blackJag

Hned do svého prvního režijního zářezu se DeCillovi podařilo lapit začínající hereckou hvězdu, Brada Pitta a trefa do černého to byla na obě strany. Pitt si zahrál bohémsky stylizovaného hrdinu, kterého si člověk vybaví, i když film neviděl (fotka Pitta s vytaženým kokroušem na hlavě mi v paměti utkvěla roky zpátky) a DiCillo získal do role Johnny Suede talentovaného herce, který vtiskl postavě osobní charizma, zábavnou mimiku a gestikulaci. Mr. Easy Goin´, tak začal žít svým životem a byť je výsek z jeho příběhu, rámovaného nálezem a ztrátou bot(y), nezávisle nesmělý, zůstane příjemně obskurní připomínkou počátku jedné hvězdné kariéry. 70%

"ČÍM VÍCE SE SETKÁVÁM S LIDMI, TÍM VÍCE SE OBDIVUJI PSŮM" Tvůrčí duo skladatelele Sullivana a libretisty Gilberta, tedy oblíbené londýnské umělce viktoriánské éry, zastihuje film na pokraji uměleckého rozkolu. Během cesty k dalším možnostem spolupráce až po faktickou premiéru nového kusu (japonské operety Mikado) má potom divák možnost nahlédnout do precizně zinscenovaného zákulisí tvorby operet, sledovat nezaujatě podané vztahy herců a vychutnat si kostýmy nebo třeba herectví Jima Broadbenta. V délce je sice film nadstandardně velkorysý, pokud mu ale dáte šanci, myslím si, že na konci obšírnější pohled přece jen oceníte. 80%

"NEMŮŽU SE BÁT JEN TAK? ANIŽ BYCH DEFINOVALA ČEHO SE BOJÍM?" Lars von Trier se kdysi zmínil, že jednou natočí pravověrné porno, protože se mu zdá, že jde o značně zkostnětělý žánr, kterému je potřeba nalít nového života do žil. Soudě podle tohoto filmu by to musela být zajímavá podívaná... Zahuštěná terapie, snímaná velmi osobní kamerou, předkládá uhrančivý pohled na lidský smutek a posedlost, obsesi, pramenící z pohlavního podvědomí. To vše dostatečně skandálně a překvapivě srozumitelně. Zapomenout nelze ani na oba herecké představitele, z nichž především Gainsbourgová splňuje nároky nejvyšší. 90%

Režiséru Johnu McNaughtonovi vděčíme v oblasti filmu jen za velmi málo, jestli ale lze něco vyzdvihnout, tak fakt, že před kamerou svlékl Ashley Juddovou (v tomto snímku) a Denisku Richardsovou (v NEBEZPEČNÝCH HRÁCH), kde se navíc postaral o bezmála kultovní scénu, natočenou za vydatného přispění bujného poprsí zmíněné a láhve šampusu. V tomto filmu, který NEBEZPEČNÉ HRY předcházel, podobná scéna bohužel chybí. A chybí toho i daleko víc, protože produkce nevypadá nijak úchvatně, scénář je ve věčné při s režisérovou představou, což má za následek chabé motivační aspekty v chování postav a rádoby osudově nešťastný konec, ale také přehrávaný tón, ve kterém jsou oba hlavní představitelé vedeni. Viděl jsem podruhé a nad průměr se film nemá šanci nikdy vyškrábat. 50%

Po komiksové adaptaci se na knihu Neila Gaimana vrhl Henry Selick a udělal z ní film přesně podle svého estetického cítění a v tomto směru se s filmovou verzí Koralíny na sto procent stotožním. Stylizace nádherná a práce na ní určitě nekonečná. V tomto směru nelze než ocenit a smeknout. Děj mi víceméně sedl, stejně jako hlasový fond, jen s některými zákoutími příběhu bych si lépe pohrál a trochu je rozvedl, aby výsledné dílo bylo více osobité (ne že by osobitost chyběla nějak zásadně) a méně jen variací na Alenku. Hudba: Bruno Coulais. 80%

Pozvolný a špatně napsaný začátek filmu nedožene diváka k takovým reakcím, v jaké režisér a scénarista v jedné osobě pravděpodobně doufal. Vlnící se těla v titulcích jsou možná fajn, ale strojenost pohybů je stejně mechanická jako laciný psychiatrický balast první půlhodiny děje (nehledě k tomu, že celý film je potom až protivně cudný). Jakoby se režisér nedokázal zbavit tíhy potřeby ze smysluplného a hlavně zajímavého začátku, protože nepochybuji o tom, že zvraty měl promyšlené hodně dopředu (jen jim věnoval víc pozornosti něž zbytku filmu). Nakonec právě ty zvraty, falešné stopy a závěr vedli mou pozornost z říše snů a ochabujícího zájmu, ale předesílám, že i tak opravdu nejde o nic šokentního nebo převratného. Lec kdo si i určitě správně typne, v čem že je zakopaný pes (to že to tu někdo v komentářích bezskrupulí prozradí ale třeba nechápu ani trochu). Hudba: Thomas Newman. 50%

Víc otravy než zábavy. Jako bych se díval na pracovní záznam synopse k docela nedávnému Raimiho Stáhni mě do pekla. Ano, věděl jsem do čeho jdu, a že nemůžu vycházet ani s pohádkových tržeb filmu nebo s obvykle přehánivých titulků a programových prohlášení ( HRŮZOSTRAŠNÝ, STRHUJÍCÍ A JEDEN Z NEJDĚSIVĚJŠÍCH FILMŮ VŠECH DOB - tak to zcela určitě NE!), ale ono se dá i na podobném hyper realistickém základu udělat atmosférický film (Záhada Blair Witch, Cloverfield). Tohle je ale opravdu jeden z těch případů, kdy se vkus masy zvrhle netrefil a dal dýchat filmu, na kterém přísnější měřítko snesou úhrnem 2 až 3 minuty záběrů a konec, kde už husinka naskočit může. 40%

Román britské spisovatelky Elizabeth von Arnimové, Čarovný duben, byl poprvé zfilmován již v roce 1935 a svou další šanci dostal až touto filmovou úpravou ze začátku devadesátých let minulého století, pod taktovkou Mike Newella. Volba režiséra přijde mnohým jistě správná i vzhledem k pozdější jeho práci na daleko známější románové adaptaci, Márquezově Za časů cholery. Mě osobně jeho styl přišel v obou těchto dílech až chorobně nudný (a přes odstup ve vzniku i podezřele podobný). Obsazení je přitom velmi vhodné, prostředí dokonalé, atmosféra stesku kloubená s novou výzvou nastartovaná, jen ta režie se nějak nezapojuje. Nechci tím říct, že jde úplně o špatný film, jen jsem k němu měl více výhrad než bych dopředu čekal. 60%

Klasicky působící melodrama s jemnými a neinvazivními sci-fi prvky, které provařenému tématu dávají rámcově málo vídaný originální směr. Potěšilo mne, že ve chvíli, kdy už toho cestování a smyček bylo v obvyklé rovině tak akorát a hrozilo, že začnu zívat, došlo k dramatickému mihnutí (ne nijak překvapivému, jen z logiky systému cestování časem pocitově nevyhnutelnému), které celý děj poposune o přesný kousek do správné pozice. Výsledek jako takový může se zdát trochu kostrbatý, protože své výhrady divák mít prostě bude, ale díky přirozenému Banovi a velmi příjemné McAdamsové určitě nepůjde o ztrátu času. 80%

Divadelní hra ve filmových kulisách středověkého hradu, komorní, přesto živelná a to zvláště díky vynikajícím hereckým výkonům Petera O´Toolea a Katharine Hepburnové. Jejich interakci je radost sledovat a slovní výměny, vybroušené do posledního písmene, víc než příjemné poslouchat. Na celém filmu mi toho i vzhledem ke stáří vadí jen málo, ale pokud něco nejvíce, potom představitel nejmladšího ze synů Jindřicha II., Johna - Nigel Terry byl pro roli příliš starý a ve zkušenostech asi nezralý, protože jeho postavě nelze uvěřit jediného gesta (taky první a v podstatě na dlouho poslední filmová role - až do svého angažmá o 13 let později v roli krále Artuše v Boormanově Excaliburu, kde byl už ale výrazně lepší). Hudba: John Barry (must have soundtrack, po zásluze oceněn Oscarem). 85%