asphyxia

Velmi bohatá podívaná, třebaže žádný statista není zbytečný, žádný prvek mizanscény rozežraností. Jdu po chvilce pro panáka a zjišťuju, že už jsou dvě hodiny za námi. V momentu, kdy hoří pozemek W. K Halea a pozorujeme skrze plameny siluety v úsilí oheň uhasit, vzpomínám na Apocalypse Now a tyhle "kontemplativní" záběry, kdy se splašený děj na chvíli uklidní a dopřeje prožívání postav, mi ve filmu maličko chybí. Jak by vyniklo prodloužení scény u Burkhartových doma, když se kolem stavení rozčiluje bouřka a s postavami v tichosti sedíme u stolu za zvuku deště. Vím, Lav Diaz to není. Jinak nedokážu si představit, kam dál mohou syslí pytlíky vně koutků úst Leonarda DiCapria klesat, ale myslím, že už dosáhly úrovně čajových sáčků Marlona Branda v Kmotrovi.

Ohavná kamera, podivné nájezdy na detail obličejů jak z home videí narozeninových oslav natáčených na digitál s automatickým zoomem, zaostřováním a rozpoznáváním "falešných obličejů". Schopnost kamery vyčenichat a následně nekompromisně zazoomovat na pokleslou čelist, grimasu nebo nekontrolované oči v sloup účastníka, jemuž to ujelo, zatímco ostatní drží odpovídající výraz ve tváři a strojeně produkují společensky očekávanou emoční odezvu (na sfouknutí svíček, "pivrnecký humor" během přípitku nebo vybalení dilda z dárkové krabice). Tolik k negativům, pokud pominu vyhrocenost státního zástupce, který s tou svojí přestřelenou gestikulací, intonancí, pitvořením a vlajícím mundůrem jako by vypadl z britských sitcomů, nebo hůř, z technoparty. Přemýšlela jsem ale nad tím, v čem se vlastně liší tohle zrežírování soudního procesu od desítek dalších nad rámec procedurální. Líbila se mi ta paralela obhajoby s literární (auto)fikcí. Do jaké míry to, co nazýváme "realitou", vůbec existuje, anebo existují jenom interpretace skutečnosti. Do jaké míry je paměť autofikčním nástrojem. Je-li interpretace pravdou, zdali v absolutní hodnotě vůbec existuje a do jaké míry je vůbec potřebné o ni usilovat. Ostatně jak pravíval jeden doktor: pravda nemůže překážet na cestě dobré historce. Ačkoliv obhajujte tohle před soudem. Témata svědectví, nespolehlivé paměti a spolehlivosti interpretace. Je těžké prokázat konzistenci identity, která je z podstaty proměnlivá, integritu, která je paralelně revidovaná, tváří v tvář soudu, který chce jednu verzi příběhu a jednu jasně definovanou bytost. Je každá interpretace skutečnosti hodnověrná? Z fluidní podstaty existence pravděpodobně ano, třebaže jich je víc než jedna jediná a každá je vedená jinou optikou. Všechny verze scénáře dělají z obviněné postavu románu zasazenou do odlišných okolností, hodnotového rámce a setu motivací. A všechny jsou možné. A kolem těchto variací na to, co se skutečně stalo, stojí samozvané plešaté hlavy s aureolou a se založenýma rukama kolektivně debatují nad tím, jaký scénář vybrat, na čem se shodneme. Je pravda to, na čem se shodne většina? Jenže člověk má sklony přirozeně sahat po tom, co konvenuje s jeho hodnotami, a deviace od jeho světonázoru odsuzovat či nepřipouštět. S mojí obří dávkou empatie a ambivalence bych jako soudkyně neobstála, ale nemělo by být právě zpochybňování zjevného podstatou soudního procesu? Je to trochu glajchšaltace bagatelizace té obrazové informace, ale povšimněte si, že jsem ani jednou nepoužila výraziv "subjektivní" či "objektivní". Pointu nemám. PS: Ta zdokumentovaná hádka mi připomněla bergmanovské Scény z manželského života, tyhlety intošské argumentační přestřelky na dřeň kritického myšlení i ega miluju. PPS: jenom mi při sledování filmu přišlo trochu škoda, že postava nevidomého mohla být z formálního hlediska vytěžená líp než jen v rovině toho, že má sice o jeden záznamový smyslový aparát míň, ale z hlediska věrohodnosti svědectví mu to v porovnání s ostatními nikterak nepřitěžuje. V rámci dynamiky soudního procesu by se dalo např. pracovat s trajektorií zvuku podle toho, kdo zrovna mluví, případně s ilustracemi určitých pasáží z výpovědí vedenými optikou nevidomého s imaginací dítěte. Dokážu si představit, že by to v jistých momentech mohla být i docela makabrózní zábava.

Vždycky mi působilo potíže hodnotit dokumenty, protože a) úplně nevím, co si počít s variaciemi mluvících hlav, nekritickou adorací protagonisty, pět minut pro Hitlera, pět minut pro Žida, záměnou dokumentaristiky za bulvární novinařinu, popř. egocentrickou platformu režisérovou. No a b) mám k dokumentům sklon stavět se obdobně jako k filmům v tom smyslu, že bychom neměli hodnotit míru sympatičnosti postav a naši schopnost identifikace s nimi, jako spíš pojmenovat si pro sebe, jaký si autor vytyčuje záměr a jakými prostředky či metodami jej se mu daří či nedaří dosahovat. A nevím, jestli je to tak v pořádku, zvlášť když se porozhlédnu zde kolem a vidím recenze vystavěné výhradně na afinitě či antipatii k JXD, potažmo časopisu Reflex. Pokud měla být autorským záměrem právě oslava individualismu jednoho kontroverzního, asociálního podivína, nereflexivní adorace osobnosti, to, že dokument je tu jenom pro něj, pak pšenka pokvetla, protože z dokumentu je strašlivě vidět, jak Igor Chaun k JXD vzhlíží a chce být tak trochu jako on. Lakonický, boomerský jazyk, sem tam prasečinka, ruka šmátralka, vše jako snaha se osobnosti JXD přiblížit a udělat na něj dojem (jenž se kolikrát míjí účinkem, protože jej JXD neustále opravuje např. z "jestli honí" na "jestli se ptá, zdali onanuje"; popř. absence konsensu v diskusi o právu na sebevraždu). Chaunova poznámka o tom, zdali nás, diváky, JXD náhodou nevodí za nos, zatímco nás vodí po lese a hledá trilobity, pak působí spíš jako rozpustilý žert, pošťouchnutí spíš než jako pokus o konfrontaci. A té je v dokumentu jako šafránu, a představuje tak fatální slabinu díla. Protože kde jinde je nezbytnější než v dokumentu o autorovi narcisistní žurnalistiky, jenž si z redakce, potažmo plátků časopisu Reflex vytvořil safe space pro své ego daleko od diskomfortu konfrontace, kritiky a (sebe)reflexe. Místo, kde se nemusí obhajovat. Jak pitoreskní v kontextu časopisu s příznačným názvem. No a dokument mu ono bezpečí daleko od tesáků kritické obce velkoryse dopřává. A zachránit to rozhodně nemůže ani pět minut pro bolševika, pět minut pro levičáka, pět minut pro Landu, pět minut pro veganku, pět minut pro Řezníka, kteří v dokumentu figurují maximálně tak v roli magnetek na ledničce. Všimněme si, že na žádnou z výpovědí těchto "antagonistů" není reagováno. Je to taková velmi lenivá snaha o nestrannost. Reagováno je ze strany JXD pouze na nekonfliktní bytosti jeho života, jež pro něj chovaly nebo chovají jistou fascinaci, a to ženy, ex, bejvalky, milenky, dívky, kolegyňky z redakce, které kamera neváhá voyeursky přejíždět od kotníků až po zadeček, na němž se na moment zastaví, popřípadě se neváhá rovnou zabořit do dekoltu gigantických prsou jedné ex. Dekoltu explicitně vylouděného samotným Chaunem žádostí, aby si rozepnula kabát a ukázala nám, jestli je pravda, co se říká. A ona to skutečně udělá. Nevím, celé mi to přijde namočené do slizu včetně pokusu o scénáristický vtip zařadit koláž titulků Reflexu s Klausovou, Havlovou, Merkel a dalšími vrásčitými "sexbombami od plotny" v létech za Doležalovu poznámku o tom, že dostat bábu na titulní stranu je ultimativní win k tomu dostat ji do postele. Oproti očekávání tedy z dokumentu vychází jako největší vobšourník Chaun sám a JXD vedle něj působí jen jako středně pomatený, leč soustředěně se vyjadřující trouba s očima plnýma třpytek navrch hlavy a pohledem naklopeným kamsi dovnitř. Troubou, který je však i po devátém jointu artikulovanější než zdejší filmová řeč.

Strašlivá úzkost a nesmírnost dospívání. Všechna roční období naráz. Turínský kůň v mém srdci. Nejlepší coming of age. It is what it is.

Film se všemi formálními prostředky snaží postihnout rozpolcenost dospívající hlavní hrdinky uprostřed ultrakonzervativních rodinných poměrů umocněnou bezútěšností člověka tváří v tvář nekonečné, tvrdé velkoleposti krajinných scenérií (kterým by slušel širokoúhlý formát), nicméně přes formální úsilí vyjádřit prožívání hrdinky mikrokresbami tváře, pohybů dlaní, doteků se nedaří přenést přes dojem, že ač dělá kameraman vše správně, divák je ponechán obrazu nedotčen. A je to škoda, protože všechny ty záběry přírody v její neústupnosti, zarputilosti, a přitom milosrdenství jsou samy o sobě úchvatné.

Dokonalé pojetí koncepce turismu za účelem "najít sám sebe". Touha strávit neohraničený čas v alternativní realitě, v absolutním odtržení od reality kožené, odpoutání se ve všech rovinách bytí. V rovině kulturnosti, civilizovanosti, hodnotových rámců, společenských norem, morálky, vztahů a zodpovědnosti za své činy. Kde je vše dovoleno a zodpovědnost se nenese ani za takové činy, jako je vražda, což přináší absolutní osvobození. Možnost ohmatat možnosti a limity svého já, být na dřeň díky nulovým následkům za své činy. Hlavní postava James takto tráví se svou přítelkyní v luxusním resortu vlastní tvůrčí krizi, kde se seznámí s "hereckou nešikou" Miou Goth, co má na obličeji všechno velké a ve všem je pro Jamese symbolem nespoutanosti, ale také nevyzpytatelnosti. James má po hrůzném zážitku autonehody, při které usmrtí člověka, a navazujícím postupem místních "bezpečnostních" struktur, s otřesenou přítelkyní odletět, nemůže však najít pas, a tak ji nabídne, ať unikne z téhle noční můry v předstihu a že za ní přiletí, jakmile si dá doklady do pořádku. Ve skutečnosti si pas předem schová pod umyvadlo, protože tuší, že tu potřebuje ještě nějakou dobu zůstat. Potom už to vybízí ke spoilerování, takže opatrně. Kolikrát musí člověk zabít sám sebe, aby se ze sebe dokázal setřást, anebo se přijmout? Nakolik se člověk musí nenávidět, když si domů veze tři urny se sebou samým? Těch témat je tam celá řada, rámovat se dá konceptem multiplicitní identity, v níž se člověk ztrácí, kterou chce uzurpovat a dát jí jasné kontury. Do jaké míry si člověk může být jist tím, že je sám sebou, když mu vyrobí dokonalého dvojníka z masa a kostí? Co když je on dvojníkem a domnělý dvojník jím "opravdovým", kterého je třeba popravit? Z hlediska formálního potom musím vzpomenout erotikou prýštící polodetaily či detaily očí, kůže, rtů, zatímco k nám promlouvají hlasy jejich nositelů, jako by se jednalo o voiceover. Úvodní rozhovor v posteli za absolutní tmy ve mně evokoval asociaci s komixovou formou, kde mi do tmy chyběly už jen vyskakující bubliny s replikami. No a pak ty psychedelické pasáže, oh mama! Delirické sekvence, gradace brutálnosti a animálnosti, depersonalizace. Prolínající se obrazy, které mi (bohužel si nepamatuji proč) něčím připomněly High Life. Masky jakoby sešité z lidského masa, které sešíval někdo, kdo jehlu a jit nikdy neměl v ruce. Taková malá tatínkovina cronenbergovina, práce s tělesností a neposvátností lidské rasy je zde ale zasazená do soudobého kontextu korporátních ovcí na porážce, což snímku umožňuje adresovat určité typy diváků, a v celé své obnažené zrůdnosti je uvést do diskomfortu nezamýšlené identifikace. Z kina jsem dlouho nevylezla tak vyčerpaná. Ani kapička by už ze mě neukápla.

Doslovnost, nekonečně otravná generická podkresová hudba ála americký velkofilm (nevím, proč jsem si vzpomněla na Toma Hankse nebo na specialistu Spielberga, a nevím, jak něco takového mohl vyplodit slovutný Hans Zimmer), která je navíc všudypřítomná (postavy se baví o tom, kdy kdo kadil, a v pozadí se zvedají smyčce). Přecházení ze scény do scény, procházení záběry, jako by se mělo vše stihnout. Působilo to na mě jako odškrtávání nákupního seznamu. Pokuste se sdílet prožívání postav na předvánočních pochůzkách. Máš jít na horu, utrhnout modrou kytku a po cestě si nech projít hlavou, kdo vlastně jsi. Ta geneze identity na životní cestě by sama o sobě měla být samostatným krátkým filmem, aby divák měl vůbec prostor napojit se na prožívání postav a postavy měly prostor pro hloubku. Takto herci odříkávají generické věty, které hloubku mít mají, a herci je také s náležitým výrazem přednášejí. Vlastně docela hloupoučké postavy, u kterých byli rodiče rádi, že se vyučili alespoň automechaniky a švadlenami, což je vůči Batmanovi sice trochu nefér, ale ona ta waynovská angažovanost je taky na jedno oko slepá a romantizovaná, protože je orientovaná na likvidaci zločinu namísto toho dostat prekariát z ulic. Tvrdošíjné zapouzdření se ve vyprázdněných škatulích dobra a zla bez schopnosti přesahu. Co si budem povídat, Bruce Wayne je trochu prosťáček. V tomto kontrastu pak Ra's Al Ghulovy monology působí mnohdy jako slovní průjmy Jaroslava Duška, ačkoliv třeba to téma ekonomiky, těch rozevírajících nůžek jako lakmusového papírku Gothamu mi přišlo vlastně docela nadčasové. No a pak jsou tam taky ty nedomyšlené scény, kdy Wayne jede v autě s přítelkyní, hovoří spolu o rozdílu mezi spravedlností a mstou, aby prudce strhla volantem, projeli se garáží, náhle se setmělo a ona plynule navázala replikou na konverzaci před půldnem. Christian Bale je tady ještě prkennějším mimem než Keanu Reeves a pusa Christiana Balea vypadá jako blobovitá vagína. Což se rozhodně nedá říct o Cillianu Murphym, jakkoliv by k tomu ta jeho (pusa, ne vagína) vybízela. Arogance na někom dokáže vypadat tak sexy.

Dolítnout s jazykem na vestě do kina s omluvou čtvrthodinového zpoždění a žadonění o lístek, abych byla po opakované výzvě ubezpečena, že projekce začíná opravdu až za tři čtvrtě hodiny, mi dalo znamení, že už se můžu vysrat na to mít cokoliv pod kontrolou, a taky že jsem asi přišla na správnou projekci. Ony ostatně už ty rybí pepřenky k obědu jsem otevírala s nedůvěrou k čerstvosti, a přesto jsem je snědla. S pokladní jsem si dala na to všechno cigaretu a na oplátku jsem nedostala průjem, ale informaci, že z poslední projekce odešlo 29 lidí z 30. Pokřižovala jsem se a vstoupila. Spoilery na začátek, protože film na mě nezapůsobil, jak jsem čekala. Co jsem čekala? Čekala jsem fyzický diskomfort, psychické vyčerpání, hory šílenství. Čekala jsem moc, a tak jsem byl zklamán. Beau žije v naplňování škatulek, naplňování předpojatých očekávání, what is the right thing to do. Ptá se ostatních, jak by se měl zachovat. Počíná si v intencích toho, co by měl dělat namísto, co by chtěl. Žije ve strachu se odpoutat, ani nemůže, protože strach z expanze citů, individuality a odpoutání se byl institucializován mateřstvím. Usurpátorskou, narcisistní, citově vyděračskou toxickou mateřskou láskou, kde bylo zneužito smyšlené vrozené vady k tomu, aby nedovolila synovi zběhnout za jinou. Strach v rovině čistě zdravotní - smrt v momentu ejakulace, v rovině symbolické - nemožnost absolutně se odpoutat (doslovně od matky, přeneseně skrze orgasmus), ale taky v rovině strachu z autonomie, z vlastní individuality, kdy onen všudypřítomný strach dovádí člověka k choulostivému kolíkování safe spacu daleko od hrany. Beau tohle všechno přitom samozřejmě není s to artikulovat, protože je smýkán nepřetržitou paranoiou a dějou se mu věci, jichž je katalyzátorem. No a co kurva to blikající světýlko v botě? Aparátek, kterým se dá skrz mobilní aplikaci člověka zapausovat jako ve videohře? Mám sklony k příměrům typu Truman show ve smyslu toho, že z žité reality není úniku, že člověk si nemůže být jistý ničím, a to ani vlastními smyslovými vjemy, fotkami, záznamy, vzpomínkami, svědectvími konkrétních lidí. Vše je nespolehlivé, ambivalentní a žitá realita je paranoia. Jakmile člověk sleví z aktivní citlivosti a na moment si odpočine v iluzi neměnného, za rohem už brousíc si zuby číhá zlo jménem změna. Takže jako téma živorodé a stimulující, ale asi jsem divná, ve výsledku mi to přišlo vlastně docela přímočaré, ačkoliv není třeba sklouzávat k berličkám typu oidipovský komplex. Mrzí mě, že jsem nedostala tři hodiny v duchu úvodní části filmu do momentu autonehody. Ten zvěřinec společenských vyděděnců ve své náhodné agresivitě a nehumánní dynamice mi připomněl neighbourhood dolního Žižkova, který v rámci zažití města doporučuji v sobotu kolem poledne, kdy pátečňáci si doma dávají mokrý hadr na hlavu, víkendáři parazitují na venkově a kedry s ještěry na těch vylidněných ulicích mají pre.