Heywood

Maïwenn jako madam du Barry? Tak to byl hodně blbý vtip. Portréty této královské milenky jsou známé, její věk také a tahle herečko-režisérka se jí ani věkem ani jinak nepodobá. Až se to natočí podesáté bude du Barry černoška nebo asiatka? Když točíte historický film, tak v něm nesmíte okatě lhát, umění-neumění. Ale co oceňuji je výkon Deppa, který hrál toho Ludvíka XV. jinak téměř neschopného monarchu dobře a požitkář z toho čišel. Oceňuji kostýmy a i to, že Ludvík XVI. byl tak trochu ňouma s rozmazlenou manželkou, která se inteligencí např. svému bratru Josefu II. neblížila ani náhodou. Není divu, že je revoluce smetla i s paní du Barry, která místo toho, aby si žila v Londýně se jela domáhat majetku do revoluční Francie. To film neukázal, jen se o její popravě zmínil. Co jsme si ale během sledování filmu stále šeptali: Proč super milenkou krále má být žena, která je tak nehezká a tak stará? Za 60% je to předražená koupě průměrného zboží.

Tak komediálního jsme nezaznamenal nic, ale film byl příjemným překvapením. Balancoval na hraně sci-fi a psychologického dramatu, ale i když v jisté chvíli je řešení zjevné, nezanechal žádnou pachut' manipulace s divákem. Skončil tak, jak se dalo očekávat, když dva poslouchají totéž (tady zrovínka Roxy Music) a vzájemně se sobě líbí. Osamocení hlavních hrdinů je záměrně zdůrazněno i celkovým pojetím reálné neexistence okolí a současného světa (efekt známý ze seriálu Přátelé, byť tam byl využit za jiným cílem). Co musel zaujmout je soundtrack a někteří autoři byli pro mě příjemnou novinkou. (Ryan Lott např.) Celkové v zásadě vážné téma trpící dívky, které hledá cestu, jak se vrátit k "normálnímu" životu i za cenu vzdání se něčeho mimořádného stojí u tohoto filmu rozhodně za ocenění. 70%

Četl jsem knihu, viděl verzi 1984 a konečně viděl druhou část „povinně oslavované“ Duny. Vizuálně úžasné, některé herecké výkony za hranicí očekávaného, a ta kritika zla, konspirací a chamtivosti, která v knize je výborně popsána, je převedena na filmové plátno, že asi to už ani lépe nešlo. A přesto. Celé je to na mě takové studené. Love storry vévody dědice a dívky z pouště mi připadá vyumělkované, rozhodně nikoliv přesvědčivé. Zlí baroni jsou vykresleni jako zrůdy, ale zfanatizovaný dav „věřících“, na jehož víře Paul postaví svou politickou a vojenskou dráhu mi nakonec (ne že by tu byl rozpor s knihou) připadal tak nějak podobný a až příliš odosobněný. Místo na lidi jako bych se díval na stroje. Úspěch a dobytí „Ráje“ byl snadný, příliš masový na to, že na Jihu údajně nikdo nemohl žít a o vojenském vedení a výcviku mas nezahlédneme nic. Prostě to uměli a basta fidli. Hm. Nakonec jízdy na červech a jejich využití ke komplexnímu útoku bylo to, co jsem ocenil, už méně postavu císaře, jehož jednotky měly být neporazitelné a byly smeteny jak krabičky sirek ze stolu, aniž bychom epičnost tohoto souboje zahlédli. Hm podruhé. A to už se mě zmocnila nějaká rozpačitost a přes tu „písečnou úžasnost“ jsem se nenaladil na vítězný chorál. Takže za mě 70% a ačkoliv si hodně a hodně filmů rád vychutnávám podruhé (někdy i vícekrát), tady mám pocit, že oproti Příchozím, které Denis Villeneuve, také režíroval,a které mě nadchlo, si na druhé shlédnutí Duny dám hodně velký odstup.