Šuplík

Jaroslav Marvan o ňom: "Na Václava Wassermana mám ty nejlepší vzpomínky. Nejen proto, že byl jedním z těch, kteří mě táhli nahoru. Děkuju mu prostě za hodně. Vyzařovala z něho vždycky zvláštní moudro, laskavost, při níž jeho já ustupovalo dozadu. Veliký dítě, nádherný člověk. Takového jsem ho poznal už v době, kdy se potuloval kolem Divadla Vlasty Buriana a pracoval pro Lamače jako scenárista… Václav Wasserman byl člověk, jenž maximálně rozuměl svému povolání, aniž dával najevo jakoukoliv suverenitu či nadřazenost, jako to uměli někteří jiní."

V rokoch 1940-1943 študovala herectvo na Seminári Maxa Reinhardta vo Viedni.

Jej rodné meno je Eleonore Ujka.

Herectvo študovala na Seminári Maxa Reinhardta vo Viedni.

Krátko po ukončení strednej školy vyhrala rozhlasovú súťaž a ešte v ten deň uzavrela prvú zmluvu na film.

Na doskách Slovenského národného divadla vystupovala tiež so známym baletným sólistom Vladimírom Marekom, narodeným roku 1928 v Užhorode, ktorý od roku 1969 pedagogicky pôsobil na svojej baletnej akadémii v San Antoniu v USA. Zomrel roku 2020 vo Vancouveri (štát Washington).

Jej druhý manžel Jan Pachl sa narodil roku 1909 do zámožnej židovskej rodiny Rudolfa Pachla a jeho ženy Karolíny, rodenej Kohnovej. Zomrel roku 2003 na Floride, vo veku 94 rokov.

V knihe "Byla jsem šťastná" o svojich začiatkoch v Národnom divadle (1922/23): "Zkoušky bývaly často na Žofíne a v poledne, když jsme měli pauzu, jsme chodili k jednomu uzenáři, který byl blízko Národního divadla a jmenoval se Koula, na malé buřtíčky, známé pod jménem "kouláčky". Byly znamenité. K Žofínu se váže i další vzpomínka. Eduard Kohout měl přítele, hezkého hocha, který na něj často čekával. Seznámili jsme se a našli v sobě zalíbení. Chodili jsme po Žofíně na procházky, obyčejně jsme se drželi za ruce a musím říci, že to pro mne bylo to nejvyšší blaho. Dnes, když na to pomyslím a porovnávám to s dnešní mládeží, myslím si, o co oni vlastně přijdou. Vždy začínají koncem, chtějí míti všechno. Ale věřte, pro nás bylo všem míti vedle sebe někoho, koho jsme měli rádi, kdo se nám líbil. Po ničem jsme netoužili - to nám stačilo."

V knihe "Byla jsem šťastná" o svojich začiatkoch v Národnom divadle (1922/23): "Mimo povinnosti eléva jsem hrála v různých amatérských představeních a vůbec, kde se co naskytlo. A tu mne vyzval Hugo Haas, abych s ním hrála v Rokoku, to bylo v Lucerně, "Milenku pana ministra". Bylo to moc zábavné, ale stále jsem myslela i na zpěv. Nevynechala jsem žádnou příležitost slyšet i v tomto oboru největší umělce. V červnu a v červenci 1923 pořádala Česká obec sokolská na Vyšehradě "Nastolení Libušino" s Emou Destinnovou, Theodorem Schützem, Jiřím Humlem a Otakarem Chmelem. Můj otec při tom byl činný jako důležitá osobnost Sokola. Jednou si dodal odvahy, šel k Emě Destinnové a svěřil se jí, že má dceru, která nemyslí na nic jiného, než na zpěv. Poprosil ji, zda by si mne poslechla, k čemuž ona laskavě svolila."

Je sestrou herca Elmera Bootha, ktorého D. W. Griffith plánoval obsadiť do významnej úlohy vo filme Intolerancia (1916). No skôr než k tomu došlo, stala sa Elmerovi tragická autonehoda na ceste do Los Angeles. Zomrel na mieste. Vodič Tod Browning a spolujazdec George Siegmann boli tiež zranení, ale nakoniec obaja prežili.

Začínala u Davida Warka Griffitha v rokoch 1915 až 1920.

Továreň RUPA na čokoládu a cukrovinky založil podnikateľ Rudolf Pachl ešte pred prvou svetovou vojnou. Od roku 1936 ju prevzal jeho syn Jan, druhý Jarmilin manžel, ktorý už od roku 1928 pracoval vo firme. V januári 1944 bola výroba zastavená a priestory továrne prenajaté spoločnosti Junkers Flugzeug und Motorenwerke, pre vojnovú výrobu. Po vojne firmu opäť získal Jan Pachl, ale v apríli 1947 boli čokoládovne RUPA i Orion znárodnené a začlenené do národného podniku Pražské čokoládovny. Jan Pachl po februári 1948 odišiel s rodinou na západ. Postupne sa dostal až do Kanady, kde úspešne pokračoval v podnikaní vo výrobe čokolády.

Jarmila Novotná ve své knize „Byla jsem šťastná“ vzpomíná: „V září 1973 jsem byla pozvána na oslavu stého výročí narození Maxe Reinhardta na zámek Arenberg v Salcburku. Bylo tu mnoho umělců, kteří byli s Reinhardtem ve spojení, také vdova Helene Thimig a syn Gottfried, který s námi měl interview pro televizi, Paula Wessely, Attila Hörbiger, Fred Liewehr, Irene Gessner, Hans Jaray, Vilma Degischer, Herman Thimig, Lil Dagover, Tilly Losch, Clemens Hofmeister a další. Oslavy doplňovala výstava návrhů a fotografií z Reinhardtových inscenací a všech, kdo v nich působili. Guvernér Salcburku, starosta, prezident festivalu Josef Kaut a ředitel Dr. Tassilo Nekola uspořádali slavnostní oběd a sama slavnost končila recepcí v zámku Leopoldskron, v Reinhardtově bývalém bydlišti. Zavzpomínala jsem si na doby, kdy jsem s tímto divadelním géniem pracovala. Mám mu tolik co děkovat.“

Umelecké meno Fan Vavřincová si zvolila na počesť svojho otca, ktorého krstné meno bolo Vavřinec. Odtiaľ pochádza i ďalší pseudonym Anna Lorencová (tentokrát podľa nemeckej podoby otcovho mena Lorenz), pod ktorým vydala román "Divoška Kim" (1939).

Jan Werich o ňom v časopise Přerod roku 1927: "Rozhodně není zapotřebí, aby se vědělo, co je to český film, je-li dostatečně známo, kdo je to Karel Lamač, jehož filmový osud nápadně se kryje s osudy české filmové industrie: započal s velice skrovnými prostředky a končí pronikavými úspěchy. Lamač tají v sobě mnoho osob, lépe řečeno filmových činovníků. Nejvíce známým jest Lamač-hvězda. Jako takový jest též nejoblíbenější a velice uctívaný. O tom svědčí literární spor o páně Lamačovy kadeře, který byl v rubrice českého slova Co se nám líbí a nelíbí vybojován v ten smysl, že zmíněné kadeře jsou zajistě líbivé, byť by byly i naondulované. Po Lamači herci přijde Lamač-režisér, pak Lamač-libretista, scenárista, operatér, šéf výpravy, až konečně Lamač-autor díla Jak se píší libreta. Ke všem těmto Lamačovým působnostem náleží patřičná rutina a pozorovací talent, kteréžto dvě vlastnosti jsou zpestřeny i dávkou originality. To vše nutno přiznati, aby jeho portrét byl úplný."

Adina Mandlová spomína: "Lamač byl skvělý vyprávěč a miloval kanadské žertíky, které si vymýšlel zejména na Otu, protože ten byl celkem naivní a všemu věřil. Třeba jednou jsme natáčeli v Krkonoších zimní exteriéry a Lamač ušil na Otu boudu. Poslal do Prahy jednoho poskoka, aby zašel do kostýmní půjčovny a vypůjčil si medvěda, přesně takového, jaký vystupuje v Prodané nevěstě. Do toho oblékl jednoho statistu a nařídil mu, aby se v tom převleku postavil do cesty Otovi, až pojede z kopce na lyžích. Ota nebyl dobrý lyžař a celou pozornost soustřeďoval na úsilí na lyžích se vůbec udržet. Medvěda proto nepostřehl, ale jeho přítelkyně Lilinka, která jela za ním, do zvířete vrazila, hrůzou sebou sekla a začala ječet strachy o pomoc. Jenže Ota byl už kdoví kde, a tak se medvěd musel svlíknout a Lilinku, strachy napůl mrtvou, odnést do chaty."

Operná a operetná speváčka, so svojou sestrou Ninou vystupovali napríklad v divadle Urania.

Jej rodné meno je Alžběta Aloisie Majdaléna Laušmannová.

Není nic známo o jejích začátcích a nejsou známy ani informace z jejího soukromého života.

Manželka Johna Millsa a matka herečiek Juliet a Hayley Millsových.