životů, malých reality shows s účelem, zápletkou a jasným vyústěním, spřádáme na něj vazby, kterým připisujeme důležitost, a tím se stáváme projektanty megalomanského projektu s názvem Smysl života. Vlastně úplně nejlepší by bylo, kdybychom se u toho mohli přes polopropustné zrcadlo, špehýrku nebo odraz sami pozorovat, ​a tím by ​n​áš život získal rámec. A tak si tak prodléváme v těch našich poloplesnivých světničkách (ti smělejší na zápraží), posledních útočištích přehledného světa, v permanentní panice, že nám tyhle artefakty budou odcizeny, nebo ​prostě shnijí, větráme nanejvýš opatrně, jsme opatrní, ke všemu, co "máme", jsme opatrní, žijeme v hrůze, že ​se tomu něco stane, a ono se to dřív nebo později stane​. A zatímco my tam budeme stát​ zhrouceni, nikdo ​o​ nás ani ​p​ohledem nezavadí, ​a​čkoli tam stále stojíme, ​najednou nás trefí nás šlak, nebo prostě ​pomalinku zchřadneme... and that's it. Že nám někdo podřízne větev pod nohama a my budeme potrestáni absolutní nespoutaností, vynětím z gravitačního pole, noční můrou chaosu. Dobrého pomálu, pojďme se raději nechat zpátky zavřít do vily, tam je topení a vše na svém místě. Sem tam se před dveřmi objeví pokušitel, který bude​ kůzlátka loudit ven. Asher ​nátlaku neodolal, a nevychutnal si tak už ani triumfální "já jsem vám to říkal, ale nebrali jste mě vážně." Ten ​závěr nemůžu vyhnat z hlavy a hrne mi slzy do očí pokaždé, když si na něj vzpomenu.  __až jsem se úplně zapomněla vyjádřit k seriálu, který je společenskou satir​ou, hororem každodennosti, je to reality show, je to cringe, je to scifi a formalistická voyeuřina (snímání téměř vždy přes nějakou další vrstvu nebo odraz). Všichni jsou tam úplně v prdeli (svým způsobem). Těžko pojmenovatelný filmový tvar s nepřiměřenou délkou záběrů vyvolávající pocit, že se díváme na behind the scene, které se dostalo do finálního střihu. Tím dochází ke zvláštní manipulativní hře s divákem, kterému podsouvá dojem, že má na protagonisty seriálu kompromitující materiál, sólokapra, který ho v investigaci zvýhodňuje před ostatními diváky. Už dlouho jsem nebyla kinematografií tolik ponížena. Z Dougieho uhýbavých očí mám neurózu ještě teď.

Drowning by numbers nám ukazuje život jako sofistikovanou hru, jejímž pravidlům podléhá vše živé i neživé; cokoliv, s čím hrozí interakce. Ve svébytném univerzu rámovaném předem stanovenými pravidly, a tedy kde není prostor pro individuální rozhodnutí, emoce, osobní potřeby či relativizující skutečnosti. V univerzu hracího plánu, kde jsou lidé, zvířata i neživé objekty postavené na úroveň herních komponent se stejnou pravděpodobnostní hodnotou. Obsedantní režijní formalismus, hra s čísly, s tuto agendu plně respektují: žádný objekt se nedostane mimo scénáristický rámec, žádná postava na hranu svobodné vůle. Hází se stostěnkou, padni komu padni. Všechno má přiřazené číslo: mrtvé včely, zanedlouho mrtvé podzimní listí, běžci. Zanedlouho mrtvé všechno. Všechno musí z kola ven. Trochu mi to připomíná logiku snu, kde každá postava má účel a o svém jednání nepochybuje. Existuje pouze přítomný okamžik. __Zároveň ale i univerzu, které zúčastněným umožňuje vzdát se zodpovědnosti za své činy, jakkoli zvrácené, cynické, egoistické jsou. Rámec pravidel totiž obhájí vše, co umožní. A já tuhle metodu vypořádání se se životem respektuju. Kdo by si nechtěl na malou chvíli odpočinout od vlastního svědomí a permanentně přítomného pocitu viny ve světě, kde jedna plus jedna rovná se dva, kde má vše předem danou roli? Život je komplikovaná, vyčerpávající zrůda a po možnosti na moment ji odevzdat do rukou matematiky a rulebooku toužíme všichni. A vítěz? Když si teď zpětně vzpomenu na Smuta a jeho finální hru, ve které je hráč zároveň vítěz i poražený, jedná se o docela jiný typ hry. Hra, která demonstruje největší faul od života, a totiž ambivalenci, která ve hrách s jasně artikulovanými pravidly své místo nemá. Dodatek: ve filmu lze samozřejmě nacházet celou řadu dalších témat: přírodních cyklů, společenského darwinismu, feminismu, faktické, nepatetické povahy smrti, diktátu chtíče, sexuální emancipace nebo genderově podmíněného predátorství. Nechme ale protentokrát woke témata taky maličko odpočinout.

V kontextu až příliš dobře uleželé mozzarelly v mém žaludku napjatá z toho, jak to dopadne, film hodnotím jako sympatickou jednohubku. Jednohubku s koherentním tvarem, dynamikou střihu a udržitelností několika souběžných charakterových linií. Oproti části osazenstva na projekci v rámci Festivalu otrlého diváka bych směrem k hereckým výkonům nebyla tak skeptická. Jasně, na ztvárnění "prastarého", "nemrtvého", "upíra" (nebo jak to nazývat) by se určitě dalo vyřádit líp než konstantní zkoprnělostí Marka Holého, co měla demonstrovat rezervované způsoby a nepatřičnost člověka ze staré doby, a spisovnou češtinou, která chtěla být staročeštinou. Stejně jako na kostýmech a rekvizitách (ten palcát byl snad záměrně plastovej). A jako žánrovka to taky neobstojí (nula pociťovaného strachu versus "haha momenty" tragikomedie zasazené do současné Prahy). Nicméně s příklonem k výše zmíněnému si říkám (nebo spíš doufám), že tam nikde nebyla ambice brát se vážně, a v tomhle kontextu tedy proč ne. Ostatně vzpomeňme si na tomto místě na výkon Roberta Pattinsona ze Stmívání při ztvárnění Edwarda Cullena, který se věčně tvářil, jako by mu do rektu právě vsouvali něco obřího a hodně špičatého. Snad ani v jednom z případů nešlo o Stanislavského metodu.

Dějiny jsou dějinami ega a chtíče. Smrt umělcům. Smrt minulosti. Smrt budoucnosti. Smrt fotografii, záznamovým materiálům, svědectvím historie, historie pokrytectví, perverze a bezúčelnosti lidského snažení. Nechat se rozporcovat a zkonzumovat umělci, reprezentanty povrchnosti a pocitu vlastní nenahraditelnosti, jako vrcholný akt usmrcení ega. Usmrtit personifikaci svojí minulosti i budoucnosti, oprostit se od iluze linearity vlastní existence, svých malých osobních dějin, na pozadí těch velkých epochálních. Neposrat se ze sebe, neulpívat na sobě, žít v přítomnosti nespoutané, chaotické, randomizované, bez ambic na smysl života - života, kterým nám stejně bude dřív nebo později odebrán. To jest efemérní podstata existence, na které participujeme a kterou souběžně opouštíme. V rámci níž konstruujeme vazby na život, choulostivě je udržujeme, křečovitě svíráme v dlani, ačkoliv víme, že nepřetrvají, že je budeme nuceni je dřív nebo později popustit nebo nám budou z dlaně rovnou vyrvány. A přesto, zrazeni životem znovu a znovu, nepoučitelní, se ho nevzdáme a raději budeme opakovaně podstupovat tenhle existenciální masochismus než se ze světa ochotně sprovodit. "Nechtěl bych bejt psychologem toho režiséra," přichází ještě za tepla komentář z řady za mnou, zatímco já již neskrývám instantní dojetí v přítmí kinosálu. Somatické, sensuální, třpytivé, plynule pomalé, vysoce identifikační, smutkem všeprostupující. Takový ten film, se kterým máte chuť odebrat všem dosud ohodnoceným filmům hvězdu a jenom tomuto dopřát plné hodnocení. Můj letošní Oppenheimer. Doufám, že ho na plátně uvidím brzy znovu.